farní sbor v praze modřanech

bohoslužby 

/ neděle 14.6. 2020 třetí po - kázal br. potulný emeritus Petr Brodský  

 

Milé sestry a bratři, přivítejme se na dnešní společné bohoslužbě pozdravením Pokoje. Pokoj vám!

 

Hospodine, Pane náš, jak vznešené je tvoje jméno po vší zemi! Co je člověk, že na něho pamatuješ, syn člověka, že se ho ujímáš? Jen maličko jsi ho omezil, že není roven Bohu, korunuješ ho slávou a důstojností. Svěřuješ mu vládu nad dílem svých rukou, všechno pod nohy mu kladeš. Hospodine,  Pane náš,  jak vznešené je tvoje jméno po vší zemi. /Ž.8,1.5-7, 10/                          

Jinak řečeno slovy básníka: „Když sluchu vzdálený je Bůh v svém tajném slově, pak uslyšitelný je v hlasu prorokově.“  /Miroslav Matouš Postřehy/

Ve jménu Boha Otce, Syna i Ducha svatého zahájíme společným zpěvem písně žalmu 8 

 

Píseň 8 Vstříc tobě, Bože, celá země plesá…

 

Modlitba: 

Pane Bože,

díky, že jsem se tu zase sešli! Že Tě můžeme společně oslovovat, že se můžeme modlit! Že můžem věřit, že nás slyšíš, že ti záleží na každém z nás, na našem sboru, že ti záleží na naší zemi a všem, co na ní žije-na tvém stvoření.

Stojíme tady před Tebou společně a přece každý sám se svým životem, radostmi a starostmi. A čekáme ne Tvé povzbuzení, pomoc, napomenutí.

Díky, že jsi nám v Pánu Ježíši Kristu blízko, navzdory našim slabostem a neschopnostem i navzdory tomu, že ti nerozumíme a jsme plni svých vlastních představ o Tobě.

Ano, děkujeme ti, Pane Bože, i za to, že jsi jiný a jinak, než jak si tě představujeme my. A děkujem, že i přes to tě můžeme oslovovat Otče náš.

A tak ti děkujeme, Otče náš  za víru, za společenství církve, kazatele a všechny tvé posly a znamení, která svědčí o tvé velikosti, moci i lásce a oběti.

Děkujem za každý prožitý den, a znovu si chceme uvědomovat nesamozřejmost zdánlivě samozřejmých věcí.

Díky, že máme co jíst a pít, kde bydlet, čím a kam jezdit. Díky za zdraví, za lékaře, kteří nám pomáhají. Za naše rodiny, přátele, kamarády. Díky za všechno, co náš život naplňuje a obohacuje – za práci i odpočinek, vzdělání, přírodu,zeleň a déšť. Za  krásné věci i chvíle, knížky, filmy, hudbu, sport, informace i sociální sítě, moderní techniku, kulinářské zážitky. Prosíme, dej, ať si toho všeho umíme vážit a radovat se z toho – a zároveň pomoz, ať na ničem z toho nelpíme a nenecháme se zotročit. Pomáhej nám, abychom všechny tvé dary i poznání užívali k dobrému. A abychom stále zkoumali, co je v Tvých očích dobré.

Pane, ty víš, jací jsme a kolik chyb, hříchů a pochybností s sebou každý vláčíme. Víš, jak se nedovedeme zbavit svých zlozvyků, předsudků a sobectví, víš,jak jsme netrpěliví,  jak obelháváme sami sebe, jak si nevíme rady v každodenním životě, se vztahy v rodinách, v práci i ve svém okolí. A už vůbec nevíme co dělat s násilím, chudobou, bezprávím a konflikty, které se dějí  daleko od nás. Pane, přiznáváme, že neumíme a často ani nechceme rozpoznat, co je důležité a správné. Pane, odpust nám – pokorně tě prosíme. Posilni nás slabé, buď nám napomenutím i laskavou pomocí.

 

Prosíme, promluv k nám právě dnes skrze slova našeho kazatele, písně i biblické texty. Buď tu dnes s námi i se všemi, kteří se na celém světě schází ve tvém jménu.   

 

Amen   

/Hanka Šormová

 

Čtení: Lukáš 9, 46-56  

 

Píseň: „s kytarou a dětmi…“

„Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme. K takové víře předků se Bůh přiznal svým svědectvím.“

 

 

Text: Židům 10, 36 

 

„Než potřebíť jest vám trpělivosti, abyste vůli Boží činíce, dosáhli zaslíbení“ - KP 

„Potřebujete však vytrvalost, abyste splnili Boží vůli a dosáhli toho, co bylo zaslíbeno.“ EP

 

 

Milé sestry a bratři,

především chci vyjádřit radost nad tím, že se smíme vidět tváří v tvář a že po dlouhé době různých opatření a omezování můžeme společně přemýšlet nad Slovem Božím ve společenství bratří a sester. Přesto byla ta doba užitečná např. v rozmanitosti předávání bohoslužeb po internetu, každodenní Slovo do dne na e-církvi, nebo večerní modlitby od různých bratří a sester,  ale především  jsme si mohli uvědomit, jak vlastně důležité  to společenství bratří a sester je.  Ale pojďme k textu: Pisatel epištoly k Židům má překvapující pohled: abychom mohli činit vůli Boží, k tomu potřebujeme trpělivosti. Navíc překladatelé ekumenického překladu místo trpělivosti překládají vytrvalost a podobně tak zní i Překlad 21. století. Ale vycházejme při dnešní úvaze z kralického překladu. „potřebíť jest vám trpělivosti..“ – Proč právě trpělivost? Kdyby řekl dobrou vůli, nebo sílu, horlivost, statečnost, odvahu – tomu bychom rozuměli lépe. Ale trpělivost? Tím se ovšem nemíní běžná lidská moudrost, že člověk se musí v životě naučit čekat a že s trpělivostí dál dojde než nedočkavostí nebo násilím. Zde jde o to, že pisatel připravuje čtenáře na to, že může přijít na ně nějaké soužení a pronásledování pro víru. Proto v předchozích verších a pak v další kapitole připomíná, jak se osvědčili jejich předkové ve víře a že je třeba, aby se osvědčili i oni, jako dědicové týchž zaslíbení. Jen si doma otevřte epištolu Židům a začtěte se do 10 a 11 kapitoly! Víra a křesťanská trpělivost /vytrvalost/ a věrnost jsou každý den vystaveny nějaké zkoušce. Že je Pán Bůh trpělivý, o tom jistě nepochybujeme. O Pánu Ježíši jsme slyšeli, jak trpělivě rovnal spor mezi apoštoly a krotil jejich netrpělivost s obyvateli samaritánského městečka. Vzory jsou dány – máme koho následovat!

     Trpělivost, jak o ní píše Písmo, nemá nic společného s netečností, kdy by člověk trpně, bez vůle dovolil, aby se přes něj valilo všechno, co jenom přijde. Trpělivý člověk se sklání před Boží vůlí, jestliže je na něj nějaký úkol, či dokonce trápení vloženo a neutíká z Boží školy. Myslím  na trpělivost ve všech oblastech života, ať jde třeba o nějakou zvlášť těžkou dobu, která klade větší požadavky na křesťany, nebo třeba jen o bližního, který jde podle nás a neumí držet krok, je slabý a ta jeho slabost se nějak projeví a my ji máme snést. Proto Bratři ve výkladových poznámkách říkají, že trpělivost je snášenlivost, totiž snášení bližního, který nějak klopýtá na cestě vedle nás, nebo dokonce kazí práci svou i naši. „Není větší ctnosti než trpělivost, stejně jako není horší nectnosti než nenávist“ /Dalajláma/

     Ještě jeden zajímavý prvek má pisatel dopisu Židům na mysli. Trpěliví nemáme zůstat jen proto, že jen ten, kdo setrvá až do konce, bude spasen – zachráněn – dosáhne zaslíbení – ale že i ten Zlý – satan – nám klade do cesty nejednu překážku,  aby nás poškodil-zbavil trpělivosti. Pohledem do Písem – připomenu trpělivost Jobovu – známe jistě ten příběh a tak víme, o co jde. Jako by nám bylo naznačováno – POZOR – ztratils trpělivost? Jestli ANO – vyhrává SATAN! Dovolím si citovat Rudolfa Tavela/švýcarský novinář a spisovatel – zemřel 18.10.1934 v Bernu /  „Život je založen hlavně na víře a trpělivosti. Kdo má tyto dvě ctnosti dosáhne obdivuhodné cíle.“ a ještě přidám výrok Augustýna „Trpělivost je společníkem moudrosti.“

     Opačně řečeno – netrpělivost je zlá proto, že je nedostatkem víry. Kde není trpělivosti, která věří Pánu Bohu na slovo, co se tam děje? Tam se pak člověk snaží „prosadit svou“, už na nic nečeká, už se neohlíží, už jde po svém a za svým; netrpělivě, ale jde: na nic se neohlíží, stává se nelaskavým, v netrpělivosti pohrdáme druhým. V netrpělivosti jsme nestálí nejen v náladách, ale i ve víře. A právě proto je netrpělivost velikým nebezpečím pro každého, kdo čeká příchod Ježíše Krista, kdo touží po tom, aby dosáhl zaslíbení. Teolog Tomáš Halík to vyjádřil sdělením, že „žijeme v kultuře netrpělivosti“!

     Za určitých okolností, obyčejně za těch nejsložitějších a nejméně průhledných okolností je trpělivost tou nejlepší činností, jakou můžeme provozovat. Nevíte-li si rady, nemůžete-li to už vydržet, zůstaňte ještě chvíli trpěliví. Věřme tomu, že kdo zůstane trpělivý, vítězí. Holandské přísloví to shrnuje výstižně: „Hrst trpělivosti má větší hodnotu než pytel rozumu.“

     Nemluvíme o trpělivosti proto, že bychom mohli dávat snadné a dobré rady na všechny strany, ale spíše proto, že cítíme, že se nám právě této dobré vlastnosti nedostává. Vždyť trpělivost, to je vítězná vytrvalost, která se přes všechny nesnáze, těžkosti a utrpení nedá strhnout ani k myšlenkám na pomstu, ani k naříkání jednoho na druhého, ani k útěku od povinností, či od slabého bližního. Takovéto trpělivosti a vytrvalosti je nám zapotřebí. Ne nadarmo se říkává, že lidská trpělivost visí na vlásku! Zde nemůžeme mluvit o nějakém laně, ale jen o nitce, která tak málo potřebuje, aby se přetrhla. A tak si představme, že tak na vlásku potom visí i naše víra, život ve sboru, v církvích, v rodinách a ve společnosti… a mohli bychom dál vyjmenovávat… Na štěstí nás Pán Bůh „provazy svého milování“ k sobě poutá, umí toto vlákno posílit, v pravou chvíli nás umí obdařit i trpělivostí. Musíme ale o to stát, prosit, uvědomovat si, kde je naše bolavé místo.! A neklaďme si zbytečné otázky, jako např. proč Pán Bůh nepředělá ty, kteří způsobují, že se trpělivost trhá – na takové otázky není odpovědi. Snad jen ta, že On chce, abychom osvědčili, že víme, kam patříme.

     Trpělivost, to je v podstatě jediná možnost, jak můžeme činit nějaké pokroky a jenom tak „dosahujete  cíle své víry – spásy duší“  /I.Petr.1,9/ A naopak – bez trpělivosti /vytrvalosti/ se nebudeme ani Pánu Bohu líbit, ani nedosáhneme na zaslíbení. Trpělivým může zůstat jen ten, kdo ví, co vlastně čeká, co podle Božích zaslíbení přijde. Kdo má jenom své plány a své představy a netrpělivě je prosazuje, nejde po dobré cestě. Ono v posledu jde o trpělivé, vytrvalé hledání Krista. Apoštol Jakub to dobře ví,  a proto napíše: „Trpěliví buďte, bratři a dodávám i sestry, až do příchodu Páně“ /Jak.5,7/  Zakončím citátem papeže Jana XXIII      „Ve všech záležitostech vůči Pánu jsme povinni uchovat si pokoj důvěru a trpělivost. Tehdy se dostaneme hodně daleko.“

Pane Bože, děkujeme za to, že máš s námi trpělivost. Prosíme o sílu ducha, abychom trpělivě dovedli žít uprostřed všeho dění, do kterého jsme postaveni. Vyzbroj nás trpělivostí a účinnou službou všude tam, kde jsme.

 

Přidám ještě modlitbu Lenky Ridzoňové, z Českého bratra č. 6 modlitba červnová:

trpělivý Bože dlouhoshovívající,  snášíš naše bloudění a úlety, čekáš na návraty ztracených synů a dcer, laskavě s bolavým srdcem vyhlížíš naše pokání, obrácení ale my trpělivý Bože tě rychle burcujeme,  když jsme v nebezpečí, neotálej, pospěš na pomoc, čteme to v Bibli, trpělivost je ovoce Ducha svatého, nemáme ji vrozenou, ale prosíme o ni, učíme se ji.

Amen

 

 

Píseň: 192 Dobře staví, kdo zná a ví…

 

 

Ohlášky: ..a k ohláškám dodávám: doporučuji přečíst v Českém Bratru 6 – právě vyšel a má téma trpělivost – úvahu Jaroslava Pechara „Budiž naše láska jako Papinův hrnec.

 

 

Píseň: 673 Dej odvahu včas slyšet…

 

 

Přímluvné modlitby: dovolím si parafrázovat modlitbu M. Jana Husa – k jednotlivým prosbám se připojme slovy - Pane smiluj se

Všemohoucí Bože, jenž jsi cesta, pravda i život, ty víš jak málo je těch, kdo v těchto dobách chodí s tebou.

PJK prosíme, dej nám odvahu jít po tvých cestách, žít v tvé pravdě – voláme: PS

Málo je těch, kdo tebe, svou hlavu, napodobují v pokoře a tichosti, v chudobě a čistotě, v pracovitosti a trpělivosti.

PJK prosíme o dostatek trpělivosti pro druhé i s druhými. Toužíme po tom být tvými následovníky, ale vyznáváme, že nám k tomu chybí odvaha. Povzbuď naši odvahu tebe napodobit v pokoře, tichosti, chudobě, čistotě a pracovitosti a trpělivosti – voláme: PS

Otevřela se cesta satanova a mnozí po ní kráčejí.

PJK prosíme v moci tvého slova a tvých zaslíbení nám dávej odvahu postavit se do cesty všemu zlému s poděkováním za všechny ty, kteří tak již činí. Povzbuzuj a buď se všemi, na které dopadá tíha života – voláme: PS

Přispěj maličkému svému stádci, aby tě nezrazovalo, ale úzkou cestou tě následovalo až do konce.

PJK prosíme a děkujeme za všechny ty, kteří s nasazením všech sil se starají o druhé, myslíme a do tvé péče svěřujeme všechny nemocné, umírající, opuštěné, lidi bez domova, prosíme za děti, které hledají své místo v rodině i společnosti, za mnohé, kteří prožívají svůj vnitřní zápas o nalezení smyslu a plnosti života. Myslíme na postižené oblasti povodní, dávej sílu k překonání následků a jsme vděčni za dobrovolníky, kteří přispěchali k pomoci. Myslíme i na pozůstalé po střelbě ve Vrůtkách, kroť násilí, které jde světem – voláme PS

 

Takto povzbuzeni k tobě zpíváme slovy, která jsi nás naučil… Otče náš…

 

 Poslání: je to slovo apoštola Pavla z dopisu do Tesaloniky 5, 14 - 24

„Žijte mezi sebou v pokoji. Klademe vám na srdce bratři - dodávám i sestry – kárejte neukázněné, těšte malomyslné, ujímejte se slabých a se všemi mějte trpělivost. Hleďte, aby nikdo neoplácel zlým za zlé, ale vždycky usilujte o dobré mezi sebou a vůči všem. Stále se radujte, v modlitbách neustávejte. Za všech okolností děkujte, neboť to je vůle Boží v Kristu Ježíši pro vás. Plamen Ducha nezhášejte, prorockými dary nepohrdejte. Všecko zkoumejte, dobrého se držte; zlého se chraňte v každé podobě. Sám Bůh pokoje nechť vás cele posvětí a zachová vašeho ducha, duši i tělo bez úrazu a poskvrny do příchodu našeho Pána Ježíše Krista. Věrný je ten, který vás povolal; on to také učiní.“ 

 

Bože, buď v naší hlavě a v našem  chápání,
Bože, buď v naších očích a v našem hledění,
Bože, buď v našich ústech a v našem  mluvení,
Bože, buď v našem srdci a v našem myšlení,
Bože, buď při naší smrti a našem loučení.

Požehnej vám dobrý Bůh: Otec, Syn a Duch svatý.

Amen. 

Píseň: 488 Milost Pána našeho…

 

„Děkujeme Pánu Bohu za tak krásné společenství a děkuji vám všem – Pán Pokoje s vámi – jděte v pokoji.“

 

 

 

 

1. bohoslužby po dlouhé přestávce.. 

/ neděle 17.5.2020 

 

 

m  o d l i t b a    1.  č t e n í 

 

Bože,

stvořiteli všeho viditelného i neviditelného, děkujeme Ti, že se k tobě můžeme společně modlit.

Děkujeme ti za to, že jsme se tu opět mohli sejít!

Děkujeme ti jeden za druhého, že spolu umíme hovořit, pracovat, přemýšlet, sdílet se – dej, ať jsme citliví, ať se neuzavíráme a nikoho nepřehlížíme.

Děkujeme, že se nám a našim blízkým zatím vyhnula zlá nemoc.

Za to, že žijeme v bezpečí a dostatku.

Děkujeme za jarní přírodu a za déšť.

Chceme ti poděkovat i za minulé týdny, za zkušenosti, které nám přinesly. Za uvědomění si, že nic není samozřejmé. Že my lidé jsme křehcí a zranitelní, že naše plány mohou dopadnout úplně jinak, že náš život nemáme ve svých rukách.

Děkujeme ti za chvíle, kdy jsme se v téhle bezmoci dokázali obracet k tobě. Za chvíle, kdy jsme cítili tvou blízkost, sílu víry, porozumění i společenství křesťanů na dálku.

Děkujeme za spoustu promluv a kázání, za moudré lidi a moderní možnosti sdílení.

Děkujeme za lidi, kteří se věnovali a věnují pomoci druhým, za vlnu solidarity a nesobectví, která se i v naší zemi zvedla.

Prosíme, ať v lidech zůstane soucit a láska. Ať nezvítězí sobectví, podvádění, závist a lži.

Prosíme i za nás, aby v nás samých nezvítězila únava, strach, rezignace, netrpělivost a sobectví.

Prosíme za ty, kteří slouží, kteří trpí, kdo jsou osamělí. Prosíme za ty z našeho sboru, kteří tu ještě nejsou s námi. Prosíme za nemocné, umírající, hladové, zoufalé a opuštěné na celém světě.  

Pane, vyznáváme, že si často nevíme rady. Že ztrácíme nervy, naději i trpělivost s těmi kolem nás, ano, ztrácíme někdy trpělivost i se sebou samými a svou omezeností a chybami.

Vyznáváme, že nevíme, jak se na tebe spoléhat. Jsi pro nás příliš vzdálený a nepochopitelný, nebo si tě chceme přizpůsobit podle svých přání a představ. Neslyšíme tvůj hlas, přehlušíme ho svými stesky, myšlenkami, starostmi.

Pane, ty blízký i vzdálený, svrchovaný i laskavý, mocný i trpící – odpust nám. Smiluj se nad námi, promlouvej k nám skrze evangelium  i dnešní bohoslužby. Provázej nás v našich dnech.

Před tebou se skláníme, tebe oslavujeme, na tebe chceme spoléhat.

Kéž tě chválíme my i všechno tvé stvoření tady v téhle krásné chvíli, ale i každým dnem, i v těžkostech, i na věky.  

Amen

H.Š.  

 

1.Čtení 1 Gn1 1-23,   

 

2.čtení - text kázání: Gn 1, 23 -2,3 

 

 

k á z á n í    -   Jakub Malý 

 

 

 

 

 

d o m á c í    b o h o s l u ž b y    z a    č a s u     k o r o n a v i r u

 

 

 

n e d ě l e   10. 5. 2020 

 

 

Naše virtuální setkání tentokrát nesleduje liturgii bohoslužby - je tak formou trochu jiné, než dosavadní domácí bohoslužby. Stojí na společném zamyšlení - povelikonočním podcastu smíchovského sboru. Základem textu je Janovo evangelium, kap.20.

 

 

ú v o d n í   p í s e ň

  

De profundis (zpěvník Svítá 327)

 

Temnou divnou mlhou bloudím sem a tam, černás bílou smíchaly se spolu 

Nevidím už, co je pravda, co je klam, nevím,jdu – li nahoru či dolů.

Řekni slovo, řekni slovo, Pane ať pomine tahle šedá tma. 

Řekni slovo a zázrak se stane, uzdravena bude duše má… 

(násl. 2a3. sloka)

  

 

p o v e l i k o n o č n í    z a m y š l e n í 

připravil a čte Maroš Klačko.  

 

 

p ř í m l u v n á   m o d l i t b a

 

Pane Ježíši Kriste,

 

do tvých rukou vkládáme naše dny. 

Prosíme, smiluj se nad námi! 

Rozežeň obavy a nejistotu, odpust naše výčitky, naši netrpělivost, naše selhání. 

Prosíme za naše rodiny, každodenní zápasy ve výchově, ve vztazích. Dej nám moudrost v rozhodování,pomoz rozpoznat, kdy mlčet a mluvit, kdy odpouštět a jak se zastávat a prosazovat pravdu. Pomáhej nám chápat a být pochopeni.  

Pomáhej nám milovat za všech okolností a dej nám i pocítit, že jsme milováni.  

Buď prosíme, se všemi smutnými a nešťastnými. 

S těmi, kdo ztratili nebo ztrácí někoho blízkého. Buď s nemocnými a umírajícími opuštěnými v nemocnicích a domovech seniorů. 

Buď s těmi, kdo ztrácí síly a vyrovnávají se se svým stárnutím a s nemocemi. 

Buď s těmi, kteří slouží a pomáhají. 

Buď s těmi, před kterými jsou těžká rozhodnutí. 

Buď s těmi, kdo nemají pro co žít. 

S těmi, kdo se cítí sami – ať užv opravdové samotě, nebo v samotě nepochopení. 

Buď, prosíme, s celým světem, s lidmi hladovějícími, s lidmi ve válkách, bez domova 

S lidmi ve vězeních. S lidmi, kteří trpí svými vinami a výčitkami svědomí. A probouzej, prosíme,lidskost a svědomí u těch, kteří jsou pyšní, arogantní, kdo zneužívají svoji moc. Kteří lžou a ubližují.  

Buď s námi, ať jsme citliví probolesti a potřeby kolem nás, ať rozpoznáme, jak pomáhat. 

Prosíme, smiluj se nad námi!

 

Amen

 

/Hana .Šormová

 

 

 

o h l á š k y

 

 

Příští neděli 17.5. se již můžeme sejít na  bohoslužbách v našem kostele v Modřanech. 

Kázáním nám poslouží bratr Jakub Malý, na zahradě by měla být i nedělka. 

Nezapomeňte však na roušky a to, že (kromě členů jedné rodiny) bychom měli dodržovat rozestupy 2 metry.

 

Kdo bude chtít, může se sejít na popovídání a oheň na zahradě sboru také ve čtvrtek 21.5. od 17 ti hodin.

 

Každou sobotu (nebo i v jiných domluvených časech) se můžete zúčastnit brigád – prací ve farářském bytě, sborovém domě ina zahradě je dost ! Pište, volejte (602834923), kdy byste mohli dorazit!  

 

20.6. bude i u nás  Noc kostelů – počítejte s tím!

   

 

z á v ě r e č n á   p í s e ň

 

Přemohl Ježíš smrti moc (Ev. Zpěvník350) 

 

1.Přemohl Ježíš smrti moc, z hrobu vstal na úsvitě. 

Jeho je sláva, čest i moc a on nám kráčí na pomoc, na pomoc svému lidu.

2.3.sloka 

4. Ježíši věrný, zůstaň již i s námi když den hasne. 

Ať nad hroby, jež všude zříš, nám svítí,vede dál a výš tvé, Pane , světlo jasné!

 

 

 

 

 

n e d ě l e   3. 5. 2020 - připravil Blahoslav Hájek / audiozáznam 

 

 

 

 

n e d ě l e   26. 4. 2020 - připravil Vladislav Páleník / audiozáznam

 


 
V s t u p  –  p o z d r a v   

 

Buď s námi milost, milosrdenství a pokoj od Boha Otce i od Ježíše Krista, Syna Otcova, v pravdě a lásce.  

 

(Amen)


 
I n t r o i t u s  – Iz 44, 2b-4: 

 

2b Neboj se, Jákobe, můj služebníku, Ješurúne, jehož jsem vyvolil.  

