farní sbor v praze modřanech

REVIDOVANÉ ZNĚNÍ MODLITBY PÁNĚ,
APOŠTOLSKÉHO
a NICEJSKOCAŘIHRADSKÉHO
VYZNÁNÍ VÍRY

 

 

..z dopisu náměstka synodního seniory Ondřeje Titěry: 

 

 

Milé sestry a milí bratří ve sborech Českobratrské církve evangelické,

 

posíláme Vám usnesení synodu naší církve, který po několikaletém zvažování rozhodl

o změnách v českém překladu Modlitby Páně, Apoštolského vyznání víry a Nicejskocařihradského

vyznání víry. Tyto revidované texty budou vytištěny v připravovaném

novém Evangelickém zpěvníku jako aktuální vzorové bohoslužebné texty naší církve.

Změny oproti dosavadnímu užívanému znění nejsou veliké, ale je k nim důvod. Čtěte,

prosím, pozorně i úvodní odstavce synodního materiálu před vlastními revidovanými texty

a přijměte za svůj i důvod, proč ke změnám dochází... 

 

 

 

REVIDOVANÉ ZNĚNÍ MODLITBY PÁNĚ,
APOŠTOLSKÉHO
a NICEJSKOCAŘIHRADSKÉHO
VYZNÁNÍ VÍRY

 

 

Usnesení 1. zasedání 35. synodu ČCE č. 34

Synod přijímá znění Modlitby Páně předložené v tisku č. 18/2 na str. 2.

Synod přijímá znění Apoštolského vyznání víry předložené v tisku č. 18/2 na str. 2.

Synod přijímá znění Nicejsko-cařihradského vyznání víry předložené v tisku č. 18/2 na str. 3.

 

Důvody a smysl změn

 

Podnět k revizi liturgického znění Modlitby Páně a obou starobylých vyznání víry vyvstal

v souvislosti příprav nového evangelického zpěvníku (viz usnesení 3. zasedání 34. synodu).

Jakožto pomůcka určená pro nejrůznější příležitosti, při nichž se církev schází k bohoslužebným

shromážděním, by zpěvník měl obsahovat také standardizované znění nepísňových textů, které se

při takových příležitostech často používají. Mezi modlitbami, jimiž se církev i jednotliví křesťané

obracejí k Bohu, má od počátku zvláštní místo Modlitba Páně (MP), ke společnému vyznávání

obsahu své víry církev odedávna užívá tzv. Apoštolské (AV) a Nicejsko-cařihradské vyznání

(N-CV).

Všechny tři tyto texty mají pevnou, ustálenou formu v jazycích jiných než českém (MP a N-CV

v řečtině, AV v latině), v našem prostředí je tedy užíváme v překladu. Protože žádný překlad není

dokonalý, je nejen možné, ale i potřebné jednou za čas ověřit, zda stávající a používaný překlad

nevyžaduje oprav či úprav. Tato potřeba vzniká především z toho, že cílový jazyk překladu se

vyvíjí a některé formulace v něm zastarávají, stávají se nesrozumitelnými či mění svůj význam.

V případě textů užívaných různými společenstvími pak přistupuje také pochopitelná snaha dospět

ke shodnému znění takových textů, zvláště když jsou to texty vyjadřující církevní jednotu. Zároveň

však je třeba respektovat značnou setrvačnost, jež k tradovaným a sdíleným textům patří, takže

změny nemohou být prováděny příliš často a lehkomyslně. Příprava nových bohoslužebných

pomůcek, k níž obvykle nedochází častěji než za 1–2 generace, je vhodnou příležitostí k takové

revizi.

 

Účel standardního znění

 

Standardizované znění textů zachycené v bohoslužebných knihách ovšem nechce určovat jediné

použitelné, nebo dokonce jediné platné znění těchto textů. Je to znění, k němuž je možno se

vztahovat pro jeho spolehlivost a jež je záhodno užívat tam, kde záleží na jednotě. Ti, kdo se

z nějakého důvodu přidrží znění odchylného (staršího), mají ve standardním znění cíl, k němuž se

mohou postupně přibližovat, když se i jim změna ukáže jako potřebná.

Zásady pro posuzování úprav

Při rozhodování, zda navrhnout úpravu stávajícího znění uvedených textů, byly uplatňovány tři

hlavní zásady.

(1) První zásadou byl ohled na konzervativní povahu tradice, tedy snaha měnit pokud možno co

nejméně. Změna je navrhována pouze na místech, kde pro ni mluví vážné důvody.

(2) Za takové důvody byly považovány potíže se srozumitelností stávajících výpovědí, a to

především tam, kde je dosavadní znění zavádějící, svádí k chybnému chápání výpovědi. Naopak,

jistá archaičnost jazyka není u tohoto typu liturgických textů nutně na závadu.

(3) Tam, kde se stávající texty mají změnit, je vhodné dbát na jejich ekumeničnost, tedy pokud

možno nevytvářet nové varianty daných textů, nýbrž naopak volit znění, které je již užíváno jinými

církvemi v českém jazykovém prostoru.

Výchozí texty

Za výchozí byly vzaty texty, které jsou vytištěny ve stávajícím Evangelickém zpěvníku z r. 1979

(MP na str. 871, AV na str. 872) a v Agendě z r. 1983 (MP a AV na přední předsádce, N-CV

na zadní předsádce 1. dílu). Jako referenční texty ekumenického konsensu v Českých zemích byly

použity texty schválené Ekumenickou radou církví v ČR (ERC) v r. 2009.

 

Modlitba Páně

 

V textu MP je navrhována pouze jedna drobná změna v závěrečné doxologii: archaický tvar

slovesa jest změnit na běžnější je.

Navrhované standardní znění pro ČCE v případě tohoto textu tedy zůstává odlišné od znění ERC,

které se formulací oslovení přiklonilo ke znění užívanému v římsko-katolické církvi: „Otče náš,

jenž jsi na nebesích…“ (ČCE: „který jsi v nebesích…“). Změna vztažného zájmena který na jenž by

byla většinou současných mluvčích považována za archaizaci, předložka na je zvláštností

některých překladů Nového zákona užívaných českou římsko-katolickou církví, nemá oporu

v řeckém textu Mt 6,9 či Lk 11,2 ani dalších překladech.

 

 

Text revidovaného znění:

Otče náš, který jsi v nebesích, posvěť se jméno tvé. Přijď království tvé. Buď vůle tvá jako v nebi,

tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes. A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme

našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť tvé je království i moc

i sláva na věky. Amen.

 

Apoštolské vyznání

 

V textu AV jsou navrhovány dvě drobnější a jedna výrazná změna.

(1) Stávající spojení pod Pontským Pilátem nahradit zněním pod Ponciem Pilátem. Dosavadní

forma první části Pilátova jména „Pontský“ vychází z chybného překladu Bible kralické (podobně

Sýkora-Hejčl) novozákonních zmínek o Pilátovi (Lk 3,1; Sk 4,27 a 1Tm 6,13). Tento překlad svádí

k představě, že jméno připomíná Pilátovo rodiště v Pontu, zatímco ve skutečnosti to bylo jméno

římské rodiny Pontii. Fonetickou podobu Poncius je záhodno užít stejně a ze stejných důvodů jako

v N-CV. Touto změnou se ČCE přiblíží znění užívaného v římsko-katolické církvi, zatímco znění

ERC 2009 zachovalo chybné „Pontský“.

(2) Stávající formulaci sedí na pravici nahradit zněním sedí po pravici. Pro změnu předložky

jednoznačně mluví důvody jazykové: „sedět na pravici“ má dvojznačný význam, „po pravici“

přesněji překládá latinské ad dexteram, stejné znění je v Nicejsko-cařihradském vyznání. Také tato

změna povede k ekumenickému přiblížení k římsko-katolickému znění, zatímco znění ERC 2009 je

shodné s dosavadním zněním ČCE.

(3) Změnu vyžaduje především spojení svatých obcování. Archaické „obcovat“ má v současné

češtině, pokud se vůbec užívá, konotace sexuálního styku, což vede ke zcela zavádějícímu chápání

této výpovědi. Jako dobře srozumitelná náhrada se nabízí společenství, přesný překlad termínu

původního textu (latinského communio, případně řeckého κοινωνία). Tato změna ovšem vyžaduje

změnu slovosledu (společenství svatých místo svatých obcování), kterou je pak třeba provést i

v následujících dvou klauzulích: odpuštění hříchů, vzkříšení těla (místo stávajícího hříchů

odpuštění, těla z mrtvých vzkříšení). V tomto znění třetího článku AV se shodují verze ERC 2009

a římsko-katolická.

 

Text revidovaného znění:

Věřím v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země. I v Ježíše Krista, Syna jeho jediného,

Pána našeho, jenž se počal z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny, trpěl pod Ponciem

Pilátem, byl ukřižován, umřel a byl pohřben, sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých,

vstoupil na nebesa, sedí po pravici Boha, Otce všemohoucího, odkud přijde soudit živé i mrtvé.

