farní sbor v praze modřanech

 

Husovské kázání br. faráře Petra Brodského,  Modřany neděle 5.7.2020

                                           

                                                                                                    

Vítám vás sestry a bratři na bohoslužbě slova, kterou chceme věnovat vzpomínce na Mistra Jana Husa a jeho předchůdců – Cyrila a Metoděje – soluňských bratří. 

Nechť nás uvede do našeho zamyšlení slovo proroka Joele:  „Horlivě se ujme Hospodin své země a se svým lidem bude mít soucit. Jásejte, radujte se z Hospodina, svého Boha, neboť vám dá učitele  Já jsem Hospodin váš Bůh a jiného Boha není. A můj lid nebude navěky zahanben.“ /Joel 2, 18.23.27/                                                                 apoštol dodá: „V Kristu Ježíši máme odvahu a přístup k Bohu vírou v něho.“  /Ef.3,12/                                       Ve jménu Boha Otce, Syna i Ducha svatého zpívejme  

 

Píseň: 259 Navštiv nás, Kriste žádoucí…

 

Modleme se slovy reformátora Jana Kalvína

 

Všemohoucí Bože dej, abychom se k tobě utíkali, neboť náš život je ohrožen nesčetným nebezpečím. Z tvého slova vidíme, co i tvoji věrní a dobří služebníci museli vytrpět. Dej nám, abychom se ti vždy plně svěřovali v jistotě, že bdíš nad naším životem a bez tvé skryté vůle ani vlas z naší hlavy nemůže spadnout. Nauč nás prosit tě za Ducha moudrosti a rozumnosti. Veď naše kroky; sami nemůžeme svůj život uchránit před všemi nástrahami a před nepřátelstvím celého světa. Dopřej nám tedy, abychom skryti v tvé věrnosti a pod tvou ochranou došli na konec své zemské cesty a dosáhli onoho blaženého pokoje, který nás očekává, skrze Krista našeho Pána. Amen  /SSS str.144/

 

Čtení : Žd. 13, 7 – 16   

 

Píseň: 308  Jezu Kriste, štědrý kněže… v. 1 – 8

 

„Ke všem zaslíbením Božím bylo v Ježíši Kristu řečeno Ano; a proto skrze něho zní i naše Amen k slávě Boží.“

 

Text kázání: Jan 4, 24 s přihlédnutím na 1. čtení Žd.13

 

„Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, mají

činit v Duchu a v pravdě.“ EP

„Bůh duch jest a ti, kteříž se jemu modlí, v duchu a v pravdě se musejí modliti.“ KP                        

 

Bože, požehnej zvěstovanému Slovu a otevírej srdce posluchačů Amen.

 

Milé sestry a bratři,

zítřejšího dne - 6. července - si  mnozí z nás  připomenou 605 výročí  upálení Mistra Jana Husa. V ten den vyvrcholilo věrné svědectví víry a poznání pravé pravdy, významného obnovitele křesťanského života a církve. Tento zápas o skutečnou jednotu a nápravu církve, zápas o duchovní pravdu, jež osvobozuje na základě Slova Božího, zaplatil svým životem. Položil svůj život za pravdu vycházející ze Slova Božího. Držel se toho, co bylo zjeveno a sdělováno Biblí. Jeden z hlavních bodů, které Jan Hus zdůrazňoval a na jehož základě kázal, byla tato slova: „Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, mají tak činit v Duchu a v pravdě." (Jan 4,24.)

Tento Boží Duch, protože Bůh je Duch, je všude a skutečně přítomen. „Neboť v něm žijeme, pohybujeme se, jsme - Vždyť jsme jeho děti“ – napíše