3 Já vyleji vody v místa zprahlá žízní, bystřiny na suchou zemi. Já vyleji svého ducha na tvé potomstvo a své požehnání na ty, kteří z tebe vzejdou.

4 Porostou jak mezi trávou, budou jako topoly při tekoucích vodách. 

 

 
Píseň  392   Z pravé víry vzchází 

 


 
1. m o d l i t b a      

 

Pane Bože, připrav si, prosíme naše srdce ke slyšení tvého slova. Ukaž nám na vše, co stojí mezi námi a tebou jako překážka, co nám brání přijímat v plnosti tvé požehnání, co nám brání se otevřít působení tvé lásky.      

 

Vyznáváme, že nejsme vždy připraveni se ti cele otevřít. Že se před tebou někdy skrýváme, protože se stydíme za svá provinění. Protože se ti nechceme doopravdy podvolit. Protože se nám líbí si žít po svém. Odpust nám, Pane, prosíme, že se ti vzpíráme.  

   

Duchu svatý, prosíme tě, přemáhej nás v naší neposlušnosti. Ukazuj, kde selháváme ve svém poslání být lidmi Božími. A dávej nám sílu se vypořádat se svou neposlušností, neochotou poslouchat, pýchou a sobectvím. Pomoz nám, abychom rostli pod vlivem Božího slova do Kristovy podoby.    

 

Pane, prosíme, ty sám se na nás oslav. Prosíme tě o to nejen kvůli  sobě, ale hlavně kvůli těm, kteří jsou okolo nás. Kéž mohou skrze nás poznávat tebe a tvou lásku, kéž se mohou skrze nás setkávat s tebou. Prosíme tě, i skrze nás se ujímej tohoto světa.
 

 

 

 
Čtení :: J 15,1-9 15:

 

1 "Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař.  

2 Každou mou ratolest, která nenese ovoce, odřezává, a každou, která nese ovoce, čistí, aby nesla hojnější ovoce.  

3 Vy jste již čisti pro slovo, které jsem k vám mluvil.  

4 Zůstaňte ve mně, a já ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li při kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li při mně.  

5 Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce; neboť beze mne nemůžete činit nic.  

6 Kdo nezůstane ve mně, bude vyvržen ven jako ratolest a uschne; pak ji seberou, hodí do ohně a spálí. 

7 Zůstanete-li ve mně a zůstanou-li má slova ve vás, proste, oč chcete, a stane se vám.  

8 Tím bude oslaven můj Otec, když ponesete hojné ovoce a budete mými učedníky.  

9 Jako si Otec zamiloval mne, tak jsem si já zamiloval vás. Zůstaňte v mé lásce. 

 


 
Píseň  388 Aj jak jsou blahoslavení 

 

 

K á z á n í - Gal 5, 16-26 Pozná se víra i na mě?


 
16 Chci říci: Žijte z moci Božího Ducha, a nepodlehnete tomu, k čemu vás táhne vaše přirozenost.  

17 Touhy lidské přirozenosti směřují proti Duchu Božímu, a Boží Duch proti nim. Jde tu o naprostý protiklad, takže děláte to, co dělat nechcete.  

18 Dáte-li se však vést Božím Duchem, nejste už pod zákonem.  

19 Skutky lidské svévole jsou zřejmé: necudnost, nečistota, bezuzdnost,

20 modlářství, čarodějství, rozbroje, hádky, žárlivost, vášeň, podlost, rozpory, rozkoly,  

21 závist, opilství, nestřídmost a podobné věci. Řekl jsem už dříve a říkám znovu, že ti, kteří takové věci dělají, nebudou mít podíl na království Božím.  

22 Ovoce Božího Ducha však je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost,  

23 tichost a sebeovládání. Proti tomu se zákon neobrací.  

24 Ti, kteří náležejí Kristu Ježíši, ukřižovali sami sebe se svými vášněmi a sklony.  25 Jsme-li živi Božím Duchem, dejme se Duchem také řídit.  

26 Nehledejme prázdnou slávu, nebuďme jeden k druhému vyzývaví, nezáviďme jeden druhému. 

 


 
Milé sestry a bratři, 

 

 

I dnes má naše setkání zvláštní nádech výjimečnosti. Obraťme tedy svoji mysl k Písmu, konkrétně opět se mnou k listu Galatským.

Všechno, co doposud apoštol Pavel v dopise Galatským křesťanům napsal, byla víceméně teorie, v níž probíral teologické základy víry. V závěru dopisu, ke kterému jsme se už minule dostali, tu svou teologickou teorii pak dotahuje do životní praxe. Aby bylo jasné, že teologie, potažmo víra není jen zajímavé ale v zásadě nijak důležité hraní si s pojmy, jak má někdo za to, a tedy jen okrajová záležitost lidské existence, která nemá na nic v mém životě v podstatě žádný vliv, asi jako když fandím nějakému klubu.  

 

Někteří tak víru vnímají, alespoň v dnešním světě. Řeknou vám: „Já taky věřím v Boha.“ Ale v jejich životě ta víra nikde vidět není, nijak se neprojeví. Je to tedy víra?, biblická víra?, je ovšem třeba zdůraznit. Ta totiž má být vidět, ano přímo musí být vidět! To je důraz celého Písma, ne jen Nového zákona. Už hned při povolání Abrahama si Bůh přál, aby na jeho životě bylo vidět, komu náleží. Všichni kolem to měli poznávat! A poznávali. 

 

Poznávají to i na mně? To je otázka, kterou před nás Pavel tím dnešním textem předestírá. Chce, abychom si spolu s Galatskými křesťany uvědomili, že vůbec není jedno, na co ve svém vztahu k Bohu kladu důraz. Hodně lidí to dnes považuje za absolutně nedůležité. „Hlavní přece je“, řeknou vám, „že v Boha věřím, to ostatní jsou jen nedůležité detaily a farářské hraní si s pojmy.“ Což je omyl. Všechny mé životní postoje, veškeré mé jednání a chování vyrůstá z mých vnitřních názorů, víru nevyjímaje. A právě to, jaký mám postoj k Bohu, jak ho přijímám a na co kladu ve vztahu k němu důraz, se neomylně projeví ve všech mých postojích, v celém mém jednání, v mém životním směřování. Pavel mluví obrazně o ovoci, které vyrůstá z kořenů, které máme v srdci. 

 

Pravda, na první pohled se může zdát, že takový detail, jako je rozdílný postoj k Zákonu – což je téma Pavlova dopisu Gal -, to chování věřícího člověka zas tak moc neovlivnit nemůže. A přece, jak Pavel dokazuje poukazem na to, co se mu o sborech v Galácii doneslo, ten „detail“ ve víře, hraje obrovskou roli, i když třeba není hned viditelný a rozpoznatelný. Jenže, jak známo, není ovoce jako ovoce! Ovoce trhané za zelena, které dozrává někde ve skladech za pomoci chemie, vypadá na pohled skvěle! Ba často mnohem lépe nežli to zralé ze stromu právě utržené. Dobře ale víme, že u ovoce nejde jen o vzhled, o to, jak vypadá navenek, ale také o chuť, vůni a zdravotní nezávadnost. Tedy o to, co z toho ovoce mám, co mi dává, proč ho vyhledávám. 

 

A stejné je to s „ovocem“ lidského života. Ani v lidském chování nejsou skutky jako skutky. I člověk naveskrz sobecký může jednat navenek dobře, být úslužný, obětavě pomáhat druhým, což jsou skvělé činy! Přesto člověku vadí, když z toho jednání cítí – a to cítí! - ten sobecký důvod; totiž že všechno, co ten člověk dělá, dělá jen kvůli sobě, svému dobrému pocitu, aby byl chválen, uznáván, ctěn. A není-li mu to, proč to všechno dělá, dáno, dovede to dát docela zřetelně najevo: rozčiluje se, je nepříjemný, druhým vyčítá nevděčnost a já nevím co ještě.

 

A člověk točící se kolem Zákona je v podstatě takový sobec. Nezdá se to, vždyť se přece Zákona drží proto, aby dal najevo, jak moc mu záleží na Bohu, že stojí v popředí všech jeho zájmů! Jenže doopravdy v tom popředí nestojí, jak odhaluje už Ježíš. Těm nejzbožnějším členům židovského společenství, tedy farizeům, kteří se také snažili žít podle Zákona, vytýká právě to neustálé točení se kolem sebe, svých výkonů. Ano, konali vše ve jménu Božím, tímto jménem se neustále oháněli, ale v popředí jejich zájmu Bůh ve skutečnosti nebyl. V popředí byla touha všem ukázat, že jsou dobří, Boží lásky hodní, uznání druhých hodní. Ježíš proto varuje, aby lidé farizeje v jejich chování nenapodobovali.  

 

Protože není čin jako čin, vždycky jde také o pohnutky, ze kterých ten čin vyrůstá. Čili jde o srdce člověka, o to, co v něm má. Podle toho pak vypadají i činy a celý člověkův život. Obsah srdce se prostě nezapře, čeho je srdce plné, to jde ven. Je-li plné Zákona, jde ven zákonictví, je-li plné lásky, jde ven láska. A bohužel, jak Pavel zjistil, ta nová zbožnost Galatských, na které si tolik zakládali, byla plná právě té zákonické pýchy, která za sebou zanechávala hádky, rozbroje a neklid. „Koušete jeden druhého“, konstatoval smutně Pavel v předchozím oddíle. A teď napomíná: „Nehledejte prázdnou slávu, nebuďte jeden k druhému vyzývaví, nezáviďme jeden druhému.“ Tohle napomenutí jistě nepíše pro nic za nic, tohle jednání zřejmě prostupovalo společenství galatských sborů.

 

Ano, navenek, soudě podle horlivosti v dodržování Božího Zákona, vypadali jako praví Boží lidé, vzorní a následování hodní. Jejich vzájemné vztahy a atmosféra mezi nimi ale mluvila o pravém opaku. Z čehož je Pavel smutný. Vždyť ví, že když mezi nimi působil, byli plní Ducha svatého, měli k Bohu blízko a jejich život byl voňavý Boží láskou a milostí. Byl. Teď není. Ne ovšem proto, že by Galatští Ducha svatého ztratili, to Pavel neříká, Duch svatý od člověka tak snadno neodejde.   

 

Stane se ale něco jiného: přestaneme se Duchem svatým řídit, potlačíme jeho vliv. Právě to Galatští udělali, v jejich srdci má teď to nejpřednější místo duch Zákona. Duch svatý, duch Kristův, jeho lásky, ač jim dává život, je zatlačený někde v koutku. A to je ten problém. Čím srdce dýchá, čím je naplněno, to jde ven. Proto má-li být na mém životě vidět Kristus, má-li být poznat za mým jednáním, mými slovy a postoji jeho tvář, pak musím věnovat pozornost svému srdci, tomu, čím se sytí. A to je téma, o kterém nás dnes Pavel nutí přemýšlet. 

 

Víme dobře, že chceme-li, aby strom nesl kvalitní a dobré ovoce, pak se především musíme věnovat jeho kořenům, jejich výživě. Ovoce pak vyroste samo. Proto i my máme v první řadě kultivovat své srdce, o ně dbát, ne o svoje činy. Zní to sice divně, jako propagace sobectví a neohleduplnosti vůči druhým, přesto řeknu: křesťan se má v první řadě věnovat sobě samotnému, svému srdci! V něm si udělat pořádek, vysmejčit všechny koutky, vymést špínu a vyhodit rozbité a staré haraburdí, jako jsou staré rány a jizvy, rozbité vztahy. Ale ne vyhodit jen tak někam, jako odpad, nýbrž vyhodit do rukou Krista, k novému zrození – to je důležité!  

 

A potom, po tom důkladném úklidu, je třeba otevřít okna i dveře srdce proudu Boží lásky, ujištění, že jsem milován a lásky hodný. A to takový, jaký jsem, nedokonalý - a s chybami! Teprve potom se budu moci začít věnovat druhým lidem. Protože teprve potom, když budu mít srdce plné Boží lásky, budu s to s lidmi jednat tak, jak si to Pán Ježíš přeje: budu je moci milovat jako sebe sama! U svého srdce proto musím začít, ne u svých činů, ani u svého jednání s druhými. Kořenu je třeba dodat kvalitní výživu, ovoce se potom objeví samo. Při kvalitní výživě bude taky kvalitní.


Zejména nechám-li ho dozrávat pod sluncem Boží lásky a ovívat vánkem Božího Ducha. 

 

„Žijte z moci Božího Ducha“, vyzývá proto Galatské Pavel. To jest: stavte se do jeho vlivu, nechte ho znít v srdci, poddávejte se jeho moci, působení, jeho tlaku. Rada je to jednoduchá, ale zas tak jednoduše uskutečnitelná. To, že se postavím pod vliv Ducha svatého, neznamená, že můj život už bude bez problémů, zápasů a bojů. Někteří jsou o tom přesvědčeni, Pavel ale ví, že ve víře nejde nic snadno. I ta otevřenost Duchu svatému musí být nejen vybojována, nýbrž stále znovu vybojovávána! Každý den znovu a znovu. 

 

„Touhy lidské přirozenosti směřují proti Duchu svatému“, varuje Pavel. Čili pozor! Naše soběstředné já se jen tak snadno nevzdá. Zejména ve slabých chvílích, když se nám nebude dařit, budeme zraňováni, se nám začnou s chutí připomínat staré touhy po úspěchu a lidském uznání, objeví se žárlivost, závistivost; ale ozvou se i staré bolesti a rány a povedou nás do sebelítosti, nářků a nespokojenosti, zapšklosti. 

 

Nikdy si nesmíme myslet, že jsme-li pokřtěni a plni Ducha svatého, tohle všechno samo odejde. Kdepak, Duchu svatému je nutné stále vybojovávat a uprostraňovat místo v srdci, dávat mu znovu a znovu vládu do rukou. Duch svatý se totiž nevnucuje a neprosazuje. Místo ve svém srdci mu musíme prosadit my sami. Nejsme přece loutkami v Božích rukou, máme svou vůli. A tu se musíme vždy znovu učit podřizovat vůli Boží. Žít z moci Ducha svatého prostě vyžaduje aktivitu z naší strany. Každodenní a vytrvalou. Nikdy nesmíme přestat Duchu Kristovu aktivně otevírat okna duše, Duchu Kristovu! Protože to je to, co od nás Bůh žádá, ne starost o ovoce víry. 

 

To ovoce totiž, tedy to, co budeme nabízet svým jednáním a svými činy lidem kolem sebe, to ovoce pak přijde samo. Náš vztah s Kristem prostě vydá své plody. A pokud budou růst opravdu  z Kristovy lásky a milosti, jistě to budou plody, které potěší a nasytí hladovou duši lidí kolem nás, budou to plody, ze kterých budou mít jak užitek, tak radost. 

 

AMEN.


 
D o b r o ř e č e n í  –  modlitba po kázání

Pane Bože, ty nás sytíš duchovním pokrmem a dáváš nám příslib nebeské radosti. Slavíme narození tvého Syna a prosíme tě: dej, ať se naše radost naplní a dosáhneme věčného společenství s ním ve tvém království. Buď sláva tobě i tvému Synu i Duchu svatému na věky věků. 


 
Píseň  642  Už svítá jasný, bílý den 

 

 
2. modlitba 

 

 

Pane Ježíši Kriste, kéž by na nás bylo opravdu vidět, že žijeme ve tvé blízkosti, sytíme se tvým slovem, a že tvůj Duch má v našem srdci své pevné místo! Kéž bychom nesli ovoce, které nebude jen pěkné na pohled, ale bude také chutné a voňavé láskou, radostí a pokojem. Ano, tohle si přejeme. Ale jedním dechem musíme vyznat, že ovoce naší víry zdaleka není vždy takové, jak bychom si přáli.  

 

Uvědomujeme si, že má apoštol Pavel pravdu, když tvrdí, že se naše „já“ jen nerado vzdává své vlády a hledí se neustále prosazovat. A my mu to dovolujeme. Odpusť, Pane Ježíši, že sice dovedeme dbát o své vnější chování a jednání, abychom vypadali dobře a zbožně, ale v srdci máme něco jiného. I my dovedeme být pokrytci. Odpusť, že tím lidi od tebe odrazujeme. 

 

Prosíme, ukazuj nám, kde chybujeme, napomínej nás, ale zároveň nám dávej sílu tvé napomenutí přijmout. Ty víš, že nám není příjemné připomínání chyb, zejména o některých nechceme slyšet. Když ale napomenutí nepřijmeme, nemůžeme na sobě pracovat, nepokročíme dál. Dávej nám proto sílu dívat se pravdě o sobě do očí. A vyhnout se svádění všeho na ty druhé.

 

Víme, že nás miluješ, vždy znovu nás o tom ujišťuješ a toužíš přeplnit naše srdce svou láskou. Chceme ti ho otevřít. A voláme: Přijď, Pane Ježíši, a staň se Pánem našich srdcí! Vaň v nich svým Duchem! Abychom mohli nést ovoce víry hodné tebe i našeho nebeského Otce. Ke kterému se vždy znovu obracíme ve svých společných modlitbách, především potom v té, kterou jsi nás naučil ty sám: 

 

 

Otče náš ...   MODLITBA PÁNĚ  

 

Amen. 

 


 
3. č t e n í   -   p o s l á n í    Ef 4,1-3.22-24, 

 

1 Proto vás já, vězeň kvůli Pánu, prosím, abyste tomu povolání, kterého se vám dostalo, 

2 dělali čest svým životem, vždy skromní, tiší a trpěliví. Snášejte se navzájem v lásce  

3 a usilovně hleďte zachovat jednotu Ducha, spojeni svazkem pokoje. 

22 Odložte dřívější způsob života, staré lidství, které hyne klamnými vášněmi,  

23 obnovte se duchovním smýšlením, 

24 oblecte nové lidství, stvořené k Božímu obrazu ve spravedlnosti a svatosti pravdy. 

 


 
P o ž e h n á n í   -   Ž 67,2+7b-8a 

 

2 Kéž je nám Bůh milostiv a dá nám požehnání, kéž nad námi rozjasní svou tvář! 

7b Bůh nám žehná, Bůh náš. 

8a Bůh nám dává svoje požehnání.  

 

Amen. 

 


 
Píseň 486 Svaté Boží požehnání  

  

 

n e d ě l k a  

pro tentokrát k nalezení jen na FB 

 

 

 

 

n e d ě l e   19.4. 2020 - připravil Aleš Drápal 

 

 

Milí bratři a sestry, 

 

členové modřanského sboru, i vy ostatní někde ve virtuálním prostoru, které sem zavála náhoda nebo zvídavost:


Buďte vítáni. I dnes, v době všelijakých omezení platí, že Ježíš Kristus tentýž jest, včera, dnes i na věky. Obracím se k vám s nadějí, že jeho slovo se nenavrací s prázdnou.


Připravili jsme pro vás také záznam této bohoslužby z prázdné modřanské modlitebny:  https://youtu.be/asizBC4wy-I
Uslyšíte krátkou modlitbu, první a druhé čtení z Písma, kázání, závěrečnou modlitbu, poslání a požehnání. Máte-li možnost a je-li to Vaše přání, lze přenos po tomto úvodu pozastavit a zazpívat první píseň. Podobně i další písně. Písně jsou uvedeny na webové stránce. První píseň se zpívá nyní, další po prvním čtení, a pak po kázání a na závěr.

 


[ 350] Přemohl Ježíš smrti moc

 


M o d l i t b a.


Hospodine, ty nás znáš. Znáš naše cesty. Víš o našich selháních, o našich něvěrách a bloudění. A přesto stále znovu a znovu k nám obracíš svou tvář. Necháváš se nalézat těmi, kdo Tě hledají.  Dáváš nám moc skrze svého Syna obstát v pokušeních. Prosíme, uchovej naši mysl čistou, naše srdce hotové k pomoci bližnímu.  

 

Amen


1. č t e n í  

Židům 11, 3-8 a 11-16 Ve víře chápeme, že Božím slovem byly založeny světy, takže to, na co hledíme, nevzniklo z viditelného. Ábel věřil, a proto přinesl Bohu lepší oběť než Kain a dostalo se mu svědectví, že je spravedlivý, když Bůh přijal jeho dary; protože věřil, ještě mluví, ač zemřel. Hénoch věřil, a proto nespatřil smrt, ale Bůh ho vzal k sobě. Nebyl nalezen, protože ho Bůh přijal. Ještě než ho přijal, dostalo se Henochovi svědectví, že v něm Bůh našel zalíbení. Bez víry však není možné zalíbit se Bohu. Kdo k němu přistupuje, musí věřit, že Bůh jest a že se odměňuje těm, kdo ho hledají. Noé věřil, a proto pokorně přijal, co mu Bůh oznámil a co ještě nebylo vidět, a připravil koráb k záchraně rodiny. Svou vírou vynesl soud nad světem a získal podíl na spravedlnosti založené ve víře. Abraham věřil, a proto uposlechl, že když byl povolán, aby šel do země, kterou měl dostat za úděl; a vydal se na cestu, i když nevěděl, kam jde.
Ve víře zemřeli ti všichni, i když se splnění slibů nedožili, nýbrž jen zdálky je zahlédli a pozdravili, vyznávajíce, že jsou na zemi jen cizinci a přistěhovalci. Tím dávají najevo, že po pravé vlasti teprve touží. Kdyby měli na mysli zemi z níž vykročili, měli možnost se tam vrátit. Ale oni toužili po lepší vlasti, po vlasti nebeské. Proto sám Bůh se nestydí nazývat se jejich Bohem. Vždyť jim připravil své město. 

 


[191] Svou oslav Pána písní

 


2. č t e n í  

 

Jan 20, 24-29 Tomáš, jinak Didymos, jeden z dvanácti učedníků, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní učedníci mu řekli „Viděli jsme Pána“. Odpověděl jim: „Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím.“
Osmého dne potom byli učedníci opět uvnitř a Tomáš s nimi. Ač byly dveře zavřeny, Ježíš přišel, postavil se doprostřed a řekl: „Pokoj vám.“ Potom řekl Tomášovi: „Polož svůj prst sem, pohleď na mé ruce a vlož svou ruku do rány v mém boku. Nepochybuj a věř!“ Tomáš mu odpověděl: „Můj Pán a můj
Bůh.“ Ježíš mu řekl: „Že jsi mě viděl, věříš. Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili.“

 


Moji milí: 

 

 

Je to podivná věc s těmi velikonocemi. Říkáme, že to jsou největší svátky, ale nějak to úplně nesedne. Zatímco na vánoce se mnozí těší, zvláště děti, tak že by se někdo těšil na velikonoce, to není úplně běžné.

 


Jedno vysvětlení vám nabídnu hned: vánoce jsou svátky naděje, velikonoce jsou svátky víry. Naději můžeme sdílet daleko snáze – bezbranné děťátko narozené ve ztížených podmínkách, kterému jsou prorokovány věci veliké – to je obraz, jenž lze sdílet i za hranice křesťanství. Leckterá maminka, leckterý tatínek, se s ním mohou ztotožnit. Vidět svoje děťátko jako dar shůry, jako dar nebes, to není až tak obtížné.

 


Vidět ale své dítě na kříži, vidět svoje dítě popravené, to si opravdu nikdo nepřeje. Zatímco vánoce v sobě nesou potenciál možností, co všechno krásného by se mohlo stát, velikonoce jsou výpovědí o tom, co se stalo a stane, když někdo to krásné uskutečňuje a necouvne. Jsou výpovědí o stavu tohoto světa. 

 


Vánoce jsou neseny nadějí, kterou kříž škrtá. Alespoň v prvním přiblížení. Zmrtvýchvstáním se však ta naděje obnovuje. Skrze víru.

 


Velikonoce jsou základem naší víry a současně jsou vždy znovu zkouškou naší víry. Samozřejmě, ne pro každého. Mám na mysli moderního člověka, ať už to slovo moderní chápete jakkoliv, který je zamotaný do spousty informačních kanálů. Pro něj jsou velikonoce výzva, aby svoji víru obhájil. Sám před sebou a možná i před druhými. I pro mě je to výzva.

 


Výzvou Ježíš ovšem už byl i pro tehdejší židovský svět. Z Písem je patrné, že Ježíš svým vystupováním, chováním, lidi přitahoval. Nejen Židy, ale především Židy. To, co říkal a dělal bylo přesvědčivé. V mnoha punktech to jistě bylo podobné tomu, co říkali jiní, jinak by mu lidé nemohli rozumět. V něčem to ale odlišné bylo. Čteme: Učil jako moc maje, ne jako zákoníci. 