Věřím v Ducha svatého, svatou církev obecnou, společenství svatých, odpuštění hříchů, vzkříšení

těla a život věčný. Amen.

 

Nicejsko-cařihradské vyznání víry

 

V textu N-CV nejsou navrhovány žádné změny, doporučuje se přijetí znění stávajícího, jež je

totožné se zněním ERC 2009 i se zněním užívaným v římsko-katolické církvi. K doporučení

doplňujeme tři poznámky:

(1) V textu je záměrně užit – také v uvedené shodě – fonetický přepis latinského jména Poncia

Piláta. Pravopisná správnost (Pontia) zde ustupuje praktické potřebě naznačit správnou výslovnost.

Tento přepis Pilátova jména je použit i v některých biblických překladech (Petrů, česká

Jeruzalémská bible).

(2) N-CV není v ČCE, podobně jako v jiných evangelických církvích, příliš často užíváno. Jeho

užití při bohoslužbách, zejména ekumenických, však lze jen doporučit, neboť toto vyznání je

shrnutím víry, jež má nejširší přijetí mezi křesťanskými církvemi v dějinách i současnosti.

(3) Zároveň je třeba upozornit, že ve vztahu mezi západními a východními církvemi je to text

ekumenicky citlivý. Východní církve nepřijaly formulaci tzv. filioque, dodatečně do třetího článku

doplněné prohlášení o „vycházení Ducha svatého i ze Syna“. Při přípravě společných bohoslužeb

s křesťany východních církví je třeba na tento problém pamatovat a hledat vhodné řešení.

 

Text znění:

Věřím v jednoho Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země, všeho viditelného i

neviditelného. Věřím v jednoho Pána, Ježíše Krista, jednorozeného Syna Božího, který se zrodil

z Otce přede všemi věky: Bůh z Boha, Světlo ze Světla, pravý Bůh z pravého Boha, zrozený,

nestvořený, jedné podstaty s Otcem: skrze něho všechno je stvořeno. On pro nás lidi a pro naši

spásu sestoupil z nebe. Skrze Ducha svatého přijal tělo z Marie Panny a stal se člověkem. Byl

za nás ukřižován, za dnů Poncia Piláta byl umučen a pohřben. Třetího dne vstal z mrtvých podle

Písma. Vstoupil do nebe, sedí po pravici Otce. A znovu přijde, ve slávě, soudit živé i mrtvé a jeho

království bude bez konce. Věřím v Ducha svatého, Pána a Dárce života, který z Otce i Syna

vychází, s Otcem i Synem je zároveň uctíván a oslavován a mluvil ústy proroků. Věřím v jednu,

svatou, všeobecnou, apoštolskou církev. Vyznávám jeden křest na odpuštění hříchů. Očekávám

vzkříšení mrtvých a život budoucího věku. Amen.

 

 

 

VÁNOČNÍ  DOPIS

modřanského sboru

Českobratrské církve evangelické     

2019             



             „Lid, který chodí v temnotách, uvidí velké světlo;

             nad těmi, kdo sídlí v zemi šeré smrti, zazáří světlo.

                        Neboť se nám narodí dítě…“   Iz 9,1.5                     

 

 

                                    

Milé sestry a milí bratři, přátelé v Kristu,

tak jako každý rok v této předvánoční době i letos Vás chceme pozdravit a popřát Vám radost z narození  toho, jehož láskou žijeme a na jehož věrnosti smíme stavět, radost z narození Kristova. Nechť světlo jeho lásky a věrnosti i Vám svítí, nechť  je i Vám  mocí a silou proti všemu temnému, proti všemu, co nás chce o naději, víru i lásku okrást.

Zároveň tohoto dopisu využíváme k tomu, abychom Vás pozvali ke svátečním bohoslužbám, jejichž rozpis v dopise najdete.  Ke všem shromážděním Vás upřímně zveme, neboť sdílená radost jistě těší dvojnásob.

Vedle toho však najdete v dopise i krátkou vánoční úvahu a taktéž i několik informací ze života sboru.

 

                                                                    Vaše staršovstvo

 

 

Sborové události:

 

Především Vás všechny chceme informovat o tom, že po téměř 27 let služby v našem sboru odchází z této služby náš dosavadní farář Zvonimír Šorm, a to k 31.12.2019.

Od nového roku se tedy stáváme neobsazeným sborem, který však bude mít svého administrátora, na kterého se bude možno v případě potřeby obracet. Až bude administrátor jmenován, kontakty na něj najdete na našich webových stránkách.

V souvislosti s odchodem našeho dosavadního faráře pak byl  zároveň započat proces  hledání a výběru nového faráře či farářky. V současné chvíli probíhají vzájemné rozhovory se čtyřmi možnými uchazeči. Reálný nástup nového faráře či farářky, kterému bude předcházet volba sborovým shromážděním, je možné očekávat patrně nejdříve až někdy v polovině příštího roku.

Další změna, která však již proběhla, byla změna na pozici kurátora, respektive kurátorky sboru. Volba se uskutečnila na listopadovém zasedání staršovstva a novou kurátorkou sboru byla zvolena Hana Šormová.

Nakonec - protože se blíží i konec roku - Vám chceme i poděkovat za všechno to, čím vším jste Vy sami k životu našeho modřanského sboru přispěli, ať už jste na něj pamatovali ve svých přímluvách, podíleli se v rámci života sboru na různých službách či jste  sbor podpořili finančně.

  

 

Ještě jednou otřesu

 

Toto praví Hospodin zástupů: Ještě jednou, a bude to brzy, otřesu nebem i zemí, mořem i souší. Otřesu všemi pronárody … a naplním tento dům slávou.  (Ag2,6-7)

 

Ještě jednou otřesu a bude to brzy. Bůh nikoli otřesný, nýbrž otřásající. Je škoda, že jsme v době moderní i postmoderní tohle jemné rozlišení dost nechápali – kdekdo viděl Boha otřesného (je to krutý cynik, dopouští války, dopouští utrpení nevinných, zabíjí děti, atd.), ale jen málokdo viděl Boha otřásajícího, tedy toho, který chce s námi pohnout, který nás chce probudit, otřást našimi domnělými jistotami, naši pýchou. Bůh není válka, Bůh je provokace. Provokace k novému, lepšímu vykročení. Mohli bychom jistě přemýšlet, jakými otřesy byly pro lidstvo dvě světové války, mohli bychom zkoumat, jakým otřesem bylo pro náš národ čtyřicet let komunismu, mohli bychom se ptát, jak s kým otřásl listopad '89. Hnulo se něco v člověku? K dobrému?

 

Ale nepřehlédněme – jde o čas budoucí! Ještě jednou otřesu, a bude to brzy! O minulosti můžeme samozřejmě přemýšlet a snažit se z ní získat poučení, ale slovo Hospodinovo nás směřuje – jako tak často – k pohledu před sebe, k budoucím událostem, které mají šanci nás změnit a někam posunout. Něco vyhlížíme – a můžeme a máme vyhlížet! Něco dobrého přijde, něco dobrého se stane! V tom je naděje pro tento všelijak pošahaný svět, a je v tom i naděje pro nás samotné, ostatně též někdy všelijak pošahané – rádoby sebejisté, a přitom často tak zmatené a nemohoucí.

 

Ještě přijde otřes otřásající, pozitivně, dobře otřásající – a něco se v nás pohne k lepšímu, něco nás tak protřepe a tak probudí, že spatříme všechno nově, z jiného úhlu a vykročíme jinak, za novými cíli. Otřesu nebem i zemí, mořem i souší. Tedy vším, všechno se ukáže v novém světle.

Původně tu prorok mluví o obnově chrámu. Ale myšlení křesťanské, které se u starozákonních proroků raduje především z adventních motivů, vidí v tomto proroctví ještě něco víc. Ten rozhodující, celosvětový otřes, který naplní dům slávou, vidí v příchodu Ježíše Krista, ve vtělení slova Božího, v příchodu toho, který bude rozhodujícím, nejlepším impulsem k novému vykročení. Advent vyhlíží tento příchod, toto narození, tento celosvětový otřes k dobrému.

 

Ale nejsme už zase v minulosti? Když mluvíme o narození Ježíšově, neobracíme se k tomu, co už bylo? Byla by chyba a škoda, slavit advent a vánoce jen jako připomínku minulého. To není jen oslava narozenin, jako že jsme zas o rok dále. Advent je především vyhlížení, očekávání toho dobrého, co se ještě skrze Krista Ježíše bude dít. Před námi je příchod Kristův do našich srdcí. Příchod lásky a pokoje do našich životů. Příchod milosrdenství a soucitu do naší všelijaké nelidskosti. Kristus není nikdy otřesný (není to krutý cynik, naopak sám nevinně trpí), on je otřásající v tom nejlepším slova smyslu. Je nejlepší boží provokací. Obnova je v milosrdenství. Sláva v lásce, pravdě a pokoji. Amen

                                   

                                                                       Štěpán Hájek , z knihy 100x DESERT  

 

Podklady k zamyšlení na téma Istambulská úmluva 

Tomáš Taich / pro setkání střední generace  

 

 

Něco málo čtení k setkání střední generace  - zamyšlení nad tématem tzv. Istanbulské úmluvy - ve čtvrtek 17. ledna 2019. 