 


A to byl problém. Ježíš mohl dokazovat od rána do večera, že to, co dělá, co učí, je v souladu s Písmem. Jenomže mu to nepomohlo. Byla to tedy snaha marná? To si nemyslím. Chvilku se u toho zastavme, a pak se vraťme k tomu, proč to v konečném součtu nepomohlo.
 
Byli určitě tací, kterým Ježíš svým vysvětlováním sňal závoj z očí, odstranil překážky víry. Odstraňování domnělých rozporů, předsudků, to je úkol pro nás křesťany i dnes. Alespoň pro některé. Ale samo o sobě vyvracení námitek automaticky nikoho k víře nepřivede. 

 


To, co dovedlo Ježíše na kříž, bylo, řeknu-li to velmi civilně, že elita národa měla jiné informace. To lidi dělají pořád dokola. Že z toho, čemu rozumí, vystaví nějaký systém, nějakou soustavu názorů a přesvědčení, a běda tomu, kdo se do toho nevejde. 

 


Ten problém, který měli zákoníci, farizejové i saducejové, máme my také. Z toho, co víme, si zkonstruujeme určitou představu světa. Ta představa nemusí být vůbec špatná. Naopak, může to být hodně dobrá pomůcka, která nám pomáhá se ve světě orientovat, měnit ho, nastavovat rozumný životní styl. Problém nastává, až když svůj život nejsme schopni žít jinak, než skrze svou představu o tom, jak svět vypadá a má vypadat.
Ježíš ty, kteří si myslí, že ví, jak to je, trvale vrací do reality. Do reality lidské bídy, pokrytectví,
nemocí, nenávistí, závistí, vzteku a ješitnosti. Ježíš mluví k člověkovi přímo, nikoliv skrze tu představu, kterou si člověk o světě vytvořil. A tou může být jak zákonická sada příkazů a nařízení, tak něco jako vědecký světonázor. Janu Křtiteli Ježíš nevzkazuje učené pojednání, ale to, že slepí vidí, hluší slyší a chudým se evangelium zvěstuje.

 


Už v tom vzkazu Janu Křtitelovi je zárodek toho, co mocným tohoto světa vadí a bude vždy vadit. Není jenom moc těch, kteří jsou ve výkonných vládních pozicích. Je i moc těch, kteří disponují věděním. A také moc těch, kteří utvářejí veřejné mínění. Moc nemá ráda, když je obcházena. Když se něco podstatného děje bez její účasti. Bez toho, že by jí byl vzdán hold. 
 
Tohle byl problém tehdy a je to problém i dnes. Vadilo, že si Ježíš dovoloval jednat s těmi, kteří nemají ty správné znalosti, to správné postavení a to správné chování. S kolaboranty, tedy tehdy  celníky, s okupanty, tedy tehdy s římským setníkem, s nevzdělanými, tedy tehdy s ženami. 

 


Těm, kteří vědí, jak to je, kteří vědí, komu má být vzdán hold, není příjemné, že Ježíš dává lidem hodnotu, jež není odvozena od toho, kam se po žebříku názorů, vzdělání, bohatství a společenského postavení vyšplhali. 

 


Dobře kříž, to snad nějak umíme pochopit. Ale zmrtvýchvstání? – K zlatým slovům české teologické tradice patří výrok J. B. Součka, že Ježíšovo zmrtvýchvstání není fotografovatelné. To je velice podařený výrok. Často mu myslím ale bývá špatně rozuměno. Ten výrok nevylučuje svědectví, lidské svědectví, o zmrtvýchvstání. Vylučuje fotografii. Fotografie je vždy nějakou redukcí. Chtít fotografii Ježíšova zmrtvýchvstání má velmi blízko k snaze Ježíše zařadit do nějaké fixní soustavy názorů, přisvojit si ho. Církev je v trvalém nebezpečí, aby se svým učením nedostala na roveň zákoníkům, v podobě, jak o nich referují evangelia.

 


Všimněte si, že Ježíš za svého života mluví o své smrti otevřeně jen s těmi, kteří v něj uvěřili. Těm ostatním odpovídá, jak se nám to může jevit, vyhýbavě. Vyhýbá se tomu, aby jeho výrok zařadili do svého výkladu světa. Tahle snaha zmocnit se Ježíše bují kolem nás stále. Díla, která ho interpretují jednou jako sociálního revolucionáře, jindy jako člověka zasaženého a motivovaného touhami těla, jdou dobře na odbyt. To je součást té snahy nahradit Ježíše jeho fotografií, určitým úhlem pohledu.

 


Pro apoštola Tomáše se Ježíšovo zmrtvýchvstání redukovalo na ověření dotekem. To, co mě na Tomášově příběhu od dětství fascinuje, je, že když už tu možnost konečně měl, tak Ježíšovu nabídku nevyužil. Volal po doplnění informací. Chce se přesvědčit, že je to doopravdy. A nakonec, když může, prst do rány nevloží. Místo toho říká Můj Pán a můj Bůh. – Ve chvíli setkání s Kristem je to naše jak je to doopravdy? najednou nezajímavé a podružné.

 


Ta druhá věc, kterou se určitě trápí nejenom moje hlava, je výlučnost oné Tomášovy zkušenosti. Zdá se nám, že by to nebylo špatné, abychom měli stejnou možnost jako on. Místo toho čteme Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili.

 


Nejprve k té výlučnosti Tomášovy zkušenosti, pak k onomu blahoslavenství. Pomůžu si jedním zážitkem, který mi poskytl Petr Pokorný, další z předních českých teologů. Vykládal, jak máme rozumět zázrakům, a jak si nemáme dělat nárok na jejich replikovatelnost dnes. Byla tam i tvrzení, se kterými jsem měl problém se úplně ztotožnit. Ale pak řekl něco, čím mě dostal. „Víte, ale někdy, když člověk hodně prosí, když žadoní jako dítě, tak se k němu stejně někdy nakonec Hospodin skloní.“ V kontextu, kdy předložil jasnou a poměrně strohou představu, jak to je, jak to má křesťan vidět, co má očekávat, byla tato slova nesmírně osvobozující. Přesvědčila mě, že zná svého Pána. My prostě
nemůžeme dát Hospodinu nějaké regule, co má a co nemá. Můžeme se bavit o tom, jak to obvykle bývá, jak to chodívá. Hospodin je ale svrchovaný, smilovává se, nad kým se smilovává. Nevyčítejme mu, že je dobrý. Že se nad Tomášem sklonil jinak než nad druhými.

 


A teď o těch, kteří neviděli, a uvěřili. Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili. To je řečeno nám, a nejenom nám. Prostě všem, kteří se nechali přemoci Ježíšem. Jeho tichý hlas mluví k člověku, jenž se vzdálil od Hospodina. Hospodin se však člověka nevzdal. Daroval mu kožené suknice, vybavil ho schopností se v tomto světě vyznat, obhájit se v něm. Vzdálení od Hospodina není na věky. Ten člověk, a to jsme my,  má pořád v sobě má něco, co mu dovoluje zaslechnout hlas naděje, jenž přes všechnu chytrost našich hlav doléhá k našemu srdci. Je to naděje, že zloba světa nakonec nevítězí. Tu naději nese víra.

 


Když profesor Souček vykládal význam slova Blahoslavený, tak použil obratu gratulační formule. Vysvětloval, že ten, koho se to týká, se nemusí cítit šťasten, nicméně už štěstím obdařen jest díky skutečnosti, která je známa tomu, jenž gratulační formuli pronáší. 

 


A tak si můžeme gratulovat. Radovat se. Těšit se z víry, která nám dosvědčuje, že naše naděje nebude pohlcena temnotou.


Za gratulační zkratku můžeme považovovat i onen známý pravoslavný velikonoční pozdrav. Do naší kulturní tradice patří jak v staroslověnské, tak v latinské podobě:
Christos voskrése! – Voistinnu voskrese!  Christus resurrexit! –  Resurrexit vere!

 


[660] Buď Bohu všechna chvála, čest a požehnání

 


M o d l e m e   s e.

 

Pane, děkujeme Ti za dar života. Děkujeme Ti, že jsi poslal našeho Pána, Ježíš Krista. Že skrze něj přišla do tohoto světa naděje, kterou ani smrt nedokáže potlačit. Prosíme Tě, abys otvíral naše oči. Abychom viděli sami sebe takové, jací jsme. Abychom dokázali přijmout, že Ty nás přijímáš takové, jací jsme. Děkujeme Ti, že nás máš rád. Děkujeme Ti, že Ti můžeme být nablízko. Děkujeme Ti, že se nemusíme bát a strachovat.

 

Amen

 


Jako   p o s l á n í   poslyšte tato slova:

 

3. č t e n í

Židům 11, 1-2 (v alternativní formulaci) Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme. K takové víře předků se Bůh přiznal svým svědectvím. Víra je základ poznání toho, v co doufáme, důkaz pro to, co nevidíme. 

 


P ř i j m ě t e    p o ž e h n á n í : 

Ať Hospodin ti žehná a chrání tě, ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv, ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem.


[150] Chvaltež nejmocnějšího 

 

 

 

d o m á c í   n e d ě l k a

 

 

připravila Marta Kuchtová a Magdalena Ondrová

 

 

 

Ahoj děti,

pro tuto neděli pro vás máme pozdrav od MagdalenyOndrové naší snad budoucí farářky. Je to pěkné ztvárnění příběhu Námanasyrského o kterém jsme si v nedělce již párkrát povídali. Mějte se dobře.Za učitele nedělky

Marta

 

 

Ahoj děti,

ještě vás neznám, ale doufám, že se máte dobře, kdyžnemusíte chodit do školy a můžete pořád nosit roušky jako kovbojové (Lucky Lukesi ji právě na chvíli sundal…) nebo lupiči.

 

 

  

 

 

Na tomto odkazu je něco co jsem připravila pro dětiv Kolíně, tak mě napadlo, že by to mohlo zajímat i vás:

https://bit.ly/3akbve1

 

a na konci všeho je dopis!

 

Zdravím vás a těším se, že se třeba budeme vídat ve sboruv Modřanech.

 

 

Magdalena Ondrová 

 

 

 

 

 

 

v e l i k o n o č n í    b o h o s l u ž b a 

 

12.4.2020 připravil Petr Brodský                                 

 

Milé sestry a bratři – v nepřítomnosti vítejte navelikonoční bohoslužbě čteného slova. Kristova církev slaví památku Jehovzkříšení „Byl jsem mrtev – a hle, živ jsem na věky věků. Mám klíče od smrti ihrobu.“ – takové svědectví nás uvádí do dnešního dne. /Zj.1,18/

 

Prorok Izaiáš sděluje: „Hle, temnota přikrývá zemi, soumraknárody, ale nad tebou vzejde Hospodin a ukáže se nad tebou jeho sláva.“ /Iz.60,2/

 

„Sotva vyšlo slunce, Marie z Magdaly, matka Jakubova aSalome šly ke hrobu… kdo nám odvalí kámen od vchodu ke hrobu? Ale kdyžvzhlédly, viděly, že kámen je odvalen.“ /Mk 16,1-4/

 

„Ač nikde po živém už vůkol není stop, Bůh k věčnostimá klíč, je prázdný smrti hrob.“

 

Ve jménu Boha Otce, Syna i Ducha svatého si můžeme zazpívat:

 

Píseň: 338 Vesel se této chvíle….

 

Modlitba: / vždyť se mnou jsi ty… str. 65/

 

Pane Bože, radujeme se z toho, že jsi vstoupil do světajako světlo temnot. Protkáváš světlem šedivé dny, rozháníš naše smutky, tišíšbolest. Dáváš výhled z beznaděje, přinášíš svěží vítr do zatuchlých koutůnašeho života. Otvíráš nám oči, pomáháš vidět dál, než kam sahají naše potřeby.Vedeš nás k přemýšlení, k hledání podstatných věcí pro život. Učíšnás, jak žít a neubližovat. Ale to není všechno. Ve svém synu Ježíši Kristu ajeho vzkříšení jsi nám ukázal, že smrt není konec všeho. Že i z temnéhohrobu vedou ještě jedny dveře, které jsou otevřeny směrem k tobě, živémuBohu. Náš život tak neřídí strach, ale naděje, že smrt není tečka za životem. Prosíme,buď s námi v našich pochybnostech, neopouštěj nás, když se tivzdalujeme. Posiluj nás ve víře svatým Duchem každý den. Amen                                                                    

 

Čtení: Lukáš 24, 1 – 12

 

Píseň: 341 Veleben Bůh buď, jeho čin….

 

Setník a ti, kdo s ním střežili Ježíše, když vidělizemětřesení a všecko co se dálo, velmi se zděsili a řekli: On byl opravdu BožíSyn!

 

Text: Matouš 28, 18

Ježíš přistoupil a řekl jim: „Je mi dána veškerá moc ne nebii na zemi.“

 

     Milé sestry abratři – co se nám to sděluje ústy zmrtvýchvstalého Krista! Vždyť to odporujenaší zkušenosti. Na světě jsou přece moci a mocnosti, které mají velikou moc –i když ne veškerou či všelikou – ale uplatňují se a na Krista se zrovna neohlížejí.A nemusíme myslet jen na lidské organizace a státy, mocenské zájmy – jak se toprojevuje i v současné době – ale můžeme jmenovat i jiné „mocnosti“, kteréna nás doléhají: třeba se říká, že peníze světem vládnou /v politice mocníoligarchové, ve sportu byznysmeni atd/ nemoc kruší všechny lidi bez rozdílu,majestát smrti je takový, že není nikoho. Kdo by jí nepodlehl – však jižžalmista v 89,47-49 to vyjádří: “Pamatuj, co jsem. Vždyť co je lidskývěk?... Který muž/žena/ kdy žil a nedočkal se smrti?“ A co hřích – to je tapodivná síla v každém z nás a není nikoho, kdo by mu nepodléhal. Tovšechno Ježíš věděl, a přesto prohlašuje: Mně jedinému patří veškerá moc nanebi i na zemi!.

     Překvapuje násto? Však vzpomeňme na jeho působení, víme, že měl velikou moc: Učil jako ten,který má moc, nikdo nemohl činit takové věci jako on, příroda i démoni hoposlouchali, uzdravoval těla i duše. A přece se nám chce protestovat – protoževidíme, že ty jiné mnohé „mocnosti“ mají nad námi moc velikou. Zvláště nás trápí,když vidíme kolem sebe jak virové onemocnění nekompromisně ničí člověka bezrozdílu hranic.  Ovšem očima víry musímevyznat – je to ta moc, drtí nás, ale jen dočasně – přijde čas, kdy nemoci anismrti více nebude. Však tak čteme ve Zjevení Janově:  ..Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeholid; on sám jejich Bůh, bude s nimi a setře jim každou slzu s očí. Asmrti již nebude, ani žalu ani nářku, ani bolesti už nebude – neboť co bylo,pominulo.“ /Zj.21,3-4/  

     Dnešní den – apotom následně každá neděle – nám to připomíná. Neděle – vaskresenje – nám mápřipomínat, že hřích i smrt už byly přemoženy, že Otec, miluje Syna, a všeckumoc dal do jeho rukou /J.3,35/ Ustanovil ho dědicem všeho, co je.

     To je závěrečnýčlánek evangelia – celé poselství o Kristu sem směřuje, tak to pochopila iprvotní církev když vyznávala: „Způsobem býti byl roven Bohu, a přece na svérovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal sejedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnostipodstoupil i smrt a to smrt na kříži. Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mujméno nad každé jméno, aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno – nanebi, na zemi i pod zemí – a k slávě Boha Otce každý jazyk aby vyznával:Ježíš Kristus jest Pán!“ /Fp.2,6-11/  

     Ve zprávě ovzkříšení čteme docela otevřeně, že i někteří z jeho blízkých stálepochybovali, zda vstal. Nechtějme na tom být hned jinak. I u těch, kteří ses ním – se vzkříšeným setkali – bylo třeba rozhodnutí víry. Proto tím víci my musíme vždy znovu přemáhat pochybnosti a rozpaky a uvědomovat si, že nenímoci, která by mohla Kristu trvale vzdorovat, není člověka, který by mohl říci,že na něj se pozvání Kristovo k následování nevztahuje. Jméno JežíšKristus – to zní – má zvuk, náplň – proniklo do mluvy lidí, kteří se honosítím, že jsou ateisté – Ježíš je jméno slavnější než jiná jména.

     A ta jeho moc? Taje zvláštní i jinak: Když vysílá své služebníky do světa, nepřikazuje jim, abymu podrobili národy, aby ztrestali neposlušné, ale chce, aby učili, získávaliučedníky, aby zvěstovali „evangeliu“ – radostnou to zprávu o příchoduočekávaného Zachránce a Spasitele, aby je křtili a stali se následovníky – abyvšichni věděli, kdo je Pánem života i smrti. A také se jeho moc a pravomoc netýkájen země, ale i nebe. Otevřený hrob zvěstuje věřícímu, že i nebesa jsou pro nějzase otevřena – řečeno jinými slovy – VZKŘÍŠENÍ nám oznamuje, že BŮH JES NÁMI!

     To je základ celécírkevní práce – apoštolé by se nemohli pustit do tak velkého díla, k jakémuse odvážili – kdyby neuvěřili, a nevěřili, že mají tak velikého a mocnéhospomocníka i Pána nad sebou i při sobě – a to za každé a v každé situaci.Co prožili, my po nich jen opakujeme: On nás chce mít celé pro sebe; nám všemchce všechno dát i všechno může vzít. Má na to právo.

     Můžeme si položitotázku. K čemu mu bude taková moc sloužit? Církev to vyjádřila ve svémvyznání…přijde soudit živé i mrtvé…Na věčném soudu ji bude – tu moc –potřebovat – i když pravda soud to bude zvláštní: soud Vykupitele nad těmi,které skrze Golgotu a prázdný hrob sobě vykoupil.

     Velikonoce tedypro nás jsou výzvou k přemýšlení a následně rozhodnutí: Přemýšlení, kdo jevlastně mým Pánem a koho budu následovat. Je to výzva k rozhodnutí pro něho.Tento Pán nás neodvede od naší práce, našich povinností, ale žádá, abychom toco činíme, činili jako pro něho a ne jen pro lidi. Dovedeme si vůbec představit,jak by to na světě vypadalo, kdyby to všichni lidé pochopili, kdyby všechnalidská práce byla v tomto zadání posvěcena a vedena. Může někdo namítnout– ano je to zase jedno z mnoha našich „kdyby“. Ale je to proveditelné,konat všechno jako Pánu a ne lidem.

     Musíme si topřipomenout, protože hrozí nebezpečí, že lidé, kteří myslí na víru v JežíšeKrista, myslí na nějaké „vnitřní“ království, na jakýsi únik do svého nitra,jako by vše ostatní na světě mělo být ponecháno stranou, ať si to běží, jakumí, jako by mimo oblast našeho srdce a duchovního života Ježíš už nepanoval.Žijeme na zemi, pracujeme na zemi, věříme i pohybujeme v tomto životě. Božíje všechna země a Ježíš myslel na uskutečňování Božího království již na tétozemi – proto učedníky vysílá ke všem národům – proto jsme i my vysíláni ke všemlidem; neexistují hranice v Kristu!

     Úkol je to ovšemnesnadný, protože se musíme učit hledět ne jen na věci viditelné, ale musímepočítat i s těmi neviditelnými. Možná se musíme také připravit na to, žeto bude ještě dlouho trvat, než se všechno hne tím žádoucím směrem, než seuskuteční jeho vláda nade vším jasně a viditelně. Možná, že už brzy přijdouvšechny ty věci a právě proto je nutné ještě mnoho vykonat. V každémpřípadě – přítomnost i budoucnost jsou pod autoritou JEŽÍŠE Krista, pod vládoujeho spravedlnosti, moci a lásky.  On jenade vším a ve všem. V této skutečnosti nelze očekávat žádný převrat, tonenastolí žádná sametová revoluce. To je daná skutečnost a byla „odstartována“ve velikonoční jitro!

     V odpovědnostiza běh života se stále musíme znovu a znovu rozhodovat pro uznání jeho panstvínad sebou. Však apoštol Pavel to přesně vyjádřil: „Kdo nás odloučí od láskyKristovy? Snad soužení, nebo úzkost, pronásledování, nebo hlad, bída, nebezpečínebo meč?“ Kéž bychom dovedli s plnou důvěrou a odhodláním odpovědět: „Jsemsi jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost anibudoucnost, ani žádná moc ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celémtvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši,našem Pánu.“ /Řím.8,35nn/

     Poselství dnešníneděle je jednoznačné: „Byl jsem mrtev a hle, živ jsem na věky věků. Mám klíčeod smrti i hrobu.! Nuže – jděte a učte všechny národy…nuže jděme a vydávejmesvědectví o tom, že vstal, kraluje a má všechnu moc na zemi i na nebi.

     Vzkříšený a živýJežíši Kriste, i nás vysíláš, abychom učili všechny kolem nás tomu, co toznamená, že ty máš veškerou moc na zemi i na nebi. Tvé slovo o vyslání platípro nás, abychom se nebáli vstoupit do všech oblastí všedních dnůs nadějí, že tvé slovo o pokoji zvěstované skrze nás může plnit onumyšlenku, že tvé království právě skrze naši službu lásky může vstupovat i dotohoto tak zkoušeného světa. Amen.

 

Píseň: 426 Tvá, Pane Kristě, věc to je….  

 

Oznámení: V záplavě informací o virovém napadení u nási ve světě vás nabádám k dodržení všech příkazů pro každodenní žití a„přežití“! Ku povzbuzení zvláště skleslého ducha doporučuji na www stránkáchcírkve každodenní Slovo do dne, večerní modlitby laiků a v oddíle On-linemůžete si zalistovat směsicí nedělních kázání v různých sborech našícírkve. Velmi povzbudivé!  www.e-cirkev.cz

 

Jako přímluvnou modlitbu si dovoluji přiložit modlitbu  Daniela Matoušové, 24 let, studentky – Veřejnéa sociální politiky, Fakulty sociálních věd UK z 27.3.20

Bože,

děkujeme Ti za to, že jsi s námi stále. Díky Ti za to,že jsi nám dal církev, sbor, kde máme svoje kolegy ve víře. Díky za onlinebohoslužby, modlitby a zamyšlení, které nám na chvíli nahradí společenství vkostele.

Prosíme Tě za to, abychom zvládli tuhle dobu, abychom mělidost síly a motivace k tomu doma nezakrnět. Naopak, prosíme, abychom časstrávený doma dobře využili. Prosíme Tě, abychom jen nečekali, až „se topřežene“, ale abychom i v této době nacházeli příležitosti, ve kterýchmůžeme někomu pomoci, ve kterých si můžeme najít čas sami na sebe a na tebe.

Prosíme Tě, abys nám pomohl překonávat paniku jakv sobě, tak i v druhých. Prosíme Tě, daruj nám radost, aby nám nebylosmutno. Díky za nové příležitosti a nové hezké věci, které se v této doběv našich životech objevují. Dej nám prosím oči k tomu, abychom jichviděli stále víc!

Díky za solidaritu, která se probudila v Česku, za lidišijící roušky, pomáhající s nákupy či hlídáním dětí. Díky za zdravotníky!Děkujeme také za naši vládu a prosíme za to, aby rozhodovali nejlépe, jak jenje možné.

místo připojit i svoji vlastní modlitbu + modlitbu Páně:

Otče náš, jenž jsi na nebesích,
posvěť se jméno tvé.
Přijď království tvé.
Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi.
Chléb náš vezdejší dej nám dnes.
A odpusť nám naše viny,
jako i my odpouštíme našim viníkům.
A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého.
Neboť tvé jest království i moc i sláva na věky.

Amen.

Poslání: /1.Kor.15,55-58/

 

Hle, odhalím vám tajemství – píše apoštol: „Smrt je pohlcena,Bůh zvítězil! Kde je smrti tvé vítězství?. Kde je smrti tvá zbraň.? Zbranísmrti je hřích a hřích má svou moc ze zákona. Chvála buď Bohu, který nám dávávítězství skrze našeho Pána Ježíše Krista.! A tak, moji milovaní, buďte pevní,nedejte se zviklat, buďte stále horlivější v díle Páně; vždyť víte, ževaše práce není v Pánu marná.“ 

 

Františkánské požehnání

 

Bůh vás požehnej nepohodlím ve snadných odpovědích,polopravdách
a povrchních vztazích, abyste mohli žít na hlubině svého srdce.
Bůh vás požehnej hněvem nad nespravedlností, útlakem a vykořisťováním lidí,abyste mohli pracovat pro spravedlnost, svobodu a pokoj.
Bůh vás požehnej slzami prolitými pro ty, kdo trpí bolestí, odmítáním,hladověním a válkou, abyste mohli natáhnout ruce k jejich útěše a jejich bolestzměnili v radost.
Bůh vás požehnej dostatkem bláznovství, abyste měli odvahu být ve světě jiní adělat věci, o kterých ostatní říkají, že udělat nejdou.
A požehnání Boha Otce, Syna i Ducha svatého zůstávej na vás a ve vší vaší láscea modlitbách pro tento den i navěky. Amen.