Níže je několik odkazů. Přečtení může užitečné nejen jako připomínka probraného, ale může posloužit i těm, kdo se setkání nezůčastnili. 

 

 

 

Předně pro zájemce  text smlouvy - zde: https://www.vlada.cz/assets/ppov/rovne-prilezitosti-zen-a-muzu/Istanbulska_umluva.pdf

 

Dále leták - tedy jednodušší shrnutí smlouvy, vydané Radou Evropy, iniciátorkou úmluvy:  https://rm.coe.int/1680464e6f

 

 

Zde je pak vyjádření Synodní rady ČCE k věci úmluvy, resp. k diskuzi před projednávanou ratifikací v parlamentu:  https://www.e-cirkev.cz/clanek/6386-vyjadreni-synodni-rady-k-istanbulske-umluve/index.htm?fbclid=iwar1mb5g316pbgrxdx2o6ilbbfk_txhgbvbucw-ozv_rpoos2nxgocuyo9pg

 

Tady stanovisko České biskupské konference: https://www.cirkev.cz/cs/aktuality/181018proc-rimskokatolicka-cirkev-nepodporuje-ratifikaci-tzv-istanbulske-umluvy

 

 

Důležité je pro diskuzi také kázání Petra Piťhy na svátek sv. Václava v katedrála sv. Víta:  http://kapitulavsv.cz/wp-content/uploads/2018/10/Mons.-Petr-Pi%C5%A5ha-K%C3%A1z%C3%A1n%C3%AD-o-sv%C3%A1tku-sv.-V%C3%A1clava-L.P.-2018.pdf

 

(Jen pro zajímavost pak ještě posílám report z jednoho z protestů proti tomuto kázání ve sv. Vítu - http://a2larm.cz/2018/10/mlada-krestanka-protestovala-ve-svatovitske-katedrale-proti-petru-pithovi-a-dominiku-dukovi/ )

 

A dle mého inspirativní text Pavla Keřkovského z Protestantu 10/2018: http://protestant.evangnet.cz/smluvni-zavazky-jsou-rozmanite

 

Pro vstup do tématu genderu a jeho studia, což je stěžejní prvek úmluvy, v Deníku Referendum vyšlo několik rozhovorů s českými expertkami v této oblasti. Zde jeden z nich http://denikreferendum.cz/clanek/28741-sociolozka-na-genderu-asi-neco-bude-kdyz-lidi-tolik-drazdi (celá serie http://denikreferendum.cz/tema/seznamte-se-gender)

 

  

  

..a Šárka Jechová posílá ještě odkaz  na sdělení profesora Petra Piťhy k diskuzi o Istanbulské úmluvě, který pro případné zájemce přikládám zde: http://kapitulavsv.cz/wp-content/uploads/2018/11/Mons.-Petr-Pi%C5%A5ha-Sd%C4%9Blen%C3%AD-k-diskusi-o-Istanbulsk%C3%A9-%C3%BAmluv%C4%9B.pdf 

 

 

 

Ekumenická bohoslužba 24.1.2019 

Na náš sbor letos připadlo hostitelství pro setkání místních křesťanských sborů konané již tradičně v rámci týdne modliteb. Ekumenickou bohoslužbu vedl podle zvyku domácí duchovní a tak na našeho bratra faráře připadl úvod a závěr (poslání, požehnání); bratr Jiří Korda měl  úvodní modlitbu a 1.čtení; bratr Josef Pecinovský měl 2.čtení - základ kázání, jímž bylo Ježíšovo slovo z Mt 5,20, a také kázal. A hlavním tématem, jak kázání , tak i celých bohoslužeb bylo  téma spravedlnosti. Přímluvnou modlitbu pak měla farářka z Československé církve husitské Eva Buttová.

Počet účastníků byl odhadem kolem 60 lidí. Rozhovory při kávě, čaji , vínu i dalších pochutinách  byly družné a srdečné. Poslední účastníci odcházeli ve čtvrt na jedenáct.  obrázky

text: Zvonek Šorm / foto: Jitka Klubalová   

 

 

 

Úvaha z vánočního dopisu modřanského sboru 2018
 

 

 Antonello da Messina / 1430 - 1479 

 

Anděl jí řekl: „Neboj se, Marie, vždyť jsi nalezla milost u Boha. Hle počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš.“    Lk 1, 30-31 

 

 

ZVĚSTOVÁNÍ  A VÁNOCE  -   Lk 1,26 – 38

   

            Dnešní evangelium o zvěstování Panně Marii dává nahlédnout do velkého tajemství, kterým začíná naše vykoupení. Mluví o početí dítěte, v němž se sám Bůh stane člověkem a osobně vstoupí do lidského světa. Docela jednoduše, bez velkých slov vypráví o Božím poslu a jeho rozhovoru s židovskou dívkou, jako by se jednalo o úplně obyčejnou věc. Panna Maria nevýská, nepláče ani neomdlí, jak by si to představoval leckterý filmový režisér, a jenom se zeptá, jak se to stane?

            O početí dítěte měli naši předkové hodně jiné představy, než máme my. Od dávných dob až do 19.století si lidé představovali, že původcem dítěte je vlastně muž. Je to on, který „zaseje“ do těla matky, která dítě pak jen „nosí“ a vyživuje – tak jako země nechává klíčit a růst zaseté obilí. Dítě se sice narodí z matky, ale pochází se vším všudy ze svého otce. Tak tomu patrně rozuměla i Panna Maria a proto se ptá po otci.

            Co jí na to odpovídá archanděl, není žádná lekce z embryologie – ta by ostatně ani Panně Marii ani nám mnoho neřekla. Anděl jí vysvětluje jen to nejdůležitější, totiž že to počaté dítě pochází ze samého Boha, z jeho vůle a rozhodnutí a žádný muž není jeho původcem. Proto „bude nazváno svaté, Syn Boží“. Jen Panna Maria má tu neslýchanou výsadu, že mu jaksi dává tělo, a už žádný jiný člověk se na Božím vtělení nepodílí. To je skutečný smysl tajemného Mariina panenství, kterému se hloupí lidé odjakživa posmívali a do něhož nám dnešní evangelium dává nahlédnout tak zblízka, jak je to vůbec možné.

            Dnes si početí dítěte vysvětlujeme úplně jinak, jako oplození vajíčka a splynutí dvojího dědictví matky a otce. To je jistě z vědeckého hlediska přesnější nebo správnější, jenže se v něm trochu ztrácí něco ještě důležitějšího: totiž že je to ten nejúžasnější zázrak, jaký si ani představit nedokážeme. Že z lásky a ze setkání dvou docela obyčejných lidí může vzniknout nový život, úplně nový člověk. Ve skrytu, tiše a nenápadně, nikdo si toho ani nemusí všimnout. Ale jen hodně otupělý člověk může přehlédnout, že dítě je čistý dar, na němž se rodiče sice nějak podílejí a budou s ním mít spoustu starostí, ale určitě nejsou jeho původci. Nemohou si je udělat ani vyrobit, mohou je jenom přijmout – anebo také odmítnout. A protože se za to nikomu nic neplatí, dostávají jej chudí možná dokonce víc než bohatí.

            Právě takhle, tou nejtišší a nejméně nápadnou cestou početí dítěte vstupuje Bůh do lidského světa a kromě Panny Marie o tom nikdo neví. Kdyby tenkrát vycházely noviny, byly by v nich samozřejmě úplně jiné, velké, nápadné a často násilné události – protože početí dítěte je přece ta nejobyčejnější věc na světě. Chudá dívka z odlehlé vesnice ale řekla andělovi své „ano“ a časem to dítě přijme i Josef. Budou se pak o něj starat, i když vědí, že nejsou jeho původci, že není tak docela jejich.

            Když se křesťanská církev  později rozhodla, že bude svátek Narození Páně slavit při zimním slunovratu, navázala na starou pohanskou slavnost, z níž nám v češtině zůstal název Štědrý den. Kdo chce tuto souvislost pochopit, musí si představit docela jiný život, než jaký vedeme dnes. Snad jenom ze vzpomínek vězňů, kteří museli na Sibiři kácet lesy, si může dnes člověk udělat obrázek o tom, co tenkrát znamenala zima. Dny budou kratší a kratší, přijde mráz, slunce nebude hřát a jídla bude jenom ubývat. Všem bylo jasné, že někteří tuhle zimu nepřežijí. Už před tisíci lety lidé přišli na to, že první jiskřička naděje je právě zimní slunovrat. I když ty nejhorší mrazy ještě přijdou a nic se ještě neobrací k lepšímu, přece jen se slunce už začíná vracet a nakonec přijde jaro.  ….