 

 

Píseň: 346 Buď tobě sláva, jenž jsi z mrtvých vstal… 

 

 

 

 

 

d o m á c í    n e d ě l k a

 

 

/ připravila Marta Kuchtová   

 

Milénedělkové děti, dnes oslavujeme Ježíšovo vzkříšení. Přečtěme si příběh, jak hopro nás převyprávěl br. farář Pavel Klinecký. Je tam i osobní oslovení prokaždého z vás z modřanské nedělky. Za sebe i ostatní ostatní učitelepřeji požehnané velikonoce. Marta

 

Vzkříšení Páně

Biblický oddíl: Jan 20,1–18

 

 

 

MarieMagdaléna třetí den po ukřižování Ježíše běží k hrobu, ještě za tmy, kdynení úplně dobře vidět. Co vidí? Kámen odvalený od hrobu. Hrob, to byla malájeskyně, vyhloubená ve skále, zakrytá kamenem, který hned tak někdo nemohl sámodvalit. Kámen měl zakrývat hrob, aby nikdo nemohl dovnitř, natož ven. KdyžMarie Magdaléna přišla k Ježíšovu hrobu, kámen hrob neuzavíral. To Marieviděla.

Viděla, alenerozuměla. Co vidí, Marii jen poleká. Ježíš je přece mrtvý v hrobě, hrobmá být zavalený kamenem. A teď Marie vidí něco úplně jiného! Proto běžík učedníkům, ještě že je měla! Ještě že měla s kým se nejen rozdělito to, co viděla, ale měla s kým se poradit, měla s kým sek hrobu vrátit – třeba pak nejen uvidí, nýbrž i porozumí! Marie běžela kedvěma učedníkům. K Petrovi, ten byl nejstarší, vždycky platil tak trochuza představitele a mluvčího učedníků, a ještě k jednomu. O něm Janovoevangeliu mluví několikrát jako o tom, „kterého Ježíš miloval“. Víme, že Ježíšměl rád všechny apoštoly i všechny lidi. Ale tenhle učedník měl k Ježíšovizvlášť láskyplný vztah, bezmeznou důvěru. Spoléhal na něho úplně a ve všem. Tobyla pravá kristovská láska.

 

K hrobuteď běží Petr a ten druhý učedník. A teď přímo biblický text, přečtěte si, cotam o tom běhu píše Janovo evangelium: „Oba dva běželi, ale ten druhýučedník předběhl Petra a byl u hrobu první. Sehnul se a viděl tam ležet lněnáplátna, ale dovnitř nevešel.  Po něm přišel Šimon Petr a vešel do hrobu.Uviděl tam ležet lněná plátna, ale šátek, jímž ovázali Ježíšovu hlavu, neleželmezi plátny, nýbrž byl svinut na jiném místě. Potom vešel dovnitř i ten druhýučedník, který přišel k hrobu dřív; spatřil vše a uvěřil.“ (J 20,4-8)

Všimli jstesi toho „závodění“? Když se běžíme podívat na něco neuvěřitelného, vždycky jeto trochu závod, kdo to uvidí. U hrobu je první ten milovaný učedník. Ne že byměl rychlejší nohy, Janovo evangelium chce spíš ukázat, že dřív porozumí ten,kdo má k Ježíšovi onu bezmeznou důvěru. Ale milovaný učedník se předhrobem zastaví a dá přednost Petrovi. Petrovi řekl kdysi Ježíš: „Ty jsi Petr,to znamená skála, a právě na víře pevné jako skála bude stát církev.“ Druhýučedník v Petrovi ctí představitele a mluvčího učedníků. Do hrobu tedyvchází první Petr a vidí – že nic nevidí. Prázdný hrob, tělo pryč, zůstala jenplátna, do nichž bylo tělo zavinuto. Petr to vidí – a nic. Pak vešel i druhýučedník. Uviděl totéž co Petr, nic víc, tedy nic moc. Ale ten druhý, milovaný amilující učedník – uvěřil.

Když dvavidí totéž, není to totéž. Jak to, že Petr nerozuměl, co se stalo, a druhýučedník ano? Jaký byl mezi nimi rozdíl?Pak se oba učedníci vrátili domů.

 

Marie stálapřed hrobem a plakala. Když se znovu podívala dovnitř, uviděla dvě postavy,celé v bílém. Postavy najednou promluvily: „Proč pláčeš?“ Marie jim rychlevypověděla celý smutek. Nejenže Ježíš je mrtev, že byl nespravedlivě popraven,vlastně zavražděn; ještě ani po smrti nemá klid. Někdo ukradl jeho tělo, Marieneví kam. Postavy neodpověděly. Ale za chviličku uvidíme, že přece jen bylyposli dobrých zpráv. Mimochodem, víte, jak se řekne řecky „posel“? „Angelos“,od toho je české „anděl“. I když vůbec nevíme, kdo to byl, byli to poslové,andělé. Marie je viděla, a vidět neznamená vždycky rozumět. Ale Marie je takéslyšela a otázka andělů znamená hluboký předěl v příběhu: „Proč pláčeš,Marie, je důvod k pláči?“

Pak se Marieobrátila a uviděla další postavu. To je zahradník, usoudila, kdo jiný by mohlbýt v tuto dobu na tomto místě? Najednou Marie slyšela, že zahradník na nipromluvil. Zeptal se jí úplně stejně, jako před chvílí andělé: „Proč pláčeš?“ Apřidává: „Koho hledáš?“ Marie vysloví své přání najít tělo Ježíšovo. Víc sipřát nemůže, to je to jediné, co po Ježíšovi zbylo.

Na tuhleprosbu zahradník neodpoví – jako ti andělé. Místo toho uslyší Marie z jehoúst – své vlastní jméno. „Marie!“ Obrat v příběhu, který začaly postavy vbílém, se dovršuje, Marie začíná rozumět. To je Pán! Ten zahradník nenízahradník, to je sám Ukřižovaný! To znamená, že není mrtvý, když mluví, jevzkříšen!

Marie vidělaprázdný hrob – a nic, podobně jako Petr. Viděla svinutá plátna, původně určenak zabalení těla, tělo nikde – a nic. Viděla bílé postavy, anděly – a nic.Až když postavy Marii oslovily, začala rozumět. Pak viděla zahradníka – a nic.Až když nejen viděla, nýbrž slyšela, jak promluvil, porozuměla, že mluvívzkříšený Pán. Přímo k ní, na ni mluví!

Tak sezjevuje Vzkříšený. Co vidíme, není vždy průkazné a jednoznačné. Když se zjevujeVzkříšený, je potřebí slyšet vlastní oslovení. „Marie!“ „Honzo, Edo, Tomáši,Lízo, Aničko, Terko, Lído, Přemku, Majdo, Evžo, Luiso, Kubo, Vojto, Viktore, Kryštofe,Vávro, Jovanko, Arnošte, Bětko, Stázičko, Abigail, Eliáši, Míšo, Rózo, Jonáši,Adélko

 

MarieVzkříšenému řekne jen jedno slovo. „Mistře!“ Osloví ho jako dřív. Pak už mluvíjen Vzkříšený. „Nedotýkej se mne“, uslyší Marie, jako by Vzkříšený říkal ´nemůžešmě osahat, měřit, vážit ani fotografovat, můžeš mě pouze naslouchat´.

Pro Mariicelé toto setkání znamenalo obrovskou změnu. Ten, který byl mrtev, není mrtev.Žije. Ten, který už byl jen minulost a vzpomínka, je přítomnost a dokoncebudoucnost! Vždyť sám říká Marii „vystupuji k Bohu, Otci svému i vašemu“.Ještě za tmy byla Marie plná smutku, beznaděje, bolesti. Teď je všechno jinak.Už má zase pro co žít, už zase ví, že to, co učil Ježíš, je pravda, už zase ví,že jeho slovo je na věky (1Pt 1,25), že Ježíš Kristus je cesta i pravda i životsám. (J 14,6).

Až bude mítMarie příště pocit, že život za nic nestojí, že nic nemá cenu, že všechnostejně skončí špatně, vzpomene si na tu chvíli před tím, než promluvili tiandělé v bílém. Na tu chvíli ve tmě, kdy pro slzy neviděla, i když koukala. Apak si připomene ten obrovský přelom, tu změnu, která nemá obdoby –z beznaděje naděje, ze smutku radost, z nesmyslu smysl. A bude vědět,že Pán byl vzkříšen a nic to nezmění.

 

Modlitba

Pane náš,máme velikou radost, že ty, který jsi prožil všechnu bolest, kterou známe i my,jsi vstal z mrtvých. Že ty, který jsi prožil i umírání a smrt, jsi takukázal sílu i slabost smrti. Že ty, kterému žádná z našich starostí nenícizí, jsi v nich s námi. Máme velkou radost z dnešníhoposelství. Prosíme, ať si na ně vzpomeneme, až nám bude špatně nebo ještě hůř.A prosíme, ať se o to dnešní poselství umíme rozdělit s druhými. Amen

 

 

 

  

V e l k ý    P á t e k   

 

10.4.2020 - připravil br. Petr Brodský

 

 

Vítejte sestry a bratři

na velkopáteční bohoslužbě Slova. Ač v nepřítomnosti společného shromáždění si chceme připomenout že: „Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“/Jan3,16/  

Přijměme žalmistovo ujištění: „ Blaze člověku, který Hospodina ctí a jeho přikázání si velmi oblíbil.“  /Ž112,1 B 21/

Apoštol dodá: „Jeho rány vás uzdravily. Vždyť jste bloudili jako ovce, ale nyní jste byli obráceni k pastýři a strážci svých duší.“  /I.Petrova 2, 24-25/  

Takto posíleni a povzbuzeni ve jménu Boha Otce, Syna Ježíše Krista a Ducha svatého si můžete zazpívat: 

 

Píseň:312 Kriste, jenž jsi smrt podstoupil…

 

M o d l i t b a 

 

Beránku Boží, na kříž přibitý, nepočítej nám za hřích, že nechápeme tvou oběť, kterou jsi přinesl pro naši záchranu. Přiznáváme, že se náš rozum neumí smířit s tvým ponížením, které jsi tak poslušně snášel. Urážíme se na tvé bezmocnosti. Děkujeme ti, žes i tuto naši nechápavost zahrnul do své odpouštějící lásky. Prosíme, užij těch chvil našeho života, kdy lépe rozumíme jak velká je naše vina, a ukaž nám svou slávu, která je i pro nás připravena. Ať nám zní z tvého Evangelia ujištění, že jsi svou obětí zase uvedl do pořádku všechno, co jsme svým hříchem pokazili. Ty jediný nám můžeš navrátit Otce a nás navrátit Otci. Smiluj se nad námi. Amen /Sešli světlo své…str. 83/

 

Č t e n í  :   Jan 19, 12 – 22 

 

Píseň:329 Nevinnost přemilá…

 

Jsi hoden, Pane a Bože náš, přijmout slávu, čest i moc, neboť ty jsi stvořil všechno a tvou vůlí všechno povstalo a jest.

 

T e x t :   Římanům 5,8  

 

„Bůh však prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní.“ /EP/

"Dokazujeť pak Bůh lásky své k nám; nebo když jsme ještě hříšníci byli, Kristus umřel za nás.“ /KP 

"Bůh ale dokazuje svou lásku k nám; Kristus zemřel za nás, když jsme ještě byli hříšníci.“ /B21/ 

 

Božepožehnej čtenému Slovu a otevírej srdce čtenářů.

 

Milésestry a bratři

– kdopak z lidí, kteří byli o Velkém Pátku svědky ukřižování Pána Ježíše věděl, proč vlastně On umírá. Pravda – z úst pohana slyšíme sice vyznání: Jistě, Syn Boží byl tento, ale to je jen malý záblesk světla,který se mihne temnotou toho dne. Ale i když řekneme, že On se za nás obětoval, zase to slyšíme v minulém čase: Dříve, než jsme na to přišli, než nám to lidé stačili oznámit, On dávno za nás umřel. A tak to jde s lidmi na světě stále: když jsme ho nemilovali, On nás miloval, když jsme k němu nevolali, On nás zná podle jména zná a povolává, když jsme na něj ani nemysleli, když On už pro nás měl připravený stůl ve svém království. Dříve, než jsme se vůbec lekli hříchu, než jsme hříchů litovali, než jsme „šli do sebe“, už se stalo,už bylo za nás dokonáno. To patří mezi nejpodivuhodnější zvěst Písem, že Kristus neumřel pro spravedlivé, nebo ty úplně hodné lidi, ale pro hříšníky. Zemřel, aby hříšníkům –nám – pomohl.

Toje poselství dnešního dne. Zároveň nám ovšem odpovídá na otázku, jaká je vlastně naše naděje, na jakých jistotách a předpokladech je založena. Když si tak někdy před svým duchovním zrakem malujeme příští dny svého života, zvláště v ohrožení virovém, myslíme na své úkoly, které jsou před námi, sestavujeme si své plány – o co to všechno opíráme? A jestli nám někdy zaletí myšlenka až ke konci života, když třeba někdo z našich známých či blízkých odešel z této časnosti, když si klademe otázku, co bude potom – jak je nám a na co spoléháme? Máme vůbec nějaký předpoklad, abychom od budoucnosti čekali dobré věci? Jsme vůbec oprávněni čekat dobré věci, když sami umíme tak málo dobrého činit? A nespoléháme na něco, co budeme muset odložit jako něco co zklamalo, co nebylo dost trvalé a pravdivé, co už neplatí? Nebo snad máme něco, co se už nemůže změnit? Kde si člověk není jist, stává se nejistým a netrpělivým. Pravda, můžeme si říci:„Kde si nejsme jisti, nastupuje víra!“  

Na všechny otazníky, které jsem vám předložil, odpovídá Velký Pátek: Už se stalo! Můžeš být, sestro a bratře, klidný! V tom je veliká výhoda věřícího člověka, že může vycházet z ujištění: Kristus zemřel za nás! A z toho pramení,že můžeme hledět dopředu a dle rady apoštola Pavla –zapomínat na to co je za námi! Ovšem že nezapomínat tak, že bychom o tom zlém, co je za námi nevěděli, ale vědět, že je to překonáno. Ovšem ne námi překonáno – ale Kristem!

Ovšem pozor – číhá na nás dvojí nebezpečí: 1/ Že  se na to, co bylo řečeno, spolehneme tak falešně, že už ani nebudeme myslet na svůj hřích, natož se nad ním trápit. To by byla chyba, proto Kristus neumíral, abychom si mohli bezstarostně hovět a hříchům se nebránit. A to druhé nebezpečí je, když pochopíme tuto skutečnost tak, jako bychom měli nějaké privilegium před ostatními a začneme se nad ty ostatní vyvyšovat. Ani proto Kristus nepřinesl svou oběť, abychom se mohli nad někým povyšovat a natřásat jak jsem dobrý! Vztáhněme to přímo na sebe – když myslím na sebe, přece vím, že hříšná minulost ještě není zdaleka ukončena a jen když hledím ke Kristu s vírouv něho, teprve tehdy mohu říci – s mím vyznat, že začíná budoucnost. 

Můžemeříci, že o Velkém pátku dává Pán Bůh člověku pevnou půdupod nohy, duchovní půdu, abychom mohli být pevní s jasnýmpohledem vpřed. Nejsme pro Pána Boha ztracené případy, jak by seto někdy mohlo jevit. My se žel častěji spoléháme na svéštěstí, na svůj úspěch, ale máme vědět především o tétojistotě, pramenící z Kristovy smrti za nás!  

Když jsme ještě hříšníci byli…ono ani po tomto ujištění nemůžeme říci, že už hříšníky nejsme. Znovu a znovu si musíme připomínat, že obětí svého Syna Bůh dokázal svoji lásku k nám. Člověk přece o lásku stojí. Lidé, kteří někdy dospěli k poznatku, že je nemá nikdo rád, se ocitli na pokraji zoufalství. Tak se nedá žít! Potřebujeme, aby nás lidé, aspoň někdo, měli rádi. Když pak v kostele slyšíme o tom, že Pán Bůh nás dávno miloval a miluje, jeví se to možná někomu jako jen „kazatelnicová“ řeč. Ale je to tak: Kdyby nebylo Boží lásky k nám, nejen že bychom nežili ale ani nemohli mít rádi jeden druhého. 

Tento důkaz Boží lásky k nám způsobuje, že můžeme mít jiný postoj k Bohu. Ne s hrůzou myslet na Pána Boha, ale pokojně a doufanlivě! Mezi Bohem a člověkem to bylo zlé. Díky Ježíši Kristu je to dobré. Nemysleme ovšem na nějaké kamarádství s Bohem. On je na nebi – my na zemi – ještě nejsme v slávě, ale víme, že ta sláva je pro nás připravena. 

Tato Boží láska k hříšnému člověku - ke každému z nás, nemá na světě žádné obdoby: je to láska bez podmínek a reserv. Země se třásla a skály pukaly ve chvíli, kdy tento důkaz Boží lásky se vlomil do naší časnosti i budoucnosti. To nás zavazuje k tomu, abychom na toto všechno mysleli, abychom o této Boží lásce se svými bližními mluvili a tak jim ke spasení /záchraně/ sloužili. Abychom nikým nepohrdali, ani nikoho nepohoršovali: jak připomíná apoštol Pavel – „Neuváděj do záhuby toho, za nějž Kristus umřel.“ /Řím.14,15/  

Pane Bože, Tobě patří dík za tvého Syna, který se obětoval zahříchy naše. Prosíme, abychom se nepovyšovali nad druhé, ale abychom dovedli všem kolem nás dosvědčovat tvůj čin lásky ke svému stvoření. 

 

Píseň:331 Má víra pohlíží… 

 

O h l á š k y 

 

Sestry a bratři – dodržujte všechna základní nařízení, kterými chce naše vláda zpomalit a zamezit šíření virového onemocnění. Pro posílení ducha i těla doporučuji každý den nawww.e-cirkev.cz sledovat „Slovodo dne“ a večerní modlitby laiků.  

 

P ř í m l u v n á    m o d l i t b a 

 

Beránku Boží, ty jsi nám vydobyl Boží spravedlnost a odpuštění – dej nám i všem křesťanům na celém světě, abychom dovedli žít z tvého odpuštění, nespoléhali na svou spravedlnost, nepokládali sebe za lepší, než jsou druzí lidé a nejednali povýšeně – volejme: Pane smiluj se 

Beránku Boží – ty jsi na sebe vzal nemoci a bolesti nás všech – Modlíme se za ty, kdo žijí v hladu, útisku, kdo jsou ve vězení, za nemocné, trpící, opuštěné a soužené – voláme Pane smiluj se   

Beránku Boží, připojujeme se modlitbou ke všem, kdo se modlí za ty, kdo se vracejí do válkou zničené Sýrie a hledají jak žít dál. Myslíme na ně i formou diakonické sbírky, která právě probíhá– voláme Pane smiluj se

Beránku Boží – ty jsi trpěl na svém těle – modlíme se za ty, kdo jsou ve světě pronásledování nejen pro tvé jméno, ale i prospravedlnost či jiný názor – voláme Pane smiluj se   

Beránku Boží – ty jsi vzal na sebe hřích světa – dej, abychom druhým vysvětlovali tvoji smrt, abychom usilovali o to, aby padly dělicí hradby mezi církvemi i národy – voláme Pane smiluj se   

Beránku Boží, dej, ať si začneme vážit naší svobody, jejíž omezení teď pociťujeme.  

Děkujeme za všechny lékaře, zdravotní sestry a další pomocný personál v nemocnicích a domovech důchodců, děkujeme za nasazení policie, armády, hasičů a mraky dobrovolníků, dávej jim sílu čelit nebezpečí, které je ohrožuje dnem i nocí.  

Beránku Boží – zemřel jsi hříchy každého z nás! Dej, abychom tě znovu nekřižovali tím, že bychom jako Pilát skládali naději v mocných tohoto světa, nedopusť, abychom tě jako Jidáš zrazovali, jako Petr zapírali. Dávej nám sílu a odvahu žít v lásce a jednotě a tak vydávat svědectví o Tobě všem lidem. – Pane smiluj se 

Beránku Boží, smiluj se nad námi, když se ještě modlíme:  

 

Otče náš, jenž jsi na nebesích,
posvěť se jméno tvé.
Přijď království tvé.
Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi.
Chléb náš vezdejší dej nám dnes. odpusť nám naše viny,
jako i my odpouštíme našim viníkům.
A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého.
Neboť tvé jest království i moc i sláva na věky.

Amen.

 

S l o v o    p o s l á n í  :  / Efezským 4,32 – 5.1-2/  

"Buďte k sobě navzájem laskaví, milosrdní, odpouštějte si navzájem, jako i Bůh v Kristu odpustil vám. Jako milované děti následujte Božího příkladu a žijte v lásce, tak jako Kristus miloval nás a sám sebe dal za nás jako dar a oběť, jejíž vůně je Bohu milá.“

 

P o ž e h n á n í   přijímejme srdcem otevřeným /Žid. 13, 20/

A Bůh pokoje, který pro krev stvrzující věčnou smlouvu vyvedl z mrtvých velikého pastýře ovcí, našeho Pána Ježíše,nechť vás posílí ve všem dobrém, abyste plnili jeho vůli; on v nás působí to, co se mu líbí, skrze Ježíše Krista. Jemu buď sláva na věky věků!

Amen.  

 

Píseň:322 Ó Beránku nevinný….

 

 

 

 

d o m á c í    n e d ě l k a

 

 

/ připravila Marta Kuchtová 

 

Milé nedělkové děti,

dnes si připomínáme ukřižování Ježíše Krista, který zemřel za nás. Můžete si přečíst část pátečních událostí, tak jak jej popsal pro vyučování nedělky pan farář Ondřej Macek.

  

 

Ježíšovo ukřižování, smrt a lidé kolem

 

Biblický oddíl: Marek 15,21 

Matouš 27,54  

Lukáš 23,47   

 

„Hej, ty. Pojď sem!“

„Kdo? Já?“ diví se Šimon. Zrovna šel domů z pole, ještě než začne svátek, chtěl okopat několik stromků a trochu je pozalévat. Večer bude s manželkou a syny Alexandrem a Rufem slavit svátek. Spěchá. 

„Ty!“ přikázal voják. 

Po cestě z města k hoře Lebka jde průvod s vojáky, odsouzenci a zvědavci. Tři muži vlečou dřevěná břevna. Jeden jde pomalu. Už nemůže. Několikrát mu podklesnou nohy. Bičovali ho. Teď vojáky zdržuje… 

„Vezmeš mu jeho dřevo!“ 

„Proč? Co jsem udělal?“ brání se Šimon. 

„Nic. Podle římského práva ti to mohu nařídit až na jednu míli.“ Zařve voják. 

Nemá cenu se bránit. Šimon se krátce podívá na odsouzeného. Viděl ho někdy? Odsouzenec zase na Šimona. Vojáci popohání oba. Ještě pár metrů. 

Na dřevo odsouzenci přibijí ruce, pak ho vytáhnou na připravený kůl. K tomu ještě přitlučou nohy. Nad hlavu ceduli s proviněním: Král židů. 

Vojáci čekají na smrt odsouzenců. 

Šimon za sebou slyší křik. Utíká pryč. Za chvíli začne svátek… Večer chtěl s manželkou a syny Alexandrem a Rufem slavit svátek.

 

Je vedro. V této zemi je pořád vedro. Setník viděl, jak se vojáci z kasáren odsouzenému posmívali. Dali mu červený plášť, na hlavu věnec z čehosi, snad z hlohu nebo trnovce. Jedni pak před ním klekali a druzí ho holí mlátili. Místodržitel jej přikázal zbičovat. Byl obviněn, že se chtěl stát králem. Nebo jej lidé provolávali králem? Někdo říkal něco o Božím synu. Setník neví. Po cestě jim několikrát upadl. Neměli jej tak mlátit, říkal jim to, že pak nevydrží cestu. Teď visí s dalšími dvěma na kříži. Takhle Boží syn nevypadá. A on tu s několika vojáky musí čekat, až umřou. Může to trvat pár hodin a také tu mohou být do rána. V noci bude zima. Ne, když neumřou do večera, zlámou jim kosti. Přesnoc tu nebudou. Vojáci nejdřív hráli kostky o šaty odsouzenců. A teď se nudí. Z města přicházejí lidé a křičí na odsouzence. Setník jim nerozumí. Nerozumí řeči téhle země. Přišel sem s vojáky své legie před rokem. Až odslouží dvacet let, nezabíjí-li ho, nezabije-li ho to vedro, dostane peníze a půdu.

 

Odsouzenec cosi vykřikl. Někdo nabodl na tyč houbu namočenou v octu a zvedl ji k němu, aby se napil. Odsouzenec znovu vykřikl. A umřel.

 

Najednou se skoro setmělo, odkudsi se ozývá dunění, jako kdyby padaly skály nebo se blížila armáda na koních, země se chvěje. Ochladilo se. Strachem vykřikli i vojáci. Setník vytáhl meč z pochvy. Mává jím.  A ukazuje mužům s přilbicemi, že mají zůstat na svých místech.

 

„Ten muž byl opravdu Boží syn…,“ řekl setník. Třásl se.

 

 

 

Modlitba

 

PaneBože, pomoz nám, prosíme, zahlédnout, komu můžeme pomoci néstto, pod čím on klesá.

Amen.

 

 

 

 

 

  

 

 

S l a v n o s t    B e r á n k a 

/8.4.2020  

 

 

Milé sestry a bratři,

 

 

ačkoli se nemůžeme letos ve středu velikonočního týdne setkat osobně ke slavnosti Beránka (jak je u nás v Modřanském sboru zvykem), věříme, že využijete možnost zastavení a ztišení ve společenství rodin. Nabízíme vám možnost k duchovnímu posílení slova pašijního příběhu z Janova evangelia.  

 

Texty připravil a písně vybral emeritní potulný Petr Brodský. Ve spolupráci s Jitkou Klubalovou pak vše společně i nahráli.

 

Celé pašije si můžete přečíst níže  

Zvukový záznam si lze pustit z  https://soundcloud.com/user-41012488/pasije-2020   

 

Soubor je strukturován tak, že po čtení z evangelia následuje krátká modlitba a píseň. Písně jsou vybrány s ohledem na možnost použít varhaní doprovod Pavla Klineckého (svého času faráře v Modřanech), a tak si písně zazpívat jako v kostele. Po uvedení písně je do nahrávky textu vloženo pípnutí, které označuje místo, kde si nahrávku pozastavit, abyste si mohli píseň zazpívat a pak si opětovně pustit další část textu.

  

 

Písně jsou to následující:

 

EZ 130 Můj pane, z hlubin volám (číslo 14 /VDBZ/)

EZ 331 Má víra pohlíží (číslo 63 /VDBZ/)

EZ 309 Lásku syna Božího (číslo 58 /VDBZ/)) 

EZ 329 Nevinnost přemilá (číslo 61 /VDBZ/))

DEZ 658 Tvůj kříž mi září v temnotách (číslo 114/VDBZ/) 

DEZ 662 Do země se skrývá (číslo 116 /VDBZ/) 

 

Zde je odkaz na Varhanní doprovod bez zpěvu:

 

https://soundcloud.com/user-41012488/sets/evangelicky-zpevnik-doprovody

 

 

 

P a š i j e 

 

8.4.2020 - připravil br. Petr Brodský  

 

Jk:   Zdravíme vás, sestry a bratři. Vzhledemk virové události máte možnost si ve společenství svých rodin, nebo osamotě připomenout pašijní události v Jeruzalémě. Vybrali jsem oddílypodle evangelisty Jana. Do chvíle rozjímání nechť nás uvede slovo prorokaIzaiáše:                                   

Pb: „Zde je můj služebník, jehož podepírám, můj vyvolený, v něm jsemnašel zalíbení. Vložil jsem na něho svého ducha, aby vyhlásil soud pronárodům.Nekřičí a hlas nepozvedá, nedává se slyšet na ulici. Nalomenou třtinu nedolomí,nezhasí knot doutnající.“ /Iz.42,1-3/

 

Píseň:130 Můj Pane, z hlubin volám…   číslo 14 – varhannídoprovod bez zpěvu/VDBZ/

  

Pb:   Modlitba: Pane Bože, chceme číst příběh,který známe. Příběh o strachu, o osamělosti, o utrpení, o bolesti a smrti. Nenísnadné jej číst, není snadné mu naslouchat. Člověku se do toho moc nechce.Nechce se stát a zdáli hledět na soud i kříž. I v životě se vyhýbámecestám, které k nim vedou. Raději jdeme po těch širokých a pohodlných nežpo těch úzkých a strmých. Pane, prosíme, odpusť nám to a dej nám skrze svéhosvatého Ducha odvahu ke všemu, co dělá tobě radost, co je následováním tebe, cochce být vskutku nablízku našim bližním. Prosíme, spoj nás se všemi, kdo sednes i v příštích dnech na celém světě scházejí ve tvém jménu,s těmi, kdo přicházejí ke tvému stolu a stejně jako my hledají u tebeodpuštění, smíření, pokoj a naději. Proměňuj naše neklidná srdce, abyv nich zavládl tvůj mír, abychom už nyní dokázali kráčet ve šlépějíchBožího Syna a navzájem spolu nést svá břemena, abychom se i v čase úzkostia bídy stávali městem na hoře ležícím, v němž vládne tvé milosrdenství az něhož vychází tvé světlo.

Amen  

 

Jk:   I. Text: Izaiáš 42, 1 – 9 

„Zde je můj služebník, jehožpodepírám, můj vyvolený, v němž jsem našel zalíbení. Vložil jsem na něho svéhoducha, aby vyhlásil soud pronárodům.

Nekřičí a hlas nepozvedá, nedává seslyšet na ulici.

Nalomenou třtinu nedolomí, nezhasíknot doutnající. Soud vyhlásí podle pravdy.

Neochabne, nezlomí se, dokud na zemisoud nevykoná. I ostrovy čekají na jeho zákon.“

Toto praví Bůh Hospodin, kterýstvořil nebesa a roztáhl je, zemi překlenul i s tím, co na ní vzchází, jenždává dech lidu na ní a ducha těm, kdo po ní chodí:

„Já, Hospodin, jsem tě povolal vespravedlnosti a uchopil tě za ruku; budu tě opatrovat, dám tě za smlouvu lidu aza světlo pronárodům,

abys otvíral slepé oči, abys vyvádělvězně ze žaláře, z věznic ty, kdo sedí v temnotě.

Já jsem Hospodin. To je mé jméno.Svou slávu nikomu nedám, svou chválu nepostoupím modlám.

Hle, už nastalo, co bylo na počátku,teď oznamuji nové věci. Dříve než vyraší, vám je ohlašuji.“

 

Doprovodné slovo vzato z modlitební knihy AnselmaGruna str. 186-187

 

Pb:   Milosrdnýa dobrý Bože, pašijový týden je pro nás nejdůležitějším týdnem celého roku.Dej, ať jej prožijeme naprosto vědomě. Požehnej naše setkávání, aby seprohlubovala naše víra a abychom nanovo zakusili tvou lásku a lásku tvého Syna.

Amen

 

Píseň:331 Má víra pohlíží…   číslo 63 VDBZ

 

Pb:   II. Text: Jan 17, 13 – 26

Nyní jdu k tobě, ale toto mluvímještě na světě, aby v sobě měli plnost mé radosti.

Dal jsem jim tvé slovo, ale svět knim pojal nenávist, poněvadž nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa.

Neprosím, abys je vzal ze světa, aleabys je zachoval od zlého.

Nejsou ze světa, jako ani já nejsemze světa.

Posvěť je pravdou; tvoje slovo jepravda.

Jako ty jsi mne poslal do světa, taki já jsem je poslal do světa.

Sám sebe za ně posvěcuji, aby i onibyli vpravdě posvěceni.

Neprosím však jen za ně, ale i za ty,kteří skrze jejich slovo ve mne uvěří;

aby všichni byli jedno jako ty, Otče,ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás, aby tak svět uvěřil, že ty jsi měposlal.

Slávu, kterou jsi mi dal, dal jsemjim, aby byli jedno, jako my jsme jedno –

já v nich a ty ve mně; aby byliuvedeni v dokonalost jednoty a svět aby poznal, že ty jsi mě poslal a zamilovalsis je tak jako mne.

Otče, chci, aby také ti, které jsi midal, byli se mnou tam, kde jsem já; ať hledí na mou slávu, kterou jsi mi dal,neboť jsi mě miloval již před založením světa.

Spravedlivý Otče, svět tě nepoznal,ale já jsem tě poznal a také oni poznali, že jsi mě poslal.

Dal jsem jim poznat tvé jméno a ještědám poznat, aby v nich byla láska, kterou máš ke mně, a já abych byl v nich.“

 

JK:    Milosrdný a dobrý Bože, hledíme na utrpenítvého Syna a vidíme v něm,  jak onnás miluje, Spolu se všemi básníky, kteří opěvovali jeho cestu bolesti,poznáváme v Ježíšově utrpení jeho bezpodmínečnou lásku k nám. To pronás vydal svůj život v sázku. Položil svůj život za nás, protože jsme proněho tolik důležití.

Amen

 

Píseň:309 Lásku syna Božího… 1-2   číslo 58 VDBZ

 

Jk:   III. Text: Jan 18, 1 – 14   

Po těch slovech šel Ježíš se svýmiučedníky za potok Cedron, kde byla zahrada; a do ní vstoupil on i jehoučedníci.

Také Jidáš, který ho zradil, znal tomísto, neboť Ježíš tam se svými učedníky často býval.

Jidáš vzal s sebou oddíl vojáků, ktomu stráž od velekněží a farizeů, a přišli tam s pochodněmi, lucernami azbraněmi.

Ježíš, který věděl všecko, co ho mápotkat, vyšel a řekl jim: „Koho hledáte?“

Odpověděli mu: „Ježíše Nazaretského.“Řekl jim: „To jsem já.“ Stál s nimi i Jidáš, který ho zradil.

Jakmile jim řekl ‚to jsem já‘, couvlia padli na zem.

Opět se jich otázal: „Koho hledáte?“A oni řekli: „Ježíše Nazaretského.“

Ježíš odpověděl: „Řekl jsem vám, žejsem to já. Hledáte-li mne, nechte ostatní odejít.“

Tak se mělo naplnit slovo, kteréřekl: ‚Z těch, které jsi mi dal, neztratil jsem ani jednoho.‘

Šimon Petr vytasil meč, který měl usebe, zasáhl jednoho veleknězova sluhu a uťal mu ucho. Ten sluha se jmenovalMalchos.

Ježíš řekl Petrovi: „Schovej ten mečdo pochvy! Což nemám pít kalich, který mi dal Otec?“

Vojáci s důstojníkem a židovská strážse zmocnili Ježíše a spoutali ho.

Přivedli ho nejprve k Annášovi; byltotiž tchánem Kaifáše, který byl toho roku veleknězem.

Byl to ten Kaifáš, který poradilžidům, že je lépe, aby jeden člověk zemřel za lid.

 

Pb:   Milosrdnýa dobrý Bože, ať pohled na utrpení tvého Syna dodá i nám odvahu podívat se nasvou cestu a přitom neodhlížet od ran, jež nám zasazuje život. Nechceme se pástpohledem na rány, ale v pohledu na Ježíše chceme poznat, že ty dokážešuzdravit úplně všechno, co nás zraňuje. Že dokážeš proměnit všechno, co se námzpočátku zdálo být břemenem.

Amen

 

Píseň:309 Lásku syna Božího… 3-4   číslo 58 VDBZ

 

Pb:   IV. Text: Jan 18, 15 – 24

Za Ježíšem šel Šimon Petr a jinýučedník. Ten učedník byl znám veleknězi a vešel s Ježíšem do nádvoříveleknězova domu.

Petr zůstal venku před vraty. Tendruhý učedník, který byl znám veleknězi, vyšel, promluvil s vrátnou a zavedlPetra dovnitř.

Tu řekla služka vrátná Petrovi:„Nepatříš i ty k učedníkům toho člověka?“ On řekl: „Nepatřím.“

Poněvadž bylo chladno, udělali sisluhové a strážci oheň a stáli kolem něho, aby se ohřáli. I Petr stál s nimi aohříval se.

Velekněz se dotazoval Ježíše na jehoučedníky a na jeho učení.

Ježíš mu řekl: „Já jsem mluvil ksvětu veřejně. Vždycky jsem učil v synagóze a v chrámě, kde se shromažďujívšichni židé, a nic jsem neříkal tajně.

Proč se mě ptáš? Zeptej se těch,kteří slyšeli, co jsem říkal. Ti přece vědí, co jsem řekl.“

Po těch slovech jeden ze strážců,který stál poblíž, udeřil Ježíše do obličeje a řekl: „Tak se odpovídáveleknězi?“

Ježíš mu odpověděl: „Řekl-li jsemněco špatného, prokaž, že je to špatné. Jestliže to bylo správné, proč měbiješ?“

Annáš jej tedy poslal spoutaného kveleknězi Kaifášovi.

 

Jk:   PaneJežíši Kriste, klaníme se dnes tobě, který jsi za nás zemřel na kříži. Jakvůbec můžeme slavit tvou smrt? Neměli bychom ji spíše oplakávat?  A přece nás ty sám vybízíš, abychom společně v církvislavili a uctívali tvůj kříž. Vždyť tvůj kříž je znamením naděje v to, žev nás není vůbec nic, co by nám mohlo bránit v životu.

Amen

 

Píseň:309 Lásku syna Božího…5-6   číslo 58 VDBZ

 

Jk:   V. Text: Jan 18, 25 – 40

Šimon Petr stál ještě u ohně aohříval se. Řekli mu: „Nejsi i ty z jeho učedníků?“ On to zapřel: „Nejsem.“

Jeden z veleknězových sluhů, příbuznýtoho, jemuž Petr uťal ucho, řekl: „Což jsem tě s ním neviděl v zahradě?“

Petr opět zapřel; a vtom zakokrhal kohout.

Od Kaifáše vedli Ježíše domístodržitelského paláce. Bylo časně zrána. Židé sami do paláce nevešli, aby seneposkvrnili a mohli jíst velikonočního beránka.

Pilát vyšel k nim ven a řekl: „Jakouobžalobu vznášíte proti tomu člověku?“

Odpověděli: „Kdyby nebyl zločinec,nebyli bychom ti ho vydali.“

Pilát jim řekl: „Vezměte si ho vy asuďte podle svého zákona!“ Židé mu odpověděli: „Nám není dovoleno nikohopopravit.“

To aby se naplnilo slovo Ježíšovo,kterým naznačil, jakou smrtí má zemřít.

Pilát vešel opět do svého paláce,zavolal Ježíše a řekl mu: „Ty jsi král židovský?“

Ježíš odpověděl: „Říkáš to sám odsebe, nebo ti to o mně řekli jiní?“

Pilát odpověděl: „Jsem snad žid? Tvůjnárod a velekněží mi tě vydali. Čím ses provinil?“

Ježíš řekl: „Moje království není ztohoto světa. Kdyby mé království bylo z tohoto světa, moji služebníci bybojovali, abych nebyl vydán Židům; mé království však není odtud.“

Pilát mu řekl: „Jsi tedy přece král?“Ježíš odpověděl: „Ty sám říkáš, že jsem král. Já jsem se proto narodil a protojsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy,slyší můj hlas.“

Pilát mu řekl: „Co je pravda?“ Potěch slovech vyšel opět k Židům a řekl jim: „Já na něm žádnou vinu nenalézám.

Je zvykem, že vám o velikonocíchpropouštím na svobodu jednoho vězně. Chcete-li, propustím vám toho židovskéhokrále.“

Na to se dali do křiku: „Toho ne, aleBarabáše!“ Ten Barabáš byl vzbouřenec.

 

Pb:   PaneJežíši Kriste, tvůj kříž nám ukazuje, že ty v nás objímáš svou láskouvšechno protikladné, že tvá láska do nás proudí na to silné i slabé, na tozdravé i nemocné, na to celistvé i zraněné.

Amen

 

Píseň:309 Lásku syna Božího… 7-8   číslo 58 VDBZ

 

Pb:   VI. Text: Jan 19, 1 – 16  

Tehdy dal Pilát Ježíše zbičovat.

Vojáci upletli z trní korunu, vložilimu ji na hlavu a přes ramena mu přehodili purpurový plášť.

Pak před něho předstupovali a říkali:„Buď pozdraven, králi židovský!“ Přitom ho bili do obličeje.

Pilát znovu vyšel a řekl Židům:„Hleďte, vedu vám ho ven, abyste věděli, že na něm nenalézám žádnou vinu.“

Ježíš vyšel ven s trnovou korunou nahlavě a v purpurovém plášti. Pilát jim řekl: „Hle, člověk!“

Když ho velekněží a jejich služebníciuviděli, dali se do křiku: „Ukřižovat, ukřižovat!“ Pilát jim řekl: „Vy sami siho ukřižujte! Já na něm vinu nenalézám.“

Židé mu odpověděli: „My máme zákon apodle toho zákona musí zemřít, protože se vydával za syna Božího.“

Když to Pilát uslyšel, ještě více seulekl.

Vešel znovu do paláce a řeklJežíšovi: „Odkud jsi?“ Ale Ježíš mu nedal žádnou odpověď.

Pilát mu řekl: „Nemluvíš se mnou?Nevíš, že mám moc tě propustit, a mám moc tě ukřižovat?“

Ježíš odpověděl: „Neměl bys nade mnoužádnou moc, kdyby ti nebyla dána shůry. Proto ten, kdo mě tobě vydal, má většívinu.“

Od té chvíle ho Pilát usilovalpropustit. Ale Židé křičeli: „Jestliže ho propustíš, nejsi přítel císařův.Každý, kdo se vydává za krále, je proti císaři.“

Když to Pilát uslyšel, dal vyvéstJežíše ven a zasedl k soudu na místě zvaném ‚Na dláždění‘, hebrejsky Gabbatha.

Byl den přípravy před svátkyvelikonočními, kolem poledne. Pilát Židům řekl: „Hle, váš král!“

Oni se dali do křiku: „Pryč s ním,pryč s ním, ukřižuj ho!“ Pilát jim řekl: „Vašeho krále mám ukřižovat?“Velekněží odpověděli: „Nemáme krále, jen císaře.“

Tu jim ho vydal, aby byl ukřižován, aoni se Ježíše chopili.

 

 

Jk:   PaneJežíši Kriste, tvůj kříž je znamením tvého bezpodmínečného přijetí. Proto jejslavíme jako znamení vítězství. O velikonoční neděli budeme slavit tvé svatévzkříšení. Prázdný kříž přinesl radost celému světu.

Amen

 

Píseň:329 Nevinnost přemilá… 1-2   číslo 61 VDBZ

 

Jk:   VII. Text: Jan 19, 17 – 27

Nesl svůj kříž a vyšel z města namísto zvané ‚Lebka‘, hebrejsky Golgota.

Tam ho ukřižovali a s ním jiné dva, zkaždé strany jednoho a Ježíše uprostřed.

Pilát dal napsat nápis a připevnitjej na kříž. Stálo tam: Ježíš Nazaretský, král židovský.

Ten nápis četlo mnoho Židů, neboťmísto, kde byl Ježíš ukřižován, bylo blízko města; byl napsán hebrejsky,latinsky a řecky.

Židovští velekněží řekli Pilátovi:„Neměls psát ‚židovský král,‘ nýbrž ‚vydával se za židovského krále‘.“

Pilát odpověděl: „Co jsem napsal,napsal jsem.“

Když vojáci Ježíše ukřižovali, vzalijeho šaty a rozdělili je na čtyři díly, každému vojákovi díl; zbýval ještěspodní šat. Ten šat byl beze švů, odshora vcelku utkaný.

Řekli si mezi sebou: „Netrhejme jej,ale losujme o něj, čí bude!“ To proto, aby se naplnilo Písmo: ‚Rozdělili si méšaty a o můj oděv metali los.‘ To tedy vojáci provedli.

U Ježíšova kříže stály jeho matka asestra jeho matky, Marie Kleofášova a Marie Magdalská.

Když Ježíš spatřil matku a vedle níučedníka, kterého miloval, řekl matce: „Ženo, hle, tvůj syn!“

Potom řekl tomu učedníkovi: „Hle, tvámatka!“ V tu hodinu ji onen učedník přijal k sobě.

 

Pb:   PaneJežíši Kriste, tvůj kříž je důvodem k radosti. Už nemusíme mítz ničeho strach. Vždyť tys na kříži objal celý svět.

Amen

 

Píseň:329 Nevinnost přemilá … 3-4   číslo 61 VDBZ

 

Pb:   VIII. Text: Jan 19, 28 – 42

Ježíš věděl, že vše je již dokonáno;a proto, aby se až do konce splnilo Písmo, řekl: „Žízním.“

Stála tam nádoba plná octa; namočilitedy houbu do octa a na yzopu mu ji podali k ústům.

Když Ježíš okusil octa, řekl:„Dokonáno jest.“ A nakloniv hlavu skonal.

Poněvadž byl den přípravy a tělanesměla zůstat přes sobotu na kříži – na tu sobotu připadal totiž velký svátek– požádali Židé Piláta, aby odsouzeným byly zlámány kosti a aby byli sňati zkříže.

Přišli tedy vojáci a zlámali kostiprvnímu i druhému, kteří byli ukřižováni s ním.

Když přišli k Ježíšovi a viděli, žeje již mrtev, kosti mu nelámali,

ale jeden z vojáků mu probodl kopímbok; a ihned vyšla krev a voda.

A ten, který to viděl, vydal o tomsvědectví, a jeho svědectví je pravdivé; on ví, že mluví pravdu, abyste i vyuvěřili.

Neboť se to stalo, aby se naplniloPísmo: ‚Ani kost mu nebude zlomena.‘

A na jiném místě Písmo praví: ‚Uvidí,koho probodli.‘

Potom požádal Piláta Josef z Arimatie– byl to Ježíšův učedník, ale tajný, protože se bál Židů – aby směl Ježíšovotělo sejmout z kříže. Když Pilát k tomu dal souhlas, Josef šel a tělo sňal.

Přišel také Nikodém, který kdysinavštívil Ježíše v noci, a přinesl asi sto liber směsi myrhy a aloe.

Vzali Ježíšovo tělo a zabalili je stěmi vonnými látkami do lněných pláten, jak je to u Židů při pohřbu zvykem.

V těch místech, kde byl Ježíšukřižován, byla zahrada a v ní nový hrob, v němž dosud nikdo nebyl pochován.

Tam položili Ježíše, protože byl denpřípravy a hrob byl blízko.

 

Jk:   PaneJežíši Kriste, hledíme k tvému kříži s důvěrou, že nás láskyplněobejmeš i se všemi našimi vnitřními protiklady a že nic nebude vyloučeno z tvévítězné lásky. Dej, ať dnes v důvěře slavíme tvůj kříž jako příčinuveškeré spásy a jako zdroj radosti, kterou nám nikdo nemůže vzít.

Amen

 

Píseň:658 Tvůj kříž mi září v temnotách … 1-3 číslo 114 VDBZ

 

Zdeměly být zařazeny pokyny k „jedení beránka“ – i doma si můžete připravit maléobčerstvení!   

 

Pb:    Milosrdný Bože, nejen křížem, ale i chlebem avínem nás upamatováváš na oběť svého Syna. On se stal naším pesachovýmberánkem, jehož krev nás osvobozuje z pout smrti. On je pro nás chlebemživota, který nás posiluje na cestě spravedlnosti. Bože, zachovej nám v pamětiten velký zázrak tvé lásky. K Tobě ještě voláme: společně Pb+Jk   Otčenáš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé. Přijď království tvé. Buď vůletvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes. A odpusť námnaše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, alezbav nás od zlého. Neboť tvé jest království i moc i sláva na věky.

Amen.

 

Jk:   Slovoposlání do dalších dnů: Žalm 111 v. 1-4 + 10

„Chválu vzdávám Hospodinu celým srdcem,v kruhu přímých, v shromáždění. Činy Hospodinovy jsou velké,vyhledávané všemi, kdo zálibu v nich našli. Velebné a důstojné je jehodílo, jeho spravedlnost trvá navždy. On zajistil památku svým divům; Hospodinje milostivý, plný slitování. Počátek moudrosti je bát se Hospodina; velicejsou prozíraví všichni, kdo tak činí. Jeho chvála trvá navždy!“

Pb:   Požehnání: Zj.1, 4 – 6

„Milostvám a pokoj od toho, který jest a který byl a který přichází, i od sedmi duchůpřed jeho trůnem a od Ježíše Krista, věrného svědka, prvorozenéhoz mrtvých a vládce králů země. Jemu, jenž nás miluje a svou krví nászprostil hříchu a učinil nás královským kněžstvem Boha, svého Otce – jemu slávai moc na věky. Amen“

 

Píseň:662 Do země se skrývá …  1-3   číslo 116 VDBZ 

 

Připravil emeritní potulný Petr Brodský za spolupráces Jitkou Klubalovou

/zvukový záznam https://soundcloud.com/user-41012488/pasije-2020

 

 

 

 

 

 

  

5.4.2020 - Květná neděle, Magdalena Ondrová

 

Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista.