            Většina z nás dnes nehladoví a nemrzne. A protože o tomhle všem už možná ani nevíme, mohly by nám svátky Zvěstování a Božího narození připomenout pár důležitých věcí. Předně to, že Bůh nevstupuje do světa jako Superstar a že ty největší zázraky se dějí ve skrytu, tiše a nenápadně. Za druhé, že i mezi námi žijí tiší a nenápadní lidé, často osamělí a opuštění, kteří čekají na nějakou naději a koledovat si o ni netroufají. Ten nejlepší způsob, jak jim připomenout a dosvědčit Boží naději v Kristu, je dát jim kus svého času. Ten pro ně může být cennější než všechny dárky.

            Dárky dáváme dětem, především proto, že jim chceme udělat radost. Možná si sami také připomínáme, že jsme je přijali jako Boží dar – i když se z nich pak třeba vyklubou pěkné dárečky. Děti tím ale chceme také připravit na to, aby jednou v dospělosti pochopily, že žijí z darů Božích. Když se docela malým dětem říká, že dárky nosí Ježíšek, kus pravdy v tom je. Ovšem než dospějí, musí se také dozvědět, jak je to doopravdy: že jim je dává docela přirozenou cestou, tak jako nám všem dal život, totiž prostřednictvím rodičů a babiček. Aby si nemyslely, že křesťanství jsou pohádky pro malé děti, ale pochopily, že takhle nenápadně jedná Bůh mezi lidmi.

 

                                       

  Z promluv  Jana Sokola Naděje na neděli

 

 

 

 

o b s a h    r u b r i k y 

       

k ř e s ť a n s t v í         Co může říci česká reformace českému člověku dnes  |   Pluralitní společnost a čeští evangelíci 

b i b l e        ..z biblické hodiny o vzniku Bible   

č t e n í    p r o   v z d ě l á n í    i   p o t ě š e n í          zajímavé knihy 

  

 

 

Co může říci česká reformace českému člověku dnes

 

 

logo_bilaProtestantské církve prožívají období „velkých výročí“ – vydání Bible kralické (1613), prvního vysluhování pod obojí (1414), mučednické smrti Mistra Jana Husa (1415) a Jeronýma Pražského (1416). Jaký význam mají tyto a další osobnosti a události české reformace pro dnešního člověka?Česká reformace co do myšlenkového obsahu začala Husem. Jan Hus vycházel jednak z myšlenek anglického reformátora Johna Wycliffa (1320?-1384), jednak navazoval na své domácí předchůdce. Odmítal uctívat osoby a věci, hlásal nadřazenost poznané pravdy inspirované Biblí nad jinými autoritami, byl ochoten za ni položit život. Ve výkladu českých dějin bývá česká reformace spojována s husitstvím, které bývá hodnoceno buď jako vrchol českých dějin nebo jako ničivé vandalské hnutí. Husitské války byly ovšem převážně vedeny na obranu svobody svědomí a samostatnosti země proti opakovaným křižáckým výpravám. Česká reformace nebyla násilná, nezapomínejme na Petra Chelčického a jeho stoupence – pozdější Jednotu bratrskou. Husitské války byly jen krátkou epizodou ve srovnání s českou reformací jako myšlenkovým hnutím. To se rozvíjelo dvě stě let až do Bílé hory a přineslo některé pozoruhodné plody.

Čtyři pražské artikuly byly programem husitství, na němž se usnesly v roce 1419 všechny husitské strany. Od zvěstování Slova Božího bez překážky (1. artikul) lze odvozovat svobodu slova vůbec. Přijímání pod obojí (2. artikul) odstranilo rozdíl mezi privilegovaným kněžstvem a ostatními. Zásadu, že církev nemá mít světský majetek (3. artikul), můžeme chápat jako odpor ke zneužívání moci a hromadění majetku. Trestání hříchů ve všech stavech (4. artikul) zavedlo rovnost občanů před zákonem. Rovnost byla zdůrazněna oslovováním „bratře, sestro“ u husitů i později v Jednotě bratrské bez rozdílu stavů. V programu husitství tak můžeme najít prvky, které ukazují k modernímu demokratickému uspořádání společnosti.

Tomu odpovídá i důraz na vzdělání pro všechny. Aeneáš Sylvius Piccolomini, budoucí papež Pius II., byl odpůrce husitství. Přesto konstatoval, že kdejaká husitská žena zná Písmo svaté lépe než mnohý římský kněz. Touha po obecné znalosti Písma vedla husity a později Jednotu ke snaze opatřit moderní překlad Bible do národního jazyka i s vysvětlivkami pro laiky (Bible Kralická, šestidílka 1579-1593, poslední jednosvazkové vydání 1613) a k pozoruhodnému rozvoji vzdělání. Vedle základního školství vznikaly v české reformaci i střední školy (školu v Praze u Salvátora např. financoval Petr Vok z Rožmberka). Vrcholem myšlenkového úsilí české reformace je Komenský. Jeho všenápravné snahy o lepší uspořádání lidských věcí budí respekt dodnes.

Unikátní v české reformaci byly mírové snahy a náboženská tolerance. Jejich předchůdcem byl už Petr Chelčický, který uprostřed husitských válek brojil proti násilí. (Od Chelčického se odvíjí zajímavá cesta nenásilné myšlenky dějinami: Chelčický průkazně ovlivnil Tolstého, ten Gándhího, ten M. L. Kinga.) Jiří z Poděbrad od roku 1462 usiloval o mírové sjednocení Evropy – o unii, která by vnitřní spory řešila jednáním, nikoli válkou. Doma Jiří donutil bojující strany k míru a po jeho smrti se usnesení, že rozdíly ve víře se nesmějí rozhodovat bojem, stalo zemským zákonem (Kutnohorský náboženský mír 1485). Tento zákon vedl k zrovnoprávnění katolíků a kališníků v zemi dříve, než v Evropě vůbec začala reformace a s ní náboženské války. Zcela mimořádné je i společné vyznání dvou církevních organizací; církev podobojí a Jednota bratrská vytvořily roku 1575 společnou Českou konfesi. Konečně Rudolfův majestát z roku 1609 potvrdil svobodu vyznání i pro poddané. Bylo to něco naprosto převratného, když všude kolem platila zásada cuius regio, eius religio, což znamenalo, že poddaní se museli přizpůsobit víře pána.

Česká reformace byla po Bílé hoře mocí potlačena, přesto její vliv zůstal silný. Dál zněly bratrské písně, které už v 17. století přebíraly katolické kancionály. O duchovní obsah české reformace se opírali obrozenci i moderní česká společnost, jmenovitě T. G. Masaryk. Ale nakolik tyto ideály zůstávají platné dnes? Všechny vize české reformace – důraz na společenskou rovnost, na vzdělání, na svobodu svědomí, toleranci i mírové snahy – se během staletí staly v euroamerické civilizaci samozřejmou součástí jejího myšlenkového světa. Přesto se o jejich uskutečňování v praxi musí stále znovu svádět zápas.

V české reformaci však bylo ještě něco podstatného, co dnes, jak se zdá, postupně ztrácíme. Byl to důraz na věrnost poznané pravdě (dosvědčený nejvýrazněji Husem, navzdory koncilu, který ho umlčel a odsoudil k smrti). Tato pravda ovšem nebyla chápána v duchu současných úvah o tom, že „každý má svou pravdu“. Hus měl na mysli pravdu Páně, kterou nevlastníme, která je nade všemi, je vyšším principem, který je závazný pro svědomí a nakonec zvítězí. Tuto pravdu Páně smíme poznávat, nebo lépe: tato pravda Páně se nám dává poznávat, když ji pokorně hledáme. A pak stojí za to vyznávat ji, žít ji a bránit až do smrti. A to i tehdy, když „někdy na čas poražena bývá“ (jak prý říkal Jiří z Poděbrad).

Současná euroamerická civilizace je v nebezpečí, protože ztrácí jednotící ideály. Když chybí vyšší princip, který by byl nad jednotlivcem, relativizují se morální hodnoty a rozmělňují se cíle. Stará moudrost však učí, že kdo rezignuje na vyšší cíle, neuspěje ani v malých. Česká reformace, vedena ideálem svrchované pravdy, dokázala vidět daleko dopředu. Za pokusy uskutečnit něco z těchto ideálů se obvykle platí krutá daň, jak ukazují i dějiny české reformace. Přesto se jich nelze vzdávat, protože rozpad společných hodnot nebo rezignace na ně ohrožují samu existenci společenství.

 

Na textu pracovali Miloš Calda, Jan Čapek, Gerhard Frey-Reininghaus, Jindřich Halama, Daniela Hamrová, Miloš Hübner, Ladislav Pokorný, Daniel Ženatý a Tomáš Růžička za předsednictví Zdeňka Susy. 

 

 

 

Křesťanství  

  

  

Pluralitní společnost a čeští evangelíci

 

Nejen v Evropě, ale i v jiných světadílech se téměř každá země zabývá otázkami vztahů mezi domácím obyvatelstvem a lidmi odjinud, kteří do země přišli jako přistěhovalci, hledající práci či lepší podmínky pro život, nebo jako azylanti, kteří ve své domovině nebyli bezpečni. Někteří zůstávají dočasně, jiní natrvalo a stávají se spoluobčany domácích, tvoří menšiny. Menšiny v současném světě rostou a porostou, s tím je potřebí počítat. Rozrůznění společnosti je etnické, jazykové, náboženské... Imigrace a společenské změny, ke kterým dochází rychle a společnost na ně není připravena, vyvolávají strach. Strach vede k růstu extremismu a k uzavírání společnosti před cizími vlivy. Uzavřenost společnosti a potlačování jinakosti však není řešením, nutná je otevřenost.

Také u nás se společnost rozrůzňuje, nejpočetnější menšiny jsou Slováci, Ukrajinci, Vietnamci, Rusové. Jsou tu Romové, kteří se mnozí považují a hlásí za Čechy. Naše společnost je už nyní etnicky pluralitní. V budoucnu bude méně a méně homogenní. Nejsme na to připraveni, proto je na místě, abychom se jako křesťané zamysleli nad problematikou vzájemného soužití v širších souvislostech.

 

Spolužití v různosti

Společný život lidí různých tradic a kultur může vést k obohacení. Do cesty se mu však staví řada překážek. Objevují se ve většinové společnosti stejně jako v minoritách. Jednou z nich je zbytňování vlastního sebevědomí v nacionalismu, kdy člověk ztrácí úctu vůči lidem jiných národů, podceňuje je anebo jimi pohrdá. Jinou překážkou je důraz na vlastní rasu proti jiným rasám, kdy si člověk zakládá na své barvě pleti a na stavbě těla a z odlišností vyvozuje rasové předsudky. Kořenem nacionalismu a rasismu je generalizování, které celé národy a skupiny posuzuje paušálně. Pokud říkáme „Němci jsou“, „Američané jsou“, „Romové jsou“, Češi jsou“, nevystihuje to skutečnost.

Další překážkou je samolibá, někdy i věroučně podložená výlučnost v oblasti náboženství, kdy příslušník náboženského celku, hnutí, církve, sekty si osobuje nárok na úplné vystižení smyslu lidského života, jiné proudy odmítá, vylučuje nebo pronásleduje.

Tyto překážky lze odstraňovat z hlubších duchovních a mravních zdrojů, které člověka vytrhují z navyklých stereotypů a osvobozují jej naopak k zájmu o lidi jiného národa, k zaujetí pro příslušníky jiné rasy a k rozhovoru se stoupenci jiných náboženství. Ovšem nejen od většiny, ale i od každé národní, rasové, jazykové nebo náboženské skupiny se očekává, že se nebude sama uzavírat do svého ghetta, ale bude otevřená druhým, kterých si bude vážit jako sebe. Podmínkou, bez které pluralitní společnost nemůže fungovat, je právě otevřenost a úcta k lidem různých jazyků, národů, barev pleti a věr.

Prosazování národní, rasové nebo náboženské čistoty může vést pouze k etnickým čistkám nebo násilnému vystěhování „nepřizpůsobivých“. Výsledkem by ovšem bylo stěhování problémů z místa na místo, podobné tomu, co zažili ve středověku vyhánění Židé. Kulturní pluralita dnešní Evropy je faktem. Návrat k homogenním národním státům je neproveditelný.

 

Biblický základ

V Bibli najdeme řadu zkušeností a výzev, které se týkají různosti lidí, jejich vzájemnosti a jejich soužití. Jednak je tu jednoznačné starozákonní i novozákonní přitakání k hostům a příchozím. Zákonodárce Mojžíš vybízí k lásce k hostovi (Dt 10,19), zámožný Job říká „cizinec nezůstával přes noc venku, pocestnému jsem otvíral dveře“ (Jb 31,32), prorok Jeremiáš podmiňuje budoucnost varováním, že příchozího či bezdomovce neutisknete (Jr 7,6), apoštol Pavel vybízí k přívětivosti k hostům (Ř 12,13). Pavel zakládá vztahy k cizím lidem zásadně na osvobozujícím vlivu samotného Krista. Druzí jsou nejdříve lidé, bližní, pak teprve něco dalšího. Jejich řectví, židovství, barbarství či divošství v Kristu ustupuje a přestává mít prvotní význam a vliv (Ko 3,10-11).

Současně však v Bibli nacházíme varování, aby se Izraelci s okolními národy nemísili, protože by to mohlo vést ke ztrátě jejich pokladu –víry v jediného neviditelného Boha –a tím jejich identity jako „vyvoleného národa“.

Izraelci si dobře uvědomovali, že jsou menšinou mezi okolními národy. Ježíš počítal s tím, že učedníci jsou menšinou, ovšem významnou a svým způsobem rozhodující –mluvil o „soli země“ a „světle světa“. Také Pavel si uvědomoval, že první křesťanské sbory jsou menšinou, jež nemusí být přijímána –a sám na svém těle to opakovaně zakusil.

Bible tedy ve vztahu k příslušníkům jiných národů, jiných kultur, k příchozím a k hostům přináší dva důrazy. Na jedné straně zdůrazňuje pohostinnou otevřenost, na druhé straně varuje před nekritickým přijímáním cizích hodnot, protože cenná menšina jak Izraele, tak první církve by se mohla v okolních kulturách rozplynout. Pro dnešní soužití různých kultur to znamená, že je potřebí uvědomit si, co je ve vlastní kultuře cenné a nosné, a tyto klady si nedat vzít, nedovolit rozpustit a relativizovat je. Jsou věci, pro které stojí za to žít i trpět.

 

Klady západní kultury

Naše společné hodnoty jsou převážně ty, které formovaly Evropu a celý západní svět z tradic antiky, židovství a křesťanství. Za dědictví antiky se považuje způsob našeho myšlení –schopnost abstraktní úvahy, to že dokážeme věci a děje kolem sebe, nakonec i sebe samotné nazírat z odstupu.

Z židovství a křesťanství pochází sociální cítění, zakotvené už v „dvojpřikázání lásky“, podle něhož máme milovat bližního jako sebe. Kdo je můj bližní? To vysvětluje podobenství o milosrdném Samařanovi; je to každý při mé cestě bez ohledu na národ, jazyk, víru, barvu pleti atd., tedy pravý opak jakékoli xenofobie.

Také individuální lidská práva jsou zakotvena v Bibli. Bible nemluví k národům, ale oslovuje jednotlivce. Kristus zná své ovce a volá je jménem. Lidská důstojnost jednotlivých lidí není založena příslušností k nějaké skupině –náboženské, národní, třídní, sociální, dokonce není založena ani v tom, jací ti lidé jsou a co dělají. Lidská důstojnost je v tom, že o lidi –jednotlivce –má zájem Bůh.

Demokracie pochází z antiky, ale středověk byl autoritativní ve státě i v církvi. Přesto už ve středověku rostly zárodky moderní demokracie. Můžeme je najít na příklad ve Velké listině svobod, kterou si anglické stavy vynutily na králi Janu Bezzemkovi roku 1215. Podstatný pro vývoj demokracie byl vliv reformace, zejména švýcarské reformované církve. Kalvín sám byl sice autoritativní, ale vytvořil model církve, kde nerozhodují jen kazatelé –kněží, ale volené rady starších –laiků. Volení zástupci řídí nejen církevní sbor, ale i společnost. Tento systém se ze Švýcarska rozšířil přes Holandsko a Anglii do Ameriky, kde stál u zrodu ústavy Spojených států. Z nich zase ovlivňoval zpětně vývoj demokracie v Evropě.

Oddělení duchovní a světské moci je vymožeností západní Evropy. Důležité a plodné doby v evropské historii byly ty, kdy se světské a duchovní autority svářily o moc a všelijak složitě vyvažovaly svůj vliv. Demonstrovaly tím, že obojí je pro Evropu důležité, ale že se duchovní a světské zájmy nikdy nemají těsně spojit –jako v pravoslavné oblasti nebo v islámu. Když se v evropských dějinách někdy světská a duchovní moc přesto spojila, často to vedlo k neštěstí –k potlačení jednotlivců a zavedení totalitních režimů.

Také tolerance je produktem křesťanství. V Bibli jsou už její základy zachyceny: Když se v první církvi řešily rozpory mezi křesťany, kteří pocházeli jednak z židů, jednak z „pohanů”, došlo se k tomu, že si nemají navzájem vnucovat svůj životní styl. Měli se ve své odlišnosti navzájem ctít s vědomím, že ti druzí –ač odlišní –jsou také praví křesťané. Tohle pojetí se během středověku dostalo na okraj. Tolerance se objevila až mnohem později jako vedlejší produkt náboženských válek, když se ukázalo, že ty druhé nemůžeme s konečnou platností porazit a tak mocí přesvědčit, že ta naše pravda je pravá. Češi k tomuto poznání došli po husitských válkách a náboženský mír si uzákonili už v roce 1485. Proto po celé 16. století utíkali do Čech a ještě více na Moravu všichni, kdo byli jinde v Evropě pronásledováni pro víru. O staletí později se začalo podobně utíkat do Ameriky.