 

 

Za 9, 9-10:


Rozjásej se, sijónská dcero,
dcero jeruzalémská, propukni v hlahol!
Hle, přichází k tobě tvůj král,
spravedlivý a zachráněný,
pokořený, jede na oslu,
na oslátku, osličím mláděti...
Vyhlásí pronárodům pokoj;
jeho vláda bude od moře k moři,
od Řeky až do dálav země.

 


1.  č t e n í :    Gn 8, 1-7

 


Bůh však pamatoval na Noeho i na všechnu zvěř a všechen dobytek, který s ním byl
v arše. Způsobil, že nad zemí zavanul vítr, a vody se uklidnily. Byly ucpány prameny
propastné tůně i nebeské propusti a byl zadržen lijavec z nebe. Když přešlo sto padesát dnů,
začaly vody ze země ustupovat a opadávat, takže sedmnáctého dne sedmého měsíce archa
spočinula na pohoří Araratu. A vody ustupovaly a opadávaly až do desátého měsíce; prvního
dne desátého měsíce se objevily vrcholky hor. Když pak přešlo čtyřicet dnů, otevřel Noe
v arše okno, které udělal, a vypustil krkavce;

 


T e x t    k á z á n í  :     Mk 1,1-11


Když se blížili k Jeruzalému, k Betfage a Betanii u Olivové hory, poslal dva ze svých
učedníků a řekl jim: "Jděte do vesnice, která je před vámi, a hned, jak do ní vejdete, naleznete
přivázané oslátko, na němž dosud nikdo z lidí neseděl. Odvažte je a přiveďte! A řekne-li vám
někdo: 'Co to děláte?', odpovězte: 'Pán je potřebuje a hned je sem zase vrátí.'" Vyšli a na
rozcestí nalezli oslátko přivázané venku u dveří. Když je odvazovali, někteří z těch, kteří tam
stáli, jim řekli: "Co to děláte, že odvazujete oslátko?" Odpověděli jim tak, jak Ježíš přikáza,
a oni je nechali. Oslátko přivedli Ježíšovi, přehodili přes ně své pláště a on se na ně posadil.
Mnozí rozprostřeli na cestu své pláště a jiní zelené ratolesti z polí. A ti, kdo šli před ním i za
ním, volali: "Hosanna! Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově, požehnáno buď
přicházející království našeho otce Davida. Hosanna na výsostech!" Ježíš vjel do Jeruzaléma
a vešel do chrámu. Po všem se rozhlédl, a poněvadž již bylo pozdě večer, odešel s dvanácti do
Betanie.

 

 

Bratři a sestry,


vjezd do Jeruzaléma je poněkud zvláštní příběh. Letos do něj navíc vplouváme
uvězněni v jakémsi obrovském korábu. Na rozdíl od Noemovy archy jsou v tom našem
současném plavidle všechny menší či větší cely - s výběhy či bez výběhů - od sebe přísně
izolované: tu zdí, tu plexisklem, můžeme si nanejvýš zamávat. Takže se musíme docela
snažit, abychom si uvědomili, že do velikonočního týdne vplouváme „společně“. Může nám
to ale zase pomoci lépe nahlédnout problém davu, který se v dnešním příběhu také objevuje.
Především nám ale ten příběh nabízí možnost pustit si do našich domácích cel, zvlášť pokud
se v nich už cítíme příliš stísněni, radost a naději.

 

Vjezd do Jeruzaléma nezapadá příliš ani do ponuré atmosféry pašijových událostí, jež
budou následovat. Vždyť čím víc se Ježíš blíží k Jeruzalému, tím víc lze tušit jeho utrpení a
neslavný konec. Jakoby chtěl Ježíšův královský vjezd do města všechny citlivé posluchače
upozornit na skutečný smysl celé Ježíšovy existence a jeho vystoupení: „Dobře poslouchejte,
svět nerozpoznává a zabíjí člověka, který je ve skutečnosti pravým králem.“ Zároveň je to
jistě také poukaz na naplněné proroctví, o kterém věděl i Ježíš. Autor evangelia ho tak
zařazuje do linie davidovského krále, jehož židé tak dlouho očekávali. Všechny tyto motivy
jsou na místě.

 


Ale v každém případě má tento příběh rysy recese, a tím se zcela vymyká pašijovému
tónu. Na místo krále vjíždějícího do městských bran na koni, v plné zbroji, s reprezentativním
průvodem a s vojskem, vjíždí Ježíš na oslu a doprovází ho pěší poutníci. Odvaze k takové
sebeironii by se dnes mnozí „králové“ mohli učit – kdyby ovšem chtěli. A kdyby se nemuseli
tolik bát o svoje pozice - třeba by se pak odvážili vítat čínská letadla s klaunskými nosy.
Vjezd do Jeruzaléma je takový dobře připravený happening. Učedníci se nepozastavují
nad zvláštním příkazem a najdou oslátko přesně tak, jak jim Ježíš řekl. Majitel osla se spokojí
se zvláštním zdůvodněním podivného jednání, nemá prostor zdráhat se či říct něco po svém.
Vše se odehraje podle Ježíšovy režie a nikdo se nepokusí nic změnit, zvrátit, nebo říct, že
s touhle zvláštní příhodou nechce mít nic společného. Nikdo se nepokusí ani vytratit, aby u
toho nemusel být. I zástup se zapojí a volá: „Hosanna, Synu Davidovu, požehnaný, který
přichází ve jménu Hospodinově!”.

 


V ostatních pašijových příbězích mají všichni zúčastění mnohem aktivnější roli.
Velekněží a zákoníci se rozhodují, že Ježíše zabijí, a usilovně pro svůj záměr hledají
příležitost a záminku. Jidáš se zaprodá, ostatní učedníci se pokoušejí situaci alespoň
vzdorovat. Vjezd do Jeruzaléma je vlastně jeden z posledních příběhů, kde je naopak aktivní
Ježíš. Jakoby to byla obrácená strana toho, co bude následovat, protože v tom, co se nakonec
v Jeruzalémě odehraje, se Ježíš stane obětí.

 


Možná právě na pozadí tohoto kontrastu je pozoruhodné, jaký smysl pro sebeironii
v tomto příběhu Ježíš projevuje. Bezpochyby se vedle zástupu vítajícího Ježíše jako krále,
o kterém v evangeliích čteme, našli i lidé, kterým to všechno připadalo hlavně nepatřičné,
možná trapné. Vždycky se najdou lidé, kterým připadá ironie a nadsázka nemístná a je jim
vlastně velmi nepříjemná. To ovšem nemění nic na tom, že je ironie i nadsázka sdělná.
Podobně, jako nám symbolická řeč a symbolické obrazy umožní vyjádřit a zachytit to, co
nelze vyslovit přímo, co však můžeme nějak tušit či zakusit, tak zase ironie a nadsázka často
odkrývá absurditu mnohého lidského chování, jednání i myšlení.

 


Jeden z velmi účinných Ježíšových prostředků komunikace byla přece řeč
v podobenstvích. Podobenství většinou velmi, trefně, stručně a názorně vyjádří to, co by se
jinak zdlouhavě a často komplikovaně vysvětlovalo. Vjezd do Jeruzaléma je vlastně
zdramatizované podobenství. Místo vyprávění divadlo. Ježíš vjíždí na oslu do svatého města,
jež se připravuje na oslavu velkého božího činu, vyvedení z otroctví. Jsou to velké svátky
svobody. A Ježíš se k té oslavě svobody přidává, aby cosi naznačil, na něco poukázal, aby, tak
jak je jeho zvykem, obrátil lidské počínání naruby: Kdo je vlastně král? Co čekají lidé, jež se
právě chystají oslavovat boží čin vysvobození? Koho chtějí oslavovat? Ke komu vzhlížet?
A chtějí vůbec něco víc než jenom někoho vítat, na někoho vkládat nároky a čekat, že jim
zařídí lepší život? Lidé oslavující boží čin vedoucí ke svobodě jsou možná nyní pro změnu
zotročení svou představou Mesiáše. Očekávají, že Mesiáš jim zajistí návrat ke starým
pořádkům, návrat k politické samostatnosti, obnovu zašlé slávy. Čekají, že Mesiáš pro ně
přinese jakousi satisfakci.


Něco se v lidských dějinách stále opakuje. Je snadnější oslavovat svobodu než
svobodu uskutečňovat. Je snadnější vzpomínat na to, co bylo, než hledat způsob, jak vytvářet

 

 

svobodný prostor sobě i druhým v tom, co právě žijeme. A je také vždy snadné ztratit se
v davu, který provolává někomu slávu.


Kam se vlastně poděl ten dav vítající Ježíše v jeruzalémských branách? Dál už Ježíše
nedoprovázel. Někam se ztratil, rozplynul se, nepodporoval Ježíše, když se pak potýkal
s nepřátelstvím a nenávistí.

 


Tady se dostáváme k problému davu, který jsem zmínila v úvodu. Kdy je člověk jen
součástí davu, “mnohých stejných”, a kdy se stává skutečně sám sebou? Odpovědí je
opět téma svobody. Svoboda člověku umožňuje být sám sebou, nebýt ve vleku davu. Svoboda
člověku dává odvahu k tomu, aby unesl svoji odlišnost, svoji jedinečnost bez ohledu na
nějaké “obecné mínění”. Protože, jak jsme viděli, mínění davu je nestálé, anonymní, není to
nic, s čím by se dalo nějak vážně počítat, je to něco co se snadno rozplyne, podobně jako se
v davu rozplyne každý jednotlivý člověk a přizpůsobí se. Když všichni volají “Hossana”, volá
“Hossana”, když všichni volají “Ukřižuj”, volá “Ukřižuj”. V davu se člověk chová tak, jako
kdyby jeho samotného vůbec nebylo.

 

 

 

Na obrázku Nikoly Čulíka (který jsem
si do dnešního kázání vypůjčila) nejde, zdá se,
o nějaký anonymní zástup. Vypadá to spíš na
shluk odhodlanců, kteří musí občas poskočit,
aby neztratili tempo a nezůstali pozadu. Město,
ke kterému se s Ježíšem blíží, na ně shlíží
slepými okny, kdoví, co se za nimi děje, cesta
do města se zužuje, není také jasné, co je čeká
v postranních uličkách, ale nad vším se klene
veliké nebe, proti kterému je i to město
maličké. Nebe, které je tu i pro nás jako
naděje, že má smysl doprovodit Ježíše až na
konec jeho cesty.
Bratři a sestry, milí přátelé, nechme se
znovu vtáhnout do velikonočních událostí,
které nám otevírají cestu k pravému životu 

Amen

 

M o d l i t b a 


Bože náš, děkujeme za nový den, děkujeme za novou příležitost zaslechnout tvé slovo
a pokoušet se porozumět mu.
Prosíme o sílu a odvahu nechat své životy tvým slovem proměňovat, nechat naše
temné kouty tvou mocí prozařovat.
Děkujeme za důvěru, jež nás spojuje s našimi blízkými a jež patří k velikosti tvého
stvořitelského díla.
Prosíme o moudrost, abychom tuto důvěru nezrazovali kvůli malichernostem, strachu
o sebe či touze po sebeprosazení.
Prosíme o trpělivost v naší současné situaci a o tvou ochranu pro celý svět. Amen

 

Fp 2,5-11


Nechť je mezi vámi takové smýšlení, jako v Kristu Ježíši:
Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil,
vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí.
A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži. Proto
ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno, aby se před jménem
Ježíšovým sklonilo každé koleno - na nebi, na zemi i pod zemí - a k slávě Boha Otce
každý jazyk aby vyznával: Ježíš Kristus jest Pán.

A Bůh veškeré milosti, který vás povolal ke své věčné slávě v Kristu, po krátkém utrpení vás

obnoví, utvrdí, posílí a postaví na pevný základ.
Jemu náleží panství na věky věků!

Amen. 

 

 

 

n e d ě l k a 

/5.4.2020, Marta Kuchtová

 

 

Milé nedělkové děti,

 

dnes slavíme i když letos na dálku Květnou neděli

NaKvětnou neděli si připomínáme den, kdy Pán Ježíš slavně přijel do Jeruzaléma. Lidé ho vítali a oslavovali. Ale také si připomínáme, že brzy na to začalo jeho velké trápení – byl zatčen a ukřižován. 

Květnáneděle je šestá a zároveň také poslední neděle doby postní. Květnou nedělí začíná svatý týden, tj. poslední týden těsně před Velikonocemi, ve kterém si nejvíce připomínáme, co všechno se stalo před Ježíšovým vzkříšením. Některé dny tohoto týdne mají i své jméno – Zelený čtvrtek, Velký pátek, Bílá sobota.

 

Jak si určitě pamatujete na každou Květnou neděli připravujeme vystoupení a letos jsme měli zpívat také. Nejde to, ale nevadí, můžeme si společně se sborem Rytmig zazpívatByl jsi tam, píseň, kterou jsme zpívali loni. https://zpevnik.proscholy.cz › pisen › byl-jsi-tam

Za nedělkáře vás moc zdravím a těším se na setkání.

Marta

 

.. a   n a   K v ě t n o u    n e d ě l i   o d   m l á d e ž e    z   K o l í n a 

Cesta do Jeruzaléma 

 

 

 

 

29.3.2020 - 5.postní neděle, Lukáš Ondra 

 

/ modlitba, B. Hejsková  

Milí bratři a sestry, nevídáme se, nejsme nyní spolu. Nezáleží tedy na tom, kdy a kde, ale připojte se ke společným modlitbám za všechny potřebné, nemocné a opuštěné, za bratry a sestry v našem sboru, za církev na celém světě, za celou naši zemi a planetu.

 

Pane Bože, Hospodine, Stvořiteli nebe i země,

Děkujeme Ti, že smíme žít v Tvé přítomnosti, děkujeme Ti za to, že v každé chvíli smíme spatřit Tvou tvář.

Situace kolem nás se vyhrocuje, opatření se zhoršila, když zvládneme jednu výzvu, jsou zde další. Nosíme roušky, držíme si odstup. Učíme se fungovat jinak, mění se nám priority.
Nesmíme se scházet. Nevíme, co bude zítra. Někteří z nás jsou v těžké finanční situaci, nemocní, vyčerpaní, docházejí jim síly. Prosíme Tě, v našich konkrétních situacích, stůj při nás. Dej ať dokážeme přijímat Tvé slovo, Tvůj pokoj a Tvou radost i ve chvílích, které radostné nejsou. Pane, uč nás vnímat věci, takové, jaké jsou, ale pomoz nám, abychom nepropadali úzkosti, panice a abychom se bránili beznaději. Pane, prosíme Tě, ať rostou počty uzdravených.

Najednou jsme si uvědomili, jak je společenství vzácné a důležité, jaký je to dar. Jak je to krásné jít v neděli do kostela, slyšet Tvé slovo, mluvit spolu a společně se radovat se. Zároveň nám tato doba otevírá nové možnosti. Děkuji Ti Pane za všechny on-line přenosy a Boží slovo, které v nich zaznívá, děkuji Ti za to, že můžeme prožívat společenství se sbory v celé naší zemi.

Děkujeme Ti za to, že Boží slovo není spoutané do jedné místnosti, do jednoho kostela, do jednoho okamžiku. Pane, děkuji Ti za to, že v modlitbách jsme všichni spolu.

Snažíme se v těchto chvílích něco naučit, věříme, že tato doba a to, co prožíváme, nám všem přinese i mnoho dobrého. Pane prosíme, uč nás slyšet a vnímat to, co nám říkáš. Uč nás chodit po Tvých cestách, ač jim nerozumíme. Pane prosíme, dej ať dokážeme dávat dál to, co jsme od Tebe dostali.

Prosíme za rodiny, které jsou nyní hodně spolu, často na malém prostoru. Dej ať si dokážeme být vzájemně oporou a dokážeme do rodiny přinášet radost a klid, které nám pomůžou překonat potíže.

Pane a děkuji Ti za to, že ať se děje cokoli, Ty o nás víš a převyšuješ všechno, co se kolem nás děje. Děkuji Ti za to, že Tvá láska od nás neustoupí. Děkujeme Ti, že i v těchto okamžicích silně zní Boží hlas.

Amen

 

 

/ kázání 29.3.2020, Lukáš Ondra 

 

Text: 1. Královská 17, 1-16 

1:Elijáš Tišbejský z přistěhovalců gileádských řekl Achabovi:"Jakože živ je Hospodin, Bůh Izraele, v jehož jsem službách, v těchto letech nebude rosa ani déšť, leč na mé slovo." 2:I stalo se k němu slovo Hospodinovo: 3:"Jdi odtud a obrať se na východ a skryj se u potoka Kerítu proti Jordánu. 4:Z potoka budeš pít a přikázal jsem havranům, aby tě tam opatřovali potravou." 5:Šel tedy a učinil, jak řekl Hospodin. Usadil se u potoka Kerítu proti Jordánu. 6:A havrani mu přinášeli chléb i maso ráno a chléb i maso večer a z potoka pil. 7:Uplynula řada dnů a potok vyschl, protože v zemi nenastaly deště. 8:I stalo se k němu slovo Hospodinovo: 9:"Vstaň a jdi do Sarepty, jež je u Sidónu, a usaď se tam. Hle, přikázal jsem tam jedné vdově, aby tě opatřovala potravou." 10:Vstal tedy a šel do Sarepty. Přišel ke vchodu do města, a hle, jedna vdova tam sbírá dříví. Zavolal na ni: "Naber mi prosím trochu vody do nádoby, abych se napil." 11:Když ji šla nabrat, zavolal na ni: "Vezmi pro mě prosím s sebou skývu chleba." 12:Řekla: "Jakože živ je Hospodin, tvůj Bůh, nemám nic upečeno, mám ve džbánu jen hrst mouky a v láhvi trochu oleje. Hle, sbírám trochu dříví. Pak to půjdu připravit pro sebe a svého syna. Najíme se a zemřeme." 13:Elijáš jí řekl: "Neboj se. Jdi a udělej, co jsi řekla. Jen mi z toho nejdřív připrav malý podpopelný chléb a přines mi jej. Potom připravíš jídlo pro sebe a svého syna, 14:neboť toto praví Hospodin, Bůh Izraele: »Mouka ve džbánu neubude a olej v láhvi nedojde až do dne, kdy dá Hospodin zemi déšť.«" 15:Šla a udělala, jak Elijáš řekl, a měla co jíst po mnoho dní ona i on i její dům. 16:Mouka ve džbánu neubývala a olej v láhvi nedocházel podle slova Hospodinova, které ohlásil skrze Elijáše. 

 

 

Milé sestry, milí bratři, 

období sucha, do něhož je situován náš příběh, je v něčem srovnatelné se situací, v níž se dnes všichni nacházíme. Náš běžný, každodenní život je jakoby rozkolísán, narušen výjimečnou událostí epidemie. Učíme se fungovat v jiném režimu a znepokojuje nás, že je to cosi, co zažíváme poprvé. Cosi, s čím nemáme zkušenosti, nás staví před úkol naše dny pouze „neodžít“ tak, jak jsme byli zvyklí. A s tím se přirozeně vynořuje otázka, kde hledat v nouzi pomoc. 

Eliáš, jenž v sedmnácté kapitole První knihy královské vstupuje poprvé na scénu, je, jak čteme, „jedním z přistěhovalců gileádských“, tedy muž původem z druhého břehu Jordánu, jakýsi polocizinec pocházející z oblasti mimo bezprostřední působnost královské správy. Jeho jméno znamená „Hospodin je Bůh.“ Už z jeho jména tedy jasně vidíme, kde brát naději. Hospodin je Bůh. Je důležité si také připomenout, že tento prorok se vymezuje vůči dvoru krále Achaba, jenž ztělesňuje pokus o propojení kultu Hospodina s kultem pohanského boha Baala. Sám motiv všeničícího sucha nám zdůrazňuje Hospodinovu nadvládu: Baal je přece bohem bouře a deště, tedy přeneseně i úrody a plodnosti, což patří do popisu práce jeho družky, bohyně Anat. Tím, že Hospodin vyhlašuje dobu sucha, dává jasně na vědomí, že je silnějším bohem on sám, ne nějaký Baal, jehož propagují vládnoucí kruhy. 

Eliáš promluví ke králi Achabovi, sídlícímu ve městě Samaří: vyhlašuje jménem Hospodina příchod sucha a poté na Hospodinův pokyn odchází na východ k potoku Keritu v blízkosti Jordánu. Přežívá tam díky vodě z potoka a jakémusi důmyslnému havranímu zásobovatelskému systému. Jenže voda vysychá, jak by ne, když bůh deště Baal je proti Hospodinovu slovu bezmocný. 

Scéna se proto znovu mění: na Boží pokyn se Eliáš znovu stěhuje, tentokrát na západ, až na pobřeží do Sarepty u Sidónu, tedy na pohanské území, z něhož 

pochází Achabova manželka Jezábel. Má tam vyhledat jednu vdovu, jež se o něj bude nadále starat. Vdově přitom dochází zásoby jídla a počítá s tím, že se svým synem zemře hlady. 

Jak je to tedy s tou pomocí? Jak je to se záchranou v době nouze? V našem příběhu vidíme několik rovin, které jsou spojeny s možnostmi odpovědi na otázku po záchraně a pomoci. Projděme znovu Eliášovu cestu. 

Nejprve jsme v Samaří, v centru moci; tam, kde se rozhoduje, vládne, pořádají se tiskovky a vytrubuje se do světa údajná moudrost velkého panovníka. Můžeme se ale v tomto epicentru nabubřelosti dočkat nějaké pomoci v nouzi? Achabům přece jde, tehdy i dnes, jenom o to, jak by co nejvíc vypulírovali svůj mediální obraz. Musíme jít jinam. 

S prorokem se posouváme do ryze přírodní scenérie. Že by následovala idyla střižená podle romantického vzoru? Ve stylu: „Bůh stvořil venkov a člověk město?“ Na břehu říčky, z níž se dá nějakou dobu pít, stráví Eliáš svých pár robinzonovských dní. Přežívá nicméně jen díky Božímu leteckému mostu. Ironičtí vykladači by si vzpomněli na situaci západního Berlína po válce. Poustevnický život však není Eliášovi dlouho dopřán, skutečná pomoc má totiž přijít od člověka, ne od havraních perutí. Útěk k přírodě Eliáše ani nás nespasí. 

Záchranou je nakonec chudá vdova. Ta představuje poslední rovinu příběhu. Tedy záchranou je Hospodin skrze vdovu v pohanské Sareptě. Vdova, ten biblický symbol chudoby, bezbrannosti, odkázanosti na druhé, na ty bohatší, schopnější, úspěšnější. Právě z práce rukou této totálně společensky deklasované osoby přichází pro proroka nasycení. Ne majestát krále, ne božská příroda, ale životní outsider zvyklý každý den zápasit o chléb představuje naději prorokova přežití. Naději pro přežití kritičtějších pohledů na svět, naději pro uchování řeči, jazyka, slov, jež nebudou poplatné právě vládnoucím achabovským doktrínám, ať již to je ekonomický žargón, 

komunistická či fašistická fráze, politicko-korektní paskvil nebo státně-firemní sebechvála. Pokud přežije prorocké slovo, tak přežije i naděje, že řeč ještě může být smysluplná. Boží slovo jsou totiž slova, která dávají smysl. Slova, jimž člověk může, po určité vynaložené námaze, také porozumět. Může se díky nim orientovat nebo s nimi třeba i vést polemiku. Může se jimi nechat povzbudit. Vždyť první prorokova slova, jimiž zareagoval na vdovino líčení bezútěšné situace, zněla: „Neboj se.“ Neboj se, vdovo, máš víc síly, než si myslíš. Hospodin totiž stojí při tobě. 

Eliáš prochází jakýmsi zvláštním zasvěcením. Od bohatství samařského královského paláce, přes přírodní epizodu k uvědomění si, že přežíváme díky chudým obyčejným ženám, které připraví podpopelný chléb z toho mála, co jim zbývá, které ušijí roušky potřebným a večer se pak unavené podívají na obrazovku, jak se Achab bije v prsa jako nějaký béčkový King-Kong. Tak to na světě prostě chodí. Zároveň však díky obětavosti naší vdovy dochází k jakési decentralizaci moci: klíčovými aktéry příběhů se stávají ti bezejmenní. Je otázkou, jak dlouho toto zvláštní období odhalenosti bude trvat. Achab to jen tak nevzdá. Kterýpak monarcha by si nechal dlouho líbit pokřik, že „král je nahý“. Achab a jeho divize baalových proroků připraví samozřejmě strategii protiútoků. Eliáš se ještě zapotí. Ale to už bude jiný příběh. 

Kapitola, v níž se poprvé objevuje prorok Eliáš, postupuje promyšleně, mohli bychom snad říci až pedagogicky. Tak, abychom se postupně dostali do té nejkrajnější nouze, k těm nejchudším lidem, k té nejméně pravděpodobné alternativě záchrany. A celou dobu se nám přitom připomíná něco, co ale přece dobře víme: uctívači Baala nám nepomohou. Pomůže nám Hospodin. 