Na nás je, abychom si hodnoty západní kultury uvědomovali a neopouštěli je. Příchozím bychom měli vysvětlovat, jak jsou cenné, a upozorňovat je, že je krátkozraké odmítat je, když chtějí v západní společnosti žít a využívat jejích plodů.

 

Zvláštní problematika Československa a Česka

Češi a Slováci zakoušeli problémy národní menšiny v mnohonárodním Rakousku-Uhersku, kde přednostní postavení měli Němci a Maďaři. Československá republika, vzniklá v roce 1918, byla opět mnohonárodním státem, vedle Čechů a Slováků tu žili Němci, Maďaři, Rusíni, Poláci, Židé, Chorvati, přednostní postavení měli ovšem Češi a Slováci. Poznali tak v jediném století nevýhody menšiny i břemena většiny.

V průběhu 20. století jsme v naší zemi prodělali dalekosáhlé proměny ve skladbě obyvatelstva. Před druhou světovou válkou v roce 1938 jsme ztratili pohraničí ve prospěch Německa, Maďarska a Polska. Znamenalo to značné přesuny českých obyvatel do vnitrozemí. Během druhé světové války pak za tzv. Protektorátu Čechy a Morava, ale i ve Slovenské republice, byli ze země násilně odvlečeni židovští spoluobčané do koncentračních a vyhlazovacích táborů. Současně probíhal i romský holocaust, který byl sice početně menší než holocaust židovský, ale znamenal pro české Romy pohromu.

Po druhé světové válce byli vysídleni Němci z pohraničních i vnitrozemských oblastí. V menším měřítku byli vysídlováni i Maďaři ze Slovenska. Na místo Němců a Maďarů se přesouvali Češi a Slováci z vnitrozemí, ale přicházeli také Češi a Slováci z jiných zemí, např. volyňští Češi z tehdejšího SSSR, Češi z polského Zelova a pravoslavní Slováci z Rumunska. Do českých zemí dále přicházeli Romové ze Slovenska, ale i z Maďarska a Rumunska. Etnické složení zejména našeho pohraničí se tak zcela změnilo. Ve druhé polovině dvacátého století k nám přicházeli za studiem nebo prací Afričané a Asiaté, mnozí se tu usadili. Zvláště početná je vietnamská komunita.

Rozdělení Československa na dva samostatné státy sice neznamenalo větší přesuny obyvatelstva, jistě však vyvolalo změny v sebeuvědomění Čechů a Slováků. Do České republiky stále přicházejí Slováci, Ukrajinci, Rusové, Vietnamci a příslušníci mnoha jiných národů. Mnozí zde zůstávají dlouhodobě. Početně největší menšinou v ČR jsou Slováci, po nich Ukrajinci, na třetím místě Vietnamci.

Naše země, která byla po druhé světové válce etnicky téměř homogenní, se postupně opět stává multietnickou oblastí.

 

Vztah k historickým menšinám

Problém vyrovnávání se s jinakostí, s etnickými a kulturními rozdíly, však není nový, jak nám ukazují dějiny vztahů s menšinami, s nimiž žijeme po staletí, což jsou Židé a Romové. Jistě by sem patřila i otázka vztahu s německou menšinou, tu však již obšírně řešil jiný dokument (Tisk 20f 29. synodu – 16.-18.11.1995 – „K problematice vysídlení sudetských Němců“, který přijal synod za stanovisko ČCE.)

 

Židé

Židé žijí v Evropě již od raného středověku. V našich zemích tvořili Židé ve středověku výraznou část obyvatelstva a historie jejich diskriminace a pronásledování je stejně stará. Hluboce zakořeněný blud antisemitismu, prorůstající evropskou kulturou, podporovala a šířila často právě církev. V 19. století ho u nás ještě přiživily sociální a politické problémy. Vyvrcholil hilsneriádou v roce 1899, která je vedle francouzské Dreyfussovy aféry nejznámějším justičním projevem antisemitismu v Evropě. To předznamenalo i tragedii českých Židů ve 20. století. V Německem obsazených územích proběhl už v noci z 9. na 10. listopad 1938 pogrom na Židy, tzv. „říšská křišťálová noc“. V době Protektorátu Čechy a Morava (1939-1945), kdy nacisté Židy odvlékali do koncentračních a vyhlazovacích táborů, k tomu Češi povětšině mlčky přihlíželi. Našli se mezi nimi lidé, kteří Židům pomáhali a tajně je ukrývali, našlo se však i dost těch, kteří nacistům ochotně pomáhali.

Antisemitismus (ačkoliv není obsažen v komunistické ideologii) se projevoval i v poválečné praxi komunistické strany. V procesu s tzv. „protistátním spikleneckým centrem“ v roce 1952 bylo ze čtrnácti obžalovaných jedenáct Židů a jejich židovství bylo výslovně zdůrazněno. Z jedenácti popravených bylo osm Židů. Souviselo to tehdy s odmítavým vztahem komunistické strany a vlády ke státu Izrael, ale v základu byl nepochybně staletý lidový antisemitismus.

I dnes, po všech těchto hrůzách, kdy v naší zemi žije jen desítka židovských obcí a funguje několik synagog, se opakovaně objevují protižidovské řeči a další projevy antisemitismu. Je povinností každého rozumného a slušného člověka všechny takové projevy tvrdě odmítat a snažit se jim aktivně čelit.

 

Romové

Druhou historickou menšinou, která s námi je od 15. století, ale pravděpodobně ještě déle, jsou Romové. Vzájemné vztahy mezi Čechy a Romy jsou aktuálním problémem. Cikáni byli po generace pokládáni za lidi druhé kategorie. Otevřenou ranou zůstává především vzpomínka na druhou světovou válku a tábory v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu, zřízené českými úřady a vedené českými veliteli i personálem. V těchto táborech byli za nacistické okupace shromažďováni čeští Romové před transportem do vyhlazovacích táborů, kde zahynuly nejméně tři čtvrtiny romské populace z českých zemí.

Po válce, i v rámci dosídlování pohraničí, k nám přišli noví Romové, převážně ze Slovenska a z dalších zemí. Menší vlna přistěhovalectví se objevila po otevření hranic a rozdělení Československa v devadesátých letech.

Vztahy mezi Čechy a Romy jsou komplikovány především palčivými sociálními problémy, které způsobuje neschopnost najít přiměřenou cestu k integraci Romů. Jsme přesvědčeni, že cestou k řešení je systematická podpora vzdělávání. Vítáme a chceme podporovat snahu odstraňovat překážky a diskriminační prvky, a to na všech úrovních, od předškolních zařízení po vysoké školy. Cílem by měl být vznik dostatečně silné vrstvy vzdělaných a kvalifikovaných Romů, která by se stala obecně respektovaným reprezentantem a mluvčím této menšiny.

K tomu však bude nutno odbourat mnohé silné předsudky ve většinové části obyvatelstva a změnit atmosféru k větší otevřenosti a ochotě respektovat jinakost. Osvědčeným prostředkem je vzájemné setkávání, k němuž vedou a přispívají již teď různé občanské i církevní aktivity. Vytvářet prostor pro vzájemné poznávání a sbližování českých a romských dětí a mládeže při uměleckých, sportovních i společenských činnostech, jak se to už mnohde děje, je určitě dobrou cestou.

 

Závěrem

V minulosti do plachet multikulturního soužití vanul optimismus, plynoucí jak z hospodářské stability, tak z vědomí globální převahy Západu. Jevil se jako štědrá velkomyslnost, kterou si vůči chudým příchozím můžeme dovolit –nesmí jich však být příliš mnoho. V současnosti vplouváme do éry úspor a strachu z možných úkladů vnějšího světa. Ovšem strach je vždy špatným rádcem, zatímco věcný pohled na problémy je předpokladem, abychom i v soužití lidí různého kulturního východiska nešli ode zdi ke zdi, ale pomáhali řešit problémy tak, jak přicházejí.

U nás dnes žijí příslušníci nejrůznějších evropských a mimoevropských národů. Nepovažujme to za problém či zátěž, ale za příležitost a obohacení. Učme se s nimi navazovat přátelské a solidární vztahy. Zvěme je k rozhovoru o tom, co je přínosné pro naše vzájemné vztahy. Otázky našeho mravního, kulturního, sociálního a hospodářského zaměření řešme se zřetelem nejen k sobě samým, ale také k lidem okolo nás, kteří jsou jiní nebo jsou cizinci. „Hosté“ jsme přece i my, všichni jsme na zemi pouze příchozí.

Vzájemné vztahy různých lidí ve společnosti nelze řešit pouze formálními předpisy a organizačními opatřeními, nýbrž stále víc se ukazuje nezbytnost hlubšího duchovního zakotvení, které člověka vybavuje k mravně pevným postojům a dobrým rozhodnutím ve vztahu k druhým lidem –i k neznámým a cizím. Mezilidské vztahy jsou úkolem pro všechny ve sféře soukromé i veřejné. Církve v tom nesmějí zůstat stranou.

 

 

Připravili členové poradního odboru pro společenské a mezinárodní záležitosti SR: M. Calda, J. Čapek, G. Frey-Reininghaus, J. Halama, D. Hamrová, M. Hübner, L. Pokorný, T. Růžička, Z. Susa, H. Volná, D. Ženatý

 

  

 

 

 

Bible


 

Z biblické hodiny o vzniku Bible:

 

…... budeme se zabývat právě tím, jak vůbec Bible vznikala.

Ale zase - nepůjde tu jen o to získat nějaké znalosti, nýbrž o sám přístup k Bibli. Neboť jinak jistě čte Bibli ten, kdo v ní hledá jednou pro vždy platné, neměnné informace (třeba přírodovědné a historické), nadiktované přímo Bohem, a jinak ji čte ten, kdo ví, že „ Bible nespadla z nebe“, že jsou za ní především zápasy víry, lidí Bohem inspirovaných, ale zároveň i lidí, kteří o svou víru zapásili za určitých dobových okolností a vyjadřovali se jazykem a způsoby své doby.

 

Bible je zvláštní už tím, že to vlastně ani není kniha. My ji sice jako jednu knihu máme, ale už sám řecký název ta biblia říká, že jsou to knihy. Nebo prostě celá knihovna.

 

A tak nejprve něco o jejím dělení.

BIble se dělí nejen na SZ a NZ, ale právě i na mnoho dalších knih. Celkem na 66. SZ má 39 knih a jeho námětem je především příběh Izraele, nikoli však jako národa, ale jako lidu Božího. Nejde v něm tedy o nějaký nacionalismus, ale právě o víru.

SZ byl, až na malé úryvky napsán hebrejsky.

Nový zákon obsahuje 27 knih a pojednává především o Kristu Ježíši a vzniku nového společenství božího lidu, o církvi. NZ byl sepsán v hovorové řečtině, tzv. "koiné".

Bible se dál dělí na kapitoly a verše. Ale od počátku tomu tak nebylo. Na kapitoly byla Bible rozdělena teprve ve 13. století a až ze 16. století pochází dělení na verše. To patrně souviselo s odborným zájmem o Bibli. Vznikla tak velice dobrá a užitečná pomůcka, která umožňuje se v Bibli rychle orientovat a bez ohledu na vydání najít příslušné místo. Díky zkratkám bibl. knih a rozdělení na kapitoly a verše je také možné přehledně odkázat na místa, která s určitým textem nějak souvisejí, nebo jej vykládají - to jsou odkazy pod textem.

Často také různá vydání Bible obsahují ještě jiné pomůcky pro orientaci - tzv. sumáře, stručné shrnutí následujícího textu ( většinou jiným typem písma ), nadpisy a rozdělení na tzv. perikopy - tradicí ustálené úryvky, které naznačují obsahově uzavřené celky.

Toto vše je jen pomocí překladatelů pro čtenáře, někdy více, někdy méně povedenou. Není to v pravém slova smyslu součást Bible. Proto se také při společném čtení Bible nečtou.

 

K otázce rozdělení také patří různé typy kánonu - tj. závazného vymezení a utřídění biblických knih. To se týká především SZ.

Co se rozsahu týče, existují dvě verze sz kánonu: rabínská (hebrejská) - ta je užší a z křesťanů ji přijímá většina protestantských církvi, tedy i my. Její vznik je spojován s rabínskou synodou v Jabné či Jamnii v roce 90 po Kr., kde jej údajně rabíni vyhlásili za závazný. Někteří moderní starozákonníci se však spíš kloní k názoru, že kánon nevznikl vyhlášením na synodě, ale jeho ustálení se dělo postupně v procesu mezi léty 70. - 90. po Kr.

Širší je tzv. řecká verze - jde o řecký překlad SZ, který byl dokončen kolem r. 150 př. Kr. v Alexandrii pro tamní židy, kteří již tolik hebrejsky neuměli. Ten obsahuje navíc tzv. Apokryfy ( 3. a 4. Ezdrášovu, Judit, Tobit, 4 knihy Makabejské, knihu Moudrosti, Sírachovce, Báruka, přídavky ke knize Ester a k Danielovi a Žalm 151 ).

Tuto verzi přejala křesťanská církev. Teprve reformace se při studiu pramenů v původních jazycích vrátila k rabínské verzi, protože se jí jevila jako původnější. Ale např. ještě pro husity byly právě knihy Makabejské, které líčí židovkdý odpor proti nadvládě Seleukovců, mocnou inspirací v jejich zápase.

Jednotlivé kánony se také liší řazením biblických knih. Jiné řazení má např. i náš SZ od hebrejského, i když výčet knih souhlasí. To má význam i pro pochopení Bible.

Právě to naše řazení biblických knih totiž navozuje představu, že jde vpodstatě o kronikářský záznam minulosti, doplněný několika chvalozpěvy a poeticko-filosofickými úvahami, v NZ pak dobovými dokumenty tj. apoštolskými listy. Stačí se ovšem podívat do hebrejského kánonu, abychom zjistili, že takové řazení vůbec není samozřejmé a že ten jakoby historický pohled na Bibli může být v něčem i zavádějící.

Hebrejský kánon má nejdřív Zákon-Tóru ( tj. 5. knih Mojžíšových ), pak tzv. Přední proroky ( tj. Joz, Sd, 1. a 2. Sam, a 1. a 2. Kr ), potom Zadní proroky ( Iz, Jr, Ez + 12 malých proroků ) a nakonec Spisy ( tj. ostatní knihy - kromě "naučných" i Pl, Dan, Ezdr, Neh, 1.a 2. Par ). Nedrží se tedy časové posloupnosti dějů, spíš odpovídá židovskému způsobu výkladu, který má jakési dvě složky tzv. halachu a haladu. Halacha znamená "cesta" - způsob jednání nebo spíš životního postoje - ten určuje přikázání, zákon, tóra. Halada znamená "vyprávění či vyobrazení" a má příběhem ilustrovat nebo na příběhu ukázat přikázání v konkrétní situaci. Výpravné látky v Bibli mají také skutečně spíš tento význam, než že by byly kronikářským záznamem toho, co bylo. To objevila historická kritika, když zjistila, že nejednou to, co je v Bibli, neodpovídá historii jinde zaznamenané.

Bylo to z toho důvodu, že Bibli nešlo o historii, ale svědectví víry a k víře. Tedy např. povzbudit zdecimované Nejde v nich o to, jak to tehdy bylo, ale spíš jak to má být v našem životě. Zároveň však ukazují, že ta dějinnost je tu důležitá. Nejde jenom o nějaký teoretický princip, ale právě o reálné děje, které se dějí v určitém čase a na určitém místě.

 

A tady mohu navázat na sám vznik Bible. Bible není ani diktát Boží, kde by Bůh Bibli diktoval od A až do Z. A není to ani kronikářský záznam minulosti či umělecký výtvor jedince. (Nebyla napsána jako jiné knihy, kdy si autor sedne a píše....)

Biblické látky krystalizovaly po mnoho let a staletí a na jejich podobě se podílely generace. Podnětem pro jejich vznik nebyl historický zájem, ale bohoslužba, svědectví, tlumočení víry a formování životního postoje. Nikdy v nich nejde o pouhý popis minulosti, ale vždy o formování přítomnosti příkladem z minulosti. Proto také byly jednotlivé příběhy neustále aktualizovány, aby mluvily co nejzřetelněji do přítomnosti a slova nabývala víc než faktografický smysl symbolický.

 

Starý zákon:

Konkrétně to vypadalo asi tak, že nejdřív se předávaly - vyprávěly jednotlivé příběhy, základní vyznání a pravidla ústně ( Desatero - Ex 20, kredo - Dt 26,5 - 10, píseň Mojžíšova Ex 15 ). Říká se tomu období ústní tradice. Prvními a pro víry Izraele nejzákladnějšími příběhy bylo vyprávění o vysvobození z otroctví a vedení pouští a pak příběhy praotců.

 

Pro písemné zachycení jsou pak důležité asi tři momenty:

1/ Je to vznik chrámu okolo roku 960 př. Kr. S ním dostala bohoslužba pevné místo, došlo k rozvoji písma a to obojí vytváří podmínky pro písemné zachycení tradice.