Hodně sil do dalších dní přeje Lukáš Ondra, farář.

 

 

 

 

 

22.3.2020 - kázání pro Modřanský sbor,  Vladislav Páleník 

 

481

Čtení 1 K 13; Text:Gal 5, 13 - 15 – xxxx

Gal 5, 13 – 15

 

1. modlitba

Hospodine, náš nebeský Otče, znovu a znovu si s radostí připomínáme, že jsi nás našel v tomto světě, že jsi nás oslovil, že jsi nám dal poznat a uvěřit, že tvůj Syn zahladil naše viny a hříchy. Děkujeme, že smíme žít z tvé milosti, ne ze své spravedlnosti.

I když musíme vyznat, že si na své spravedlnosti často zakládáme, že máme sklon se považovat za lepší než ti druzí. Proviňujeme se, Pane, proti tvé milosti. Odpusť nám.

Pane Ježíši Kriste, děkujeme ti, že se nedáváš odradit naší samolibostí a pýchou. Hledáš nás v našich vinách, přicházíš za námi, když si nevíme rady, máme trápení. Odpouštíš nám, a tak nám umožňuješ začínat znova. Tak nám otevíráš cestu k Bohu.

Přijď prosíme i dnes mezi nás.

Duchu svatý, otevírej nám srdce pro Boží slovo, a pomoz nám, abychom rostli v lásce, víře i naději – kvůli sobě i kvůli všem, kteří jsou kolem nás. Pomáhej nám, abychom se stávali těmi, kdo budou rozsévat Boží lásku do tohoto světa.

Amen

479

 

Milé sestry a bratři,

Dnešní výklad Písma svatého budete mít bez mé osobní přítomnosti za stolem Páně. Tak vezměme za vděk alespoň takto setkání. Budu pkračovat ve výkladu listu blatským .

Většina dopisu určeného křesťanům v oblasti Galácie je, jak jste si určitě všimli, teologického rázu. Pavel se v něm zabýval – a to dosti důkladně – základní otázkou víry, tedy otázkou, co to znamená Bohu věřit? Na čem víra v Hospodina stojí, co je jejím základem? Je to poslušnost Zákonu nebo milost v Kristu? Otázky, kterými se zabýval, i jeho argumentace, nám pravděpodobně ale přišly hodně vzdálené a nudné. Máme dnes úplně jiné starosti a problémy, říkáme si. Nač se proto zabývat dogmatickými spory 1. století?

Závěr listu Gal ale ukazuje, že není ani trochu zbytečné se zabývat teologickými otázkami, ba že bychom se jimi měli dokonce zabývat ještě víc nežli doposud! Protože teologie, to jest, co tvrdím o Bohu, jak ho vidím a vnímám, jak se stavím ke Kristu, jeho oběti i Duchu svatému, to je základ ze kterého vyrůstá můj postoj víry! Moje teologie totiž určuje, co je pro mne ve víře důležité, na co položím důraz a co naopak pominu, a co tedy následně ovlivní můj styl života a chování ve všedním životě a všedních vztazích!

Že právě o tohle Pavlovi v listu Gal jde, vidíme ze závěru tohoto dopisu. Tady už nemluví Pavel teolog, ale Pavel pastýř! V 15. verši se totiž pravděpodobně dozvídáme důvod, proč Pavel ten dopis psal. Nebylo to z uražené ješitnosti, proto, že už s ním Galatští nepočítají, že dávají přednost jiným vůdcům a kazatelům. Ze začátku dopisu ovšem, když tak tvrdě útočil na kazatele, kteří přišli do Galácie po něm a křesťany v tamějších sborech vedli jiným směrem nežli on, ze začátku se mohlo zdát, že se Pavel bije za svůj vliv v galatských sborech, že nesnáší být odstrčen od moci. List Fp ale naznačuje, že tohle myšlení nebylo Pavlovi vlastní. Píše tam totiž: „Co na tom, že někteří zvěstují evangelium z touhy po uplatnění, ne z čistých pohnutek. Hlavní je, že se zvěstuje Kristus; z toho se raduji a budu radovat.“ (1,18)

Že má Pavel při psaní dopisu Galatským na srdci něco jiného nežli vlastní ambice a touhu po moci, naznačují už některé verše z předchozí kapitoly, nejvýrazněji je ale důvod, proč dopis píše, vyjádřen, řekl bych, právě v tom dnešním textu. V závěru čteme: „Jeden druhého koušete a požíráte, dejte si pozor, abyste se navzájem nezahubili.“ Z těchto slov vyrozumíváme, že v galatských sborech nevládne pokoj a bratrské vztahy, ale naopak nepokoj, řevnivost, stranictví, spory a hádky. Jistě právě proto je celý dopis hned od úvodních slov tak strohý a ostrý. Pavla trápí, že sbory, které vznikly z lásky a vzájemného porozumění, jsou najednou rozloženy zlobou, neláskou a vnitřními konflikty.

Není tu řečeno, jestli se ty konflikty týkají osobních sporů jednotlivců nebo jestli jde o pře a střety zastánců nového, tedy židokřesťanského směru, se zastánci Pavlovými. Je ale celkem jedno, kdo se s kým nesnáší, výsledek je stejný: mezi křesťany v Galácii nevládne láska jako v dobách, kdy tam působil Pavel, jak jsme se dočetli v předchozí kapitole. Tehdy, vzpomíná, mezi nimi vládlo porozumění a vstřícnost. „Čím to, že se ta atmosféra sborů tak náramně změnila?“, nedá člověku, aby se nezeptal. Odpověď je, myslím, po přečtení dopisu celkem nasnadě: změnu atmosféry způsobila změna teologie! Má velký vliv!, běžně si to neuvědomujeme. Dnes jsme na to ale upozorněni.

Pavel, jak víme, kladl důraz na milost Boží, která mi byla darována zcela nezaslouženě, jen a jen z lásky. Z toho proto vyplývá, že nemám být na co pyšný. Protože Bůh se ke mně nesklonil proto, že jsem byl výjimečně dobrý, nepřijal mne za své dítě proto, že jsem byl mimořádně poslušný, nadmíru a ukázkově zbožný. Božím dítětem jsem se stal jen proto, že jsem Bohu otevřel své srdce. Zásluha nijak zvláštní. Vždyť co mě přimělo Boha hledat? Nebyla to moje úzkost, bolest, touha po lásce a odpuštění, nepokoj v srdci?

Tohle vědomí, že nejsem nic jiného nežli hříšník, který má před sebou úžasnou budoucnost jen díky milosti Boží a díky Kristu, jeho oběti, tohle vědomí - aniž bych o tom nějak zvlášť přemýšlel -, se projeví v mém jednání a chování, v mých vztazích k lidem kolem sebe. Nebudu cítit potřebu se nad ně povyšovat, je soudit, chtít je nějak káznit. Vždyť vím, že jsem na tom stejně jako oni, člověk s chybami a nedostatky. Nejsem lepší, stojím s nimi v jedné řadě.

Mám-li ovšem dojem, že na rozdíl od ostatních jsem velice zbožný, protože chápu Boží vůli a podle ní žiji, dokonale plním Boží zákony a ustanovení; mám-li dojem, že jsem na rozdíl od jiných mimořádně obdarovaný Božími dary a proto mám k němu blíž nežli ti ostatní; mám-li pocit, že jsem svými dary vyvolený k tomu druhé káznit a vést ke stejné dokonalosti, jakou mám já, tak se to samozřejmě v mém jednání a vztazích projeví taky. Tentokrát v povýšenosti, pocitu nadřazenosti, v souzení a kritice druhých, v oddělování se a odtahování od nich, nedokonalých.

A přesně takhle, dozvídáme se dnes, to mezi Galatskými po Pavlově odchodu a po příchodu kazatelů, kteří kladli důraz na dodržování předpisů Zákona, přesně takhle to tam začalo vypadat. Zákonictví, které se mezi Galatskými začalo zabydlovat, začalo nést svoje ovoce. Nejen ve vztahu k Pavlovi, ke kterému najednou mají odstup, nýbrž i mezi nimi samotnými. Dokonale proměnilo jejich vztahy. Už mezi nimi nevládne pocit bratrské sounáležitosti, už tu neplatí slovo Ž 133: „Jaké dobro, jaké blaho tam, kde bratří bydlí svorně! Tam udílí Hospodin své požehnání, život navěky.“

Ze společenství Galatských už žádné požehnání neproudí, dozvídá se Pavel. Ke svému zármutku. Proto píše Galatským dopis. U vědomí, že společenství, kde nevládne láska, není společenstvím Kristova lidu! „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým“, klade na srdce Ježíš svým učedníkům, když od nich odcházel. (J 13,35) Je to jedno z jeho nejzávažnější slov, slovo, které křesťan nikdy nesmí pominout, nikdy o něm nesmí přestat přemýšlet, vtahovat ho do svého života.

Podle naší vzájemné lásky lidé poznají, že je Kristus uprostřed nás. Podle vzájemné lásky! Ne podle rituálů, správných úkonů a dokonalých výkonů víry a obětavosti. „I kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, i kdybych měl dar proroctví a rozuměl všem tajemstvím, i kdybych rozdal všecko, co mám, vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic nejsem, nic mi to neprospívá!“, napíše Pavel v hymnu lásky. (1 K 13) Láska je znakem pravé víry, láska k člověku je znakem pravého vztahu k Bohu.

Žít s druhými v lásce ovšem není nijak snadné. Láska, nemá-li být jen formální a nacvičená, nýbrž opravdová, skutečně ze srdce a tedy požehnaná a požehnání nesoucí, se nedá nanutit, nadiktovat, naučit. Láska vyrůstá z lásky, sytí se láskou, a je zalévána svobodou. Láska a svoboda totiž patří úzce k sobě. Nevím, nakolik si to uvědomujeme, ale skutečná láska přeje svobodu. Nechce milovaného omezovat, tlačit ho do svých forem a představ, dělat si z něj služebníka svých tužeb, zotročovat ho svým já. Skutečná láska si přeje, aby milovaný byl sám sebou, aby se mohl svobodně rozvíjet. Jak vzácná taková láska v našem světě je! Ale neměla by být, alespoň mezi křesťany ne.

Jak už jsem ale řekl, lásku k druhému nelze nanutit, láska vyrůstá z lásky, odpovídá na ni. A my máme na co odpovídat, lásku jsme dostali! Od Boha a to v nevídané míře. „Tak Bůh miloval svět, že dal svého jediného Syna...“ (J 3,15) Není v Písmu úžasnějšího konstatování nežli to, že Boží láska sestoupila až na dno mého hříchu, aby rozvázala pouta, která mi bránila žít svobodně. Tohle je hodně důležitá věta: Protože mě Bůh miluje, dal mi svobodu! V Kristu mě osvobozuje od všeho, co mě svírá, především od vin, které tlačí mé svědomí; ale vysvobozuje i z pout falešné lásky, úzkosti a strachu ze své nedostatečnosti a nedokonalosti; taky z pout přehnaných očekávání, vlastní dravosti, sobectví.

Láska a svoboda patří úzce k sobě, jedno bez druhého je neúplné. Láska bez svobody je karikaturou lásky, protože je láskou, která myslí jen na sebe, svůj prospěch. Stejně tak svoboda bez lásky je karikaturou svobody, protože taky myslí jen na sebe, svůj prospěch. Víte o čem mluvím, že? Svoboda je v poslední době velice frekventované slovo, kdekdo o svobodě mluví, kdekdo se svobodou ohání. A má tím na mysli: mohu si dělat, co chci, nemusím se na nic a nikoho ohlížet, mám právo dělat, co si usmyslím. Nemusím se držet ani žádných pravidel, protože ta mě omezují v mé svobodě! Je to ale ještě vůbec svoboda, když se točí jen kolem svého já, jen kolem vlastních choutek? Vždyť taková svoboda žije vlastně znovu v otroctví, otroctví sebe sama!?

Když proto Pavel Galatským připomíná, že byli povoláni ke svobodě, hned se jim také snaží vysvětlit, co to znamená, aby nedošlo k mýlce. I v jeho době totiž lidé chápali svobodu tak jako dnešní člověk: jako možnost žít si podle svého bez ohledu na druhé, vyhovovat svým tužbám a choutkám bez omezení. K tomu ale Pavel nevybízí! Galatským sice zdůrazňuje: „Byli jste povoláni ke svobodě, bratři.“ Ale dodá: „Jen nemějte svobodu za příležitost k prosazování sebe, ale služte v lásce jedni druhým. Vždyť celý Zákon je shrnut v jednom slovu: „Milovati budeš bližního svého jako sebe samého.“

Jako sebe samého je tu řečeno. To je jádro toho přikázání. Sebe ale někdy nemilujeme, sebe dovedeme nesnášet a nenávidět, protože naše já nenaplňuje naše představy o dokonalém člověku. Díky Bohu se ale můžu milovat! To je skvělá zpráva, kterou Pavel svou teologií přináší. Chápete? Mohu se milovat, protože jsem milován. Takový, jaký jsem, nedokonalý. A protože jsem milován, mohu milovat druhé. Dávat jim to, co jsem sám dostal. Však k tomu jsme také povoláni: abychom odráželi dál tu lásku, se kterou za námi Bůh přichází; odpuštění, které mi v Kristu daroval; svobodu, kterou mi vydobyl. Ano, proto Bůh za mnou v Kristu přichází, aby naplnil mé srdce těmito dary, ano přeplnil je jimi, až budou přetékat na všechny, kteří jsou kolem.

Žít v lásce, žít láskou – k tomu jsme povoláni. Protože láska je to nejdůležitější. „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým“, zdůraznil Ježíš svým učedníkům, když od nich odcházel. Kéž má toto jeho slovo v našem společenství pevné místo!

AMEN.

 

702  

2. modlitba

Pane Bože, nikdy ti nemůžeme být dost vděčni za tvou lásku, za to, že se neohlížíš na to, jestli jsme skvělými křesťany a lidmi, nebo ne. Máš nás rád proto, že jsme. Nemusíme si tvou lásku ničím zasloužit, nijak odpracovat. Vždy a všude ti na nás záleží. Trápíš se, když se trápíme; máš starost, když my máme starosti; bolí tě, když scházíme ze správné cesty a ubližujeme sobě i druhým. A toužíš, abychom ti podali ruku a nechali se tebou vést. Díky, Pane Bože, za tvou starostlivou péči o nás.

Díky i za svobodu, kterou nám dáváš. Možná ji ani neumíme dost ocenit. Máš moc námi manipulovat, donutit nás jednat, jak ty chceš. Můžeš nám diktovat, trestat nás, vnutit se do našeho života. A přece to neděláš. Čekáš, až ti sami otevřeme, až zaslechneme tvůj hlas, až poznáme, že nám dobře radíš. A někdy nám trvá hodně dlouho, nežli to poznáme a uznáme. Vyznáváme, Pane Bože, že nejsme vždy naladěni na tvou vlnu a tak tě neslyšíme, nevidíme. Chodíme kolem tvých rad jako slepí. Odpusť, Pane, že dáme častokrát víc na lidi nežli na tebe.

Odpusť i to, že neumíme mezi sebou žít v opravdové lásce. Dal jsi nám jí vrchovatou míru! Svého Syna jsi za námi poslal, abychom opravdu věděli, že ti na nás záleží, že nejsi někde vysoko v nedohlednu, ale stále s námi. Vždy a všude. Odpusť, že neumíme z tvé lásky žít, že neumíme tvou lásku dávat dál.

Duchu svatý, prosíme tě, připomínej nám stále, kým jsme a proč; co znamená být opravdu člověkem Kristovým. A dej nám sílu, abychom jím opravdu byli. K Boží chvále a cti a lidem k pomoci.

K této své modlitbě pak ještě přidáváme, Pane Bože, tu, kterou nás naučil tvůj Syn. Otče náš ...

Amen. 

 

487 

 

 

 

22.3. 2020, Magdaléna Ondrová

 

Ve jménu Boha Otce, Syna i Ducha svatého.

 

Ž 24
Hospodinova je země se vším, co je na ní,
svět i ti, kdo na něm sídlí.
To on základ na mořích jí kladl,
pevně ji usadil nad vodními proudy.
Kdo vystoupí na Hospodinovu horu?
A kdo stanout smí na jeho svatém místě?
Ten, kdo má čisté ruce a srdce ryzí,
ten, kdo nezneužije mou duši,
ten, kdo nepřísahá lstivě.
Ten dojde požehnání od Hospodina,
spravedlnosti od Boha, své spásy.
To je pokolení těch, kdo se na jeho vůli dotazují.
Ti, kdo hledají tvou tvář.

 

Modlitba:
Hospodine, Bože náš,
prosíme tě především za místa, kde se epidemie vymkla kontrole, prosíme za všechny,
kteří pečují o nemocné a nasazují své vlastní zdraví, prosíme za všechny, kteří pomáhají, jak
můžou. Prosíme potěšuj ty mnohé, kterým umřel někdo blízký.
Prosíme dej, abychom se dokázali z dnešní situace poučit, abychom si ujasnili, co je
v životě důležité, abychom usilovali o dobrý život.
Buď svým svatým Duchem uprostřed nás,
Amen

 

Jk 1,2-12
Mějte z toho jen radost, moji bratří, když na vás přicházejí rozličné zkoušky. Vždyť
víte, že osvědčí-li se v nich vaše víra, povede to k vytrvalosti. A vytrvalost ať je dovršena
skutkem, abyste byli dokonalí a neporušení, prosti všech nedostatků.
Má-li kdo z vás nedostatek moudrosti, ať prosí Boha, který dává všem bez výhrad a
bez výčitek, a bude mu dána. Nechť však prosí s důvěrou a nic nepochybuje. Kdo pochybuje,
je podoben mořské vlně, hnané a zmítané vichřicí. Ať si takový člověk nemyslí, že od Pána
něco dostane; je to muž rozpolcený, nestálý ve všem, co činí.
Bratr v nízkém postavení ať s chloubou myslí na své vyvýšení a bohatý ať myslí na své
ponížení - vždyť pomine jako květ trávy: vzejde slunce a svým žárem spálí trávu, květ opadne
a jeho krása zajde. Tak i boháč se vším svým shonem vezme za své. Blahoslavený člověk, který
obstojí ve zkoušce; když se osvědčí, dostane vavřín života, jejž Pán zaslíbil těm, kdo ho milují.

 

 

Bratři a sestry, milí přátel

 

letošní postní dobu prožíváme poněkud zvláštně. V kázání na první postní neděli jsem
zmiňovala, že postní doba je jakási pomoc, kterou můžeme využít jako přípravu na
Velikonoce. Vzhledem k současné pandemii jsme ovšem dostali všichni postní dobu jaksi

naordinovanou svrchu. Každý z nás, ať to plánoval či neplánoval, musí dnes fungovat

v omezeném modu. Najednou mnozí trávíme mnohem víc času doma, sami, či jen se svými
rodinami, čas plyne pomaleji, nevíme, jak dlouho to bude trvat a jak se bude situace vyvíjet.
Jsme nuceni se nějak zastavit a nabízí se příležitost přemýšlet a zvažovat, co je důležité a co
je zbytné. Určitě si také mnohem hmatatelněji uvědomujeme, co znamená pomoc druhému,
ohroženému, jak jsou pro nás důležité mezilidské vztahy, jak máme strach jeden o druhého a
jak si ceníme těch, kdo se o nás dobře starají.
Několikrát jsem v posledních dnech slyšela povzdech: „Snad nám Pán Bůh pomůže!“
Jako kdyby Bůh čekal někde opodál a měl teprve přispěchat na pomoc. Není to ale trochu
jinak? Nezačal nám Bůh pomáhat už dávno? Není všechno co se dnes kolem nás děje vlastně
dialog Boha s jeho stvořením? Nebo spíše není to, co se kolem nás děje možnost Boha lépe
slyšet? Vždyť boží dialog v bliblických příbězích, které si neustále připomínáme, také
neznamená, že se všem dobře daří a mohou žít bez omezení. Nepřispěchal Bůh na pomoc
svému stvoření tím, že říká: „Dost, něco se musí změnit, něco je potřeba dělat jinak nebo to
s člověkem a s celým světem špatně dopadne.“? Možná se s námi musí jen trochu zatřást,
abychom začali skutečně naslouchat.
Apoštol Jakub, služebník Boží a Pána Ježíše Krista, říká ve své epištole: Mějte z toho
radost, moji bratři, když na vás přicházejí rozličné zkoušky. Na první poslech to zní trochu
cynicky. Jak máme mít radost tváří v tvář skutečnému nebezpečí? Apoštol ale nemá na mysli
radost ze zlých věcí či radost z utrpení (natož z utrpení druhých). Radost se týká toho že se
nám může osvědčit naše víra, protože k tomu ji máme. Víra přece není jen doplněk
v poklidných dobách, ale je to něco, co se nám má naopak osvědčit v těžkostech a v
problémech.
V souvislosti s Jakubovou epištolou je také důležité a pro dnešek určitě aktuální
uvědomit si, že apoštol neříká, že se rozličnými zkouškami máme osvědčit my, ale že se má
osvědčit naše víra. Víra není náš výkon, víra je vztah. Je to cosi, co je jakoby natažené mezi
dvěma body, mezi námi a Bohem. Nejde tedy o to, abychom my někomu předvedli svou
pevnou víru, abychom se ukázali nebo abychom před Bohem zkoušku úspěšně vykonali. Ale
jde o to, aby se víra osvědčila nám. Aby se ukázalo, že to, nač jsme vsadili, nás skutečně
podrží, že to je nosné, že to je živé, že nám to problémy osvětluje a ukazuje cestu. A že to
skutečně pomáhá. A pak se také samozřejmě v době zkoušek ukazuje, zda my se dokážeme
víry držet, jestli to s ní myslíme vážně, jestli to nejsou jen prázdné řeči. Ukazuje se, jestli to,
co se z biblických příběhů učíme slyšet (například že jsme život dostali jako dar, že ho darem
dostali i lidé kolem nás a všichni společně jsme dostali svět jako prostředí o které máme
pečovat) proniká až do našeho srdce.
Vždyť stačí jen krátký otřes naší lidskou civilizací a přírodě, božímu stvoření se uleví.
Delfíni mohou na výlet do Benátek a lidská bezohlednost a rozpínavost se náhle ukazuje bez
obalu, protože se pro ni těžko hledá omluva. Jako bychom znovu potřebovali zakusit, že
nejsme schopni zvládnout a zařídit vše, že se musíme především pokoušet zvládnout sami
sebe. Možná i situace, kdy nemůžeme jít do kostela, nemůžeme společně strávit bohoslužby,
společně zpívat, modlit se a poslouchat kázání, je příležitost, kdy se můžeme mnohem
intenzivněji soustředit na obsah toho, co většinou společně zpíváme, co se modlíme, co
posloucháme.
Mějte z toho jen radost, moji bratří, když na vás přicházejí rozličné zkoušky. Vždyť
víte, že osvědčí-li se v nich vaše víra, povede to k vytrvalosti. A vytrvalost ať je dovršena
skutkem, abyste byli dokonalí a neporušení, prosti všech nedostatků.
Zda skutečně vytrváváme u toho nosného a platného (protože samozřejmě možná ten
největší problém je poznat či přiznat si, zda se držíme právě toho, co se osvědčuje či zda
lpíme jen na nějakém strachu, iluzi, naivitě nebo toužebném přání) to se ukáže také podle
toho, kolik z toho, co nám krize osvětlila budeme schopni vnést do života. Skutečnost, že

jsme prošli nějakým utrpením, problémy nebo strachem a že nás při tom naše víra podržela,
by se měla ukázat v tom, že z té krize vyjdeme nějak zceleni, že se staneme „úplnými“ lidmi,
jak píše apoštol. Nebo je to spíše výzva: „A to, co vytrpíte ať způsobí, abyste byli dospělí a
úplní ....1“ Nestane se to automaticky a bez našeho přičinění, ale když se to povede, pak nás
víra učiní lepšími.
Bratři a sestry, přeji nám všem sílu Ducha svatého, ochotu slyšet Boží hlas a odhodlání
pokoušet se vnášet ho do života. Amen
Ef 5,10-11
Žijte proto jako děti světla - ovocem světla je vždy dobrota, spravedlnost a pravda; zkoumejte,
co se líbí Pánu. Nepodílejte se na neužitečných skutcích tmy, naopak je nazývejte pravým
jménem.

Kéž je nám Bůh milostiv a dá nám požehnání, kéž nad námi rozjasní svou tvář!
Ať je známa na zemi tvá cesta, mezi všemi pronárody tvoje spása!

Bůh nám žehná, Bůh náš.