 

2/ Mocným podnětem k sepsání tradice a její důkladné redakci bylo babylónské zajetí Izraele v 6. století př. Kr. Chrám i kontinuita bohoslužby berou za své, velká část lidu ztrácí svou zemi, ztrácí kořeny, vzniká ohrožení, že bude vše zapomenuto. Proto je třeba - jako hráz proti zkreslení a zapomnění - vše zachytit a dát tomu pevnou podobu. (Krize jako čas uvědomnění, čemu vlastně věřím, oč mi vlastně jde)

 

3/ Konečným podnětem pak bylo potlačení židovského povstvání Římany v r. 70 po Kr., kdy byl opět a definitivně zbořen chrám a Izrael až do tohoto století ztrácí svoji vnější "politickou" strukturu. Tehdy dochází k definitivnímu uzavření kánonu, neboť po ztrátě bohoslužebného centra i politické svébytnosti se kniha stává sjednocujícím a identifikačním bodem pro Izrael.

Celkově tedy SZ vzniká asi tisíc let. I to je něco vyjímečného, nevídaného.

 

Pokud jde o dochované nejstarší texty Sz-a, našly se až ve čtyřicátých a padesátých letech našeho století v jeskyních v Kumránu u Mrtvého moře. Jedná se o části SZ, které pochází asi z 2 st. př. Kr. Nejstarší dochovaný úplný text SZ je z roku 1008 po Kr. tzv. petrohradský rukopis.

Na to, že se nedochovaly starší rukopisy má jistě vliv i to, že Židé staré rukopisy neuschovávali, ale většinou je pohřbívali spolu s rabínem, který ho používal.

 

Nový zákon:

I pro NZ platí, že nejprve byla jeho základní látka ( tj. evangelia ) tradována ústně - při křesťanských bohoslužbách se vyprávěly příběhy o Ježíšovi a citovaly jeho výroky, zpívaly se oslavné hymny atd. Potom zřejmě existovaly sbírky Ježíšových výroků. Z nich se teprve formovala evangelia.

 

Celková doba vzniku je však mnohem kratší než u SZ. Jedná se asi o necelé jedno století - asi od r. 50 do roku 130 po Kr. V písemné podobě vznikly nejprve epištoly - apoštolské listy, potom teprve evangelia. Nejstarší z nich je patrně Markovo evangelium. Z něho vycházejí Marek a Matouš a nejmladší je evangeliu Janovo, které se od ostatních třech ( synoptická - neboť lze udělat jejich souhled - synopsi ) velice zřetelně odlišuje.

Jména, která jsou v nadpisech - a tak je to i u SZ - vždy neoznačují přímo autory, pisatele. Spíš jsou jakýmsi titulem, který vyjadřuje charakter knihy či podání ( např. Mt - celník Léví - evangelium z a pro křesťany žid. původu; Marek - Jan Marek, spolupracovník Pavlův - evangelium pro křesťany z pohanů... )

 

Sbírka NZ-a vznikala postupně. Nejprve asi kolovaly jednotlivé apoštolské listy, sbírky Ježíšových výroků a evangelia po sborech samostatně nebo v různých sbírkách.

Spisů, které takto kolovaly bylo ovšem víc, než ty, které máme v NZ. Existovala i další evangelia - např. Filipovo evangelium, Evangelium Pravdy, Tomášovo evangelium.

I zde - jako u SZ - bylo podnětem ke vzniku kánonu - pevného výběru knih - určité ohrožení. Jedním z podnětů byla smrt přímých pamětníků. Jednak se okolo roku 150 po Kristu výrazně projevily proudy deformované víry.

Člověk, který se jmenoval Markión, sestavil tehdy svůj výběr knih, který byl poplatný tehdejšímu dualismu hmoty a ducha. Do něho pojal pouze upravené Lk evangelium a některé Pavlovy epištoly. Jednoznačně odmítl SZ a vše, co s ním souviselo. I v NZ spisech vyškrtal vše, co souviselo se SZ Bohem.

V reakci na tento výběr se v diskuzi uvnitř církve tvořil výběr vlastní. První soupis Nz knih se zachoval v tzv. Muratoriho zlomku asi ze druhé poloviny 2. st. po Kr. I zde ovšem existovaly určité odchylky. Ve východních církvích nezařazovali do NZ listy Jk, 2.Petr, 2. a 3. Janův, Jud a Zj. První úplný doklad Nz sbírky máme od biskupa Athanazia z r. 367. A prvním úředním dokumentem o něm je 36. kánon afrického sněmu z Hippo Regia z r. 393.

Jak přesně po správní stránce byl kánon stanoven asi nejde rekonstruovat. Šlo o proces. Dá se říct, že právě tyto spisy se sami prosadily, že oslovily svou vnitřní silou a pravdivostí církev natolik, že v nich rozeznala dílo Ducha svatého a vyjádřila to jejich kanonizací.

 

Souhrn: Bible tedy nespadla z nebe. Nevzešla přímo z Božích úst, i když tato představa v církvi dlouho převládala. Vznikla dlouho. Různě se přetvářela. Vznikala v různých okolnostech a zápasech. Nešlo v ní o historii, ani přírodovědu, ale o víru. Víru, kterou – jak věříme – byla inspirována skrytým Bohem.

Bůh tu tedy není tím, kdo diktuje, ale kdo inspiruje. To je třeba rozlišovat.

To nijak nezmenšuje hodnotu Bible, ale mění to právě přístup k ní – třeba v tom, že v ní nebudeme hledat jednou pro vždy dané vědecké poznatky, že v ní nebudeme hledat věštby do budoucna, ale že ji budeme číst právě a především jako svědectví víry – všelijak rozmanité, a přece podivuhodně soudržné.

 

 

 

  



Bible

 

Zajímají vás nejrůznější překlady bible a vaše angličtina dovolí obsloužit anglický program?

Zde můžete porovnávat vedle sebe, jak se s texty vyrovnali jednotliví překladatelé ve světě i doma... 

/poznámka: k dnešnímu dni byla bible přeložena do 2.479 různých jazyků světa...

 

 

 

 

 

č t e n í    p r o   v z d ě l á n í    i   p o t ě š e n í 

 

 

Dějiny filosofie. II., Novověk.

Emanuel Rádl 

Průvodce po filosofii sepsaný tak, aby se stal sdělným i pro ženu od plotny - matku autorovu. S nakažlivým nadšením spis předsravil v rámci úvodů na staršovstvu br. kurátor T. Mikolášek.  

 

Bible nespadla s nebe

Bernarda Gilleri'eron

Nakladatelství Mlýn, 127 stran

 

Odkud se vzala bible? Kdo ji napsal? Kdy a proč?

Kdo chce vědět víc o tom, jak vznikla bible, může si přečíst knížku od faráře evangelické reformované církve ve Švýcarsku.

 

 

Místo svobody

Francoise Bovona 

Nakladateství Mlýn, 70 stran

 

Když řekneme "svoboda", nemusíme ještě myslet všichni totéž. Nejen o tom, ale především o novozákonním, křesťanském pojetí svobody, pojednává knížka s podtitulem Život ve svobodě podle Nového zákona - autor je profesor Nového zákona na universitě v Ženevě.   

 

 

Hesla mladých svišťů

Erazim Kohák

Nakladateství Kalich, malý formát 179 stran

 

 Původně psáno jako sloupky do Mladého světa. Šlo o jakýsi odlehčený katechismus pro nevěřící, pojednávající o některých křesťanských pojmech i o otázkách s vírou souvisejích. Pro veliký ohlas nakonec došlo k knižnímu vydání. Autor působil jako profesor na Boston University, po Listopadu se vrátil do Českoské republiky. 

 

 

Malé pojednání o večeři Páně 

Jan Kalvín 

Původní titul: Petit traité de la Sainte Cene Překladatel: Miloš Rejchrt

Nakladatelství Kalich, edice Výzva reformace, cena: 130 Kč

 


V úvodu svého spisku (1566) švýcarský reformátor Jan Kalvín píše: Svátost Večeře našeho Pána Ježíše již dlouho obestírají závažné omyly a navíc se v posledních letech stala také předmětem různic a vášnivých sporů. Není potom divu, že mnoho slabých svědomí dnes neví, čeho se držet, zmítá se v pochybnostech a bezradně vyčkává, až se spory se vyřeší a Boží služebníci dospějí k nějaké dohodě. Pochopení tajemství večeře Páně úzce souvisí s naší spásou a je velmi nebezpečné nemít v této věci náležitou jistotu. Situace se od té doby mnoho nezměnila, a proto je Kalvínovo pojednání živou výzvou i pro naši současnost. Dokládají to i průvodní statě překladatele Miloše Rejchrta. 
Úvodní studie "Příspěvek Jana Kalvína k protestantskému pojetí večeře Páně" se ohlíží do minulosti a uvádí čtenáře do historických souvislostí, naopak studie závěrečná, s názvem "Chvála apendixu aneb Kalvín to věděl", vychází ze současnosti a zabývá se otázkou, jak večeři Páně praktikujeme a chápeme dnes a zda je pro nás skutečně "viditelným znamením" smrti Ježíše Nazaretského na kříži.

průvodními studiemi doprovodil Miloš Rejchrt. Edice Výzva reformace.