Bůh nám dává svoje požehnání. Nechť se ho bojí všechny dálavy země!

 

 

Amen 

 

 

 

15. března 2020 - bohoslužba pro Modřanský sbor, Jiří Nečas 

Nové věci na úzké cestě 

 

Vstup: Zj.21.5,6 (Kr. zkrác.): I řekl ten, kterýž seděl na trůnu: Aj, nové činím všecko. Jáť jsem Alfa i Omega, počátek i konec.

 

píseň: 440  Ozvi se, Pane můj

 

modlitba:   Otče náš,

dnes si výrazně uvědomujeme, co pro nás nedění bohoslužby znamenají. Uvědomujeme si, kolik dobrého od Tebe běžně dostáváme a ani si to neuvědomujeme a nedovedeme být vděčni. Myslíme před Tebou na koronavirem zasaženou část světa. Děkujeme Tia všechny projevy lidské solidarity. Prosíme Tě, uč nás i v této pro násobtížné situaci slyšet Tvůj hlas. Prosíme Tě, abychom si uvědomili, jak jeden druhého potřebujeme, abychom Ti byli za své bližní vděčni a je uměli milovat. Prosíme Tě, abychom přes obtížnost vzájemné fyzické blízkosti si byli vnitřně stále blíže.

Amen.

 

 

1. Čtení.: Sk.10.34-36,44-48$: V domě setníka Kornélia, který nebyl židovského původu: A Petr se ujal slova: "Nyní skutečně vidím, že Bůh nikomu nestraní, ale v každém národě je mu milý ten, kdo v něho věří a činí, co je spravedlivé. To je ta zvěst, kterou Bůh poslal synům izraelským, když vyhlásil pokoj v Ježíši Kristu. On je Pánem všech. (44)Ještě když Petr mluvil, sestoupil Duch svatý na všechny, kteří tu řeč slyšeli. Bratří židovského původu, kteří přišli s Petrem, žasli, že i pohanům byl dán dar Ducha svatého. Vždyť je slyšeli mluvit ve vytržení mysli a velebit Boha. Tu Petr prohlásil: "Kdo může zabránit, aby byli vodou pokřtěni ti, kteří přijali Ducha svatého jako my?" A dal pokyn, aby byli pokřtěni ve jménu Ježíše Krista. Potom jej pozvali, aby u nich zůstal několik dní.

 

Evangelium: Mt.7.13,14 (B21) : Vcházejte těsnou branou. Prostorná brána a široká cesta vede do záhuby a kdekdo tudy kráčí. Těsná brána a úzká cesta však vede k životu a málokdo ji nachází.

 

píseň: 381  Ó přijdiž, léto Páně

 

O prvních letnicích vznikla církev. Z 2. kapitoly Skutků apoštolských sice víme, že při tom byli kromě Židů i příslušníci jiných národů, přesto však tato přelomová historická událost proběhla v židovském prostředí a nově vzniklá církev navazovala na židovskou zbožnost a židovskou náboženskou praxi. Ovšem už za svého pozemského života Pán Ježíš naznačil, že okruh těch, pro něž přišel, není omezen na potomky Jákobovy. Ve třetí kapitole Janova evangelia je zaznamenán Jeho rozhovor s farizeem Nikodémem, kde říká: Tak Bůh miloval svět, že Svého jednorozeného Syna dal, aby kdo v Něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Kristus tedy nepřišel pro jeden vyvolený národ, nýbrž pro celý svět. Na závěr kázání si připomeneme jeho pověření nést evangelium celému světu. Vykročení církve za hranice židovského světa je spojeno především s misií apoštola Pavla, nicméně už v době, kdy teprve probíhala Pavlova konverze, tedy dlouho před začátkem jeho misijní činnosti, došlo k události, která potvrdila, že Kristovo dílo se neomezuje na Boží lid Staré smlouvy. Čteme o ní právě v 10. kapitole Skutků, kde sympatický římský setník Kornelius zve do svého domu Petra, aby od něho slyšel evangelium. Setkání, které bylo součástí Božího plánu spásy pro svět, přineslo velký užitek. Svědčí o tom závěr čteného textu ze Sk.

Byla to úžasná událost! Nicméně první reakce jeruzalémské církve byla odmítavá. Jak si mohl Petr dovolit porušit zákon a stolovat s pohany! ● V tehdejším centru církve však následoval rozhovor, po němž si i konzervativní věřící uvědomili, že se stalo něco nesmírně důležitého. Prostor pro Boží působení je širší než si vůbec dokázali představit.

Často se setkáváme s lidmi, jejichž myšlení a životní usilování je blízké křesťanskému, a přesto o evangelium ani o církev nejeví zájem. Napadá mě, že jim ●my křesťané● zůstáváme dlužni skutečně věrohodné svědectví o Kristu. Pro Kornelia nebylo v představách konzervativních jeruzalémských věřících místo. Boží náruč však pro něho byla otevřena. ¿Není naše zabydlenost v současné církevní praxi překážkou pro hledající? ¿Nespojujeme evangelium příliš s našimi církevními strukturami, s naším stylem života, s naším způsobem vidění světa? ¿Nezužujeme prostor pro Boží působení? Rád si připomínám vyznání katalánsko-indického přírodovědce, filozofa a kněze Raimona Panikkara (1918-2010): "Jsem katolický kněz, hinduista a buddhista". Na poselství o Kristu se nedíval pohledem evropské filozofie, nýbrž prostřednictvím indického myšlení. Kristus přišel na svět jako Žid, avšak jeho poslání a dílo se týkají celého světa. Neomezují se tedy ani na svět naší kultury a našeho způsobu myšlení. Rád si připomínám i zajímavou a inspirující knihu buddhistického mnicha Thiče Nhata Nhana "Živý Buddha, živý Kristus", kde autor zůstávaje buddhistou se plně hlásí ke Kristu. Evangelium nejenže přesahuje židovské myšlení, ono není vázáno ani na evropské vidění světa, které konec konců vychází především z řecké - tedy z pohanské - filozofie. Evangelium je prostě pro všechny, nezávisle na tom, zda pocházejí z židovské, křesťanské, buddhistické, muslimské, hinduistické, racionalisticky agnostické či ateistické nebo z jakékoli jiné tradice.

V nakladatelství Karolinum vyšla roku 2018 zajímavá kniha profesora Ctirada Václava Pospíšila "Masaryk iritující a fascinující". Jak i z názvu je patrno, kniha ukazuje kontrast mezi Masarykovou hlubokou vírou na straně jedné a odmítáním některých podstatných prvků křesťanské víry či věrouky na straně druhé. Prezident Masaryk vyšel z tradičního křesťanského prostředí, avšak pod vlivem řady činitelů mnohé z tradičního křesťanství odmítal a postavil se na pozici liberálně demokratického humanismu. Nicméně následovat Krista bylo jeho životním cílem. Přijal však evangelium do ideového světa racionalismu, demokracie a humanismu. ⨀ Profesor Pospíšil píše o prezidentu Masarykovi velice mile a s velikou úctou; zpravidla uvádívá celé "pan prezident", či dokonce "pan profesor a prezident osvoboditel"; někdy ovšem o něm mluví jako o "bratru Tomášovi". A já se k tomu přidávám a zdůrazňuji, že v bratru Tomášovi vidím opravdového Kristova následovníka. Spolu s tradičními systematickými teology, mezi něž i bratr Ctirad Václav patří, mám ovšem za to, že mu něco z plnosti evangelia uniklo. Proto je nejen fascinující, ale i iritující. Ale přiznejme si, že nám zas může z evangelia unikat něco jiného. Rozhodně Pospíšilova kniha může přispět k prohloubení osobní víry.

¿Nejsou však zmíněné úvahy o úžasné šíři dosahu Kristova díla v rozporu s Jeho důrazem na úzkou cestu? Četli jsme Jeho slova z Kázání na hoře: "Vcházejte těsnou branou. Prostorná brána a široká cesta vede do záhuby a kdekdo tudy kráčí. Těsná brána a úzká cesta však vede k životu a málokdo ji nachází" (Mt.7.13,14). Položil jsem řečnickou otázku, na niž podle očekávání odpovím, že nikoli, spor tu není. Mantinely, které Ježíšovu úzkou cestu vymezují, nejsou totiž tvořeny našimi zvyklostmi, církevními řády, současnou teologií či liturgickou praxí. Nacházíme je v Ježíšově učení, především v celém Kázání na hoře a v přikázáních lásky. Týkají se našich vztahů, postojů a hodnotových systémů. Láska, Boží láska i láska mezi lidmi se jimi vine jako zlatá nit. Připomeňme si ona dvě přikázání, která Pán Ježíš uvádí jako shrnutí všeho toho, co učí Zákon i Proroci (Mk.12.30,31):  Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své mysli a z celé své síly! ⨀ Miluj bližního svého jako sám sebe! Většího přikázání nad tato dvě není.

 Uvažování o šíření evangelia v dnešním světě, o oslovení dnešního člověka nás vede přímo ke Kristu. On převyšuje všechna lidská, byť dobře míněná ustanovení. Nespouštějme tedy oči z Ježíše, původce a završitele naší víry (Žd.12.2), jak čteme v epištole k Židům. Jeho život a učení jsou normou pro naše životy, nikoli různá dogmata a církevní praxe. Spolehněme se na Něho a nechme se jím vést jako Jeho svědkové. ● Ve víře a i ve vědomí odpovědnosti před Bohem i před světem si na závěr připomeňme Jeho slova z konce Matoušova evangelia: "Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku" (Mt.28.18-20). Amen.

 

 

píseň: 256  Ježíši krásný

 

   

Děkujeme Ti, Pane Ježíši Kriste,

že jsi přišel pro všechny lidi, abys nám otevřel cestu k nebeskému Otci, do Jeho království, že jsi svou obětí překonal moc zla. Děkujeme Ti, že Tvá cesta není vázána na žádné kulturní či liturgické formy. Prosíme Tě, aby svědectví o této vzácné a slavné skutečnosti se šířilo světem. Myslíme při tom na země, kde kázání evangelia je spojeno s ohrožením osobní svobody, případně i života, myslíme však i na naše každodenní setkávání s lidmi v jejich konkrétních životních situacích. Prosíme Tě za zarmoucené, nemocné, za ty, jimž se ztrácí smysl života, za ty, kdo nemají nikoho blízkého, jimž se nedostává lásky.

Myslíme před Tvou tváří na ty, jimž se nedostává věrohodného svědectví o Tobě, a při tom si uvědomujeme, že naše svědectví bývá mdlé, že neoslovuje druhé a nemotivuje k cestě za Tebou. Prosíme Tě o probuzení z duchovního spánku, o nové nadšení pro Tvou věc tak, aby naše životy byly oním žádoucím věrohodným svědectvím o Tobě jako o pravé cestě, absolutní pravdě a skutečném životě.

Děkujeme Ti za slova modlitby, jimiž se můžeme obracet k nebeskému Otci:

Otče náš, který jsi v nebesích, posvěť se jméno tvé. Přijď království tvé. Buď vůle tvá jako v nebi,

tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes. A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme

našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť tvé je království i moc

i sláva na věky. Amen.

 

 

píseň: 382  Nadchni, Pane, nás svou láskou vřelou

 

Poslání: Mt.11.28-30:  Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží."

Požehnání: Nu.6.24-26:  Ať Hospodin ti žehná a chrání tě, ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv, ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem.

 

   

píseň:  559  Ó ujmi ruku moji   

 

 

 

 

 

 

m o d l i t b a    p r v n í h o     č t e n í  

 

 

/ z poslední neděle   

 

Pane Bože,  

zase jsi nás postavil na začátek čehosi nového 

postní doba se před námi otevírá jako nejisté území

prostor, kterým si musíme každý sám za sebe prošlápnout vlastní cestu, 

chceme-li k tobě blíž. 

Vstupujeme do období, které je svou podstatou v přípravě věcí budoucích jedinečné 

máme-li být na konci obdarováni, nelze ho přeskočit ani se mu vyhnout.

Můžemeho za to promarnit, propást nebo úplně ztratit

 a je jen naší volbou, jak hluboce do toho času zklidnění, myšlenek a vážnosti vstoupíme  

Vymlouvat se na tempo života, málo času, hodně práce tak to jsme jako Adam a Eva - trapní nazí v trní, když jsi zavolal:“Kde jsi?“

Prosíme stůj při nás 

cesta postní dobou je dlouhá a vyžaduje kuráž, vytrvalost a víru 

čas je ale krátký a prchavý, 

ovoce svůdné a had nejzychytralejší ze vší polní zvěře

Prosíme tě Pane, sejmi naše provinění – i ta nejmenší jsou kameny našich cest a stůj při nás 

nejsme vůbec silní, dobří a tak odhodlaní, jak bychom chtěli.

Pane, nezasloužíme si, abys k nám přišel,

ale řekni jen slovo a naše duše budou zachráněny.

Prosíme s pokorou o pomoc tvého Ducha,

prosíme o víru, lásku a naději.

Ámen

 

1.čteníje z knihy Genesis, 3. kapitoly - od začátku do 13. verše  

/ J.T., neděle 1.3. 2020

  

 

 

/ předešlá   

 

 

Pane Bože,

děkujeme za nové ráno, do kterého jsme se mohli probudit.

Děkujeme za to, že je pro nás neděle dnem, kdy se scházíme k písním, modlitbám a naslouchání.

Děkujeme za tenhle den odpočinku, že je to Tvůj den, i den pro nás…

Děkujeme i za uplynulé dny. Děkujeme, že i v nich, jak věříme, jsi byl s námi.

Chceme Tě společně chválit za všechno kolem nás. Za pestrost života – za střídání dne a noci, za roční období. Děkujeme za přírodu, za práci i odpočinek, za hudbu, knihy, umění, za sport i zábavu.

Děkujeme Ti za naše nejbližší, naše rodiny, přátele, děkujeme za naši církev i tenhle náš sbor, děkujeme jeden za druhého.

Děkujeme za to, co je v našich životech pevné, za naše kořeny, hodnoty a naše jistoty. Děkujeme ale i za to, že se všechno kolem nás vyvíjí a mění (i když někdy máme strach, že tomu přestáváme rozumět). Děkujeme za vědu, výzkum, za osobnosti moudré a tvořivé. Prosíme Tě, pomáhej nám orientovat se ve světě, pomáhej nám rozpoznat pravdu a lež, věci důležité od zbytečností, věci dobré a věci zlé, upřímnost od přetvářky, lásku od sebelásky.

Pane Bože, do Tvých rukou odevzdáváme naše dny, naše tužby i zklamání, naše radosti i bolest. Dej nám sílu i víru to všechno přijmout, pochopit a vědět, co dělat. Odpust nám, v čem zklamáváme – své nejbližší, sebe, Tebe… Odpust naše sobectví, pýchu a netrpělivost.

Otevři naše oči i uši, abychom vnímali potřebné kolem sebe, abychom rozpoznávali, co je Tvá vůle.

Promluv k nám, prosíme, i dnes. Buď se námi svým Duchem. S námi a se všemi, kdo Tě dnes na celém světě chválí a chtějí Ti naslouchat.

Amen   

 

/H.Š. nedělě 23. 2. 2020  

 

 

  

..a    k á z á n í    2 0 2 0    

 

/23.2.2020, Zdeněk Susa 

Mk 7, 31-37   

 

Je to na první pohled jednoduchý příběh. Ježíš kráčí s učedníkyzemí, přivedou před něj postiženého člověka a Ježíš ho uzdraví. Takových uzdravovacíchpříběhů je v evangeliu množství. Tenhle se však od nich při bližšímohledání liší – z několika ohledů.

Najdeme ho pouze v Markově sepsání evangelia – a to jezvláštnost. Markovo sepsání se považuje za jeden z pramenů pro sepsáníMatoušovo i Lukášovo. Matouš a Lukáš obvykle přejímají Markovy příběhy,převyprávějí je a doplňují. Tenhle příběh nepřevzali – proč?

 

Uzdravovací příběhy obvykle ukazují, že Ježíš není zázračnýléčitel. Ježíš nejprve něco učí a pak to dotvrdí mocným činem. Tím prokáže, žei jeho učení je mocné. Uzdravení je pak jako pečeť, jako razítko na zvěst. Ano,toto učení je pravé!

Nebo uzdravením vrcholí Ježíšův rozhovor s lidmi, tivyznají svou víru a Ježíš říká: Víra tvá tě uzdravila, jdi domů uzdraven zesvého trápení...

Tady se nic takového neděje. Žádný rozhovor nepředchází, Ježíštaké před tím nic neučí. Prostě přivedli postiženého a Ježíš ho uzdravil.Tečka. Žádné razítko na zvěst.

A navíc je tu podrobný popis postupu uzdravení: vložil prstydo jeho uší, dotkl se slinou jeho jazyka – bibličtí vědci tvrdí, že takhle setehdy pokoušeli léčit mnozí, udávají přímo, že tak léčili učitelé zákona. Dotekruky přenáší moc, dnes bychom řekli energii. Zrovna tak slina může přenášet moczázračného léčitele. A Ježíš navíc používá divotvornou formuli: Effatha –otevři se. Předvádí se jako léčitel a divotvorce. Možná právě proto si Matouš aLukáš nevěděli s příběhem rady, považovali ho za nadbytečný a do svéhosepsání evangelia ho nezařadili.

Ježíš sice i v tomto příběhu naznačuje, že zadivotvorce nechce být považován – to je to, že postiženého vzal stranou odzástupu, aby to neviděly davy, a pak nařídil lidem kolem, aby to nikomuneříkali. Ale tento pokus je chabý a stejně jako jindy neúčinný. Čím více tozakazoval, tím více to rozhlašovali. Důsledkem byly stále větší zástupy, stálevíce nemocných a postižených, až místy hrozilo, že Ježíše umačkají.

 

Proč tam ten příběh takhle je? Co měl sdělit posluchačům ačtenářům, co má sdělit nám? Určitou nápovědou je první věta – ač se to na prvnípohled nezdá. „Vrátil se z území Týru a šel přes Sidon k jezeruGalilejskému územím Dekapole.“ Nepředpokládám, že bychom všichni přesněovládali biblický zeměpis a dovedli si představit Ježíšovu cestu. Ta cesta jevšak podivná. V České republice by vypadala takhle: „Vrátil se z Prahya šel do Brna přes Karlovy Vary a Plzeň.“ Ano, Ježíš – kráčeje z Týru keGalilejskému jezeru –, se obrátil nejprve ke Galilejskému jezeru zády a vyšelopačným směrem do Sidónu. Prošel tak celou Fénicii – krajinu syrofénickou,v očích Židů pohanskou – a odtud se obrátil do Dekapole, krajiny desítiměst, měst řeckých nebo lépe helenistických, tedy v očích Židů neméněpohanských. Jeho cesta byla asi třikrát delší, než kdyby šel z Týruk jezeru přímo Galileou.

To jasně ukazuje, že mu nešlo o to přejít z místa namísto, ale tou cestou něco vyjádřit, že popis cesty je symbolem.

 

Našemu příběhu těsně předchází ta známá historka osyrofenické ženě; přišla Ježíše prosit, aby vyhnal zlého ducha z jejídcerky. Ježíš ji tvrdě odmítá, říká, že se nesluší vzít chléb dětem a hodit jejpsům – dětmi myslí Izrael a jako psy označuje pohany. Je to tak tvrdé, že jsemse tomu výroku vždycky bránil a nechtěl ho přijmout jako Kristův výrok. Ženaovšem Ježíši odpověděla tak dobře, že se smiloval a dítě uzdravil. Udělal to nadálku; žena přišla domů a zlý duch byl pryč.

 

A na to následuje naše vyprávění. Ježíš pokračujev cestě a důsledně prochází všechny pohanské krajiny kolem Galileje.Jestliže se nesluší vzít chléb dětem, jestliže byl poslán přednostně pro ovcez domu izraelského, proč se tak dlouho zdržuje v pohanskýchkrajinách? Proč nespěchá k dětem do Galileje a plýtvá svou mocí pro pohansképsy?

 

Asi je to celé jinak. Ježíš prochází pohanskými krajinami azáměrně tam dělá mocné činy, aby ukázal, že Bůh Izraele není jen nějaký kmenovýnebo národní Bůh, že je to Bůh celého světa a že jeho moc – moc lásky,milosrdenství, pomoci potřebných – není upoutána na nějakou krajinu či lid, žeje univerzální a platí pro všechny.

 

A proč tak tvrdě odmítal syrofenickou ženu. Možná proto, abyji vyprovokoval k jejímu vyznání. Vždyť od počátku jí chtěl pomoci. Kdybytotiž opravdu trval na tom chlebu pro děti a ne pro psy, proč by byl do Týruvůbec chodil?

 

Tady je první důraz našeho textu: Ježíšova klikatá cestakrajinami kolem Galileje a jeho činy v cizím, nežidovském prostředí jsoudokladem, že Boží moc funguje nejen v Izraeli (kde je Bůh jaksi doma), alei u všech sousedů, to jest všude na světě.

 

A protože je to moc lásky, milosrdenství, pomoci potřebným,všichni jakkoliv potřební – doma i v cizině – mají naději. Lidés jakýmkoliv postižením mají naději. Při tom tehdejší doba různé nemoci apostižení chápala jako trest za hříchy. A u postižených od narození hledala tyhříchy u předchozí generace – u rodičů. Nemocní a postižení byli nečistí,nebylo radno se jim přibližovat a už vůbec ne se jich dotýkat. Postiženýv našem příběhu, který nejen neslyší, ale i špatně mluví, je zřejmě postiženod narození – je pro své okolí ušpiněný nějakým dávným rodinným hříchem. Ježíšse ho ale na nic neptá, přiblíží se, dotkne se ho, pomůže mu. Opět tímprokazuje Boží suverenitu nade všemi a pro všechny.

 

Moc lásky a milosrdenství je větší než jakékoliv pohanství avlastní nebo rodinné hříchy – skutečné nebo smyšlené. Je větší než všechnydobové zvyklosti o čistém a nečistém. Všichni postižení proto mají naději! A toje druhý důraz našeho příběhu.

 

Co rozumět pod pojmem „postižení“? Obvykle to chápeme jakonějakou dlouhodobou poruchu v oblasti lidského těla nebo lidské psychiky.Ale ono je to mnohem širší. Člověk není jen psychosomatická jednotka – není jentělo a duše dohromady. Má i sociální rozměr, tj. rozměr vztahů – v rodině,na pracovišti, v obci atd. A nad tím vším je ještě duchovní rozměr – v tomje vztah ke Stvořiteli i ke stvoření. Ten duchovní rozměr je v našítradici určován tak zvaným dvojpřikázáním lásky: Miluj Boha a bližního jakosebe. Miluj Boha a bližního – to známe a opakujeme. Ale mnohdy sineuvědomujeme, že je tam ještě to třetí – „jako sebe“, že je to vlastnětrojpřikázání. Že i k sobě máme mít pozitivní vztah a že ten je mírouvztahu k druhým lidem – proto „bližního jako sebe“.

 

Takže postižením mohou být nejen poruchy těla či duše, ale iporuchy vztahů – k druhým lidem, k obci, zemi, světu, přírodě – a nakoneci vztahu k sobě. Jestliže může mít postižení tolik rozměrů, ukažte miněkoho mezi námi, kdo není nějak postižený!

Ale všichni postižení mají naději, všichni máme naději! A toje třetí důraz příběhu!

 

 

Je tu naděje vnitřní proměny; všechno staré – co nássvazuje, tíží, omezuje, tiskne k zemi – můžeme odložit, můžeme začít znovuz čistého stolu. Podmínkou je slyšet to slovo, které má moc proměňovatnaše životy, a nejen je slyšet, ale přijmout je. Jako ten, který neslyšel anemluvil správně a při setkání s Ježíšem se změnil – jeho uši i ústa bylyotevřeny. I naše uši mohou nově slyšet, když budeme s otevřeným srdcemnaslouchat. Kéž nám to dá milující a milosrdný Bůh! Amen.  

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Pravidelně v týdnu

/ do odvolání mimořádných opatření neplatí 

 

neděle              / 9:30 / bohoslužby / souběžně s bohoslužbou běží nedělní setkání pro malé a nejmenší děti, tzv." nedělka" – nedělní setkání dětí – děti začínají společně s ostatními setkáním při bohoslužbách, po druhé písni, která je ze zpěvníku pro děti a mládež,

                                        odcházejí do zahradního domečku k vlastnímu programu: vyprávění biblických příběhů, zpěv, hry...

 

 

pondělí              jednou za 14 dní / 18.00/ biblická pro děti    

 
úterý                / každé 1.  v měsíci / 19:15 / staršovstvo      

 
středa               jednou za 14 dní / 19:30 / biblická hodina pro dospělé

 

čtvrtek              /každý 3. v měsíci/ 20.00/ setkání střední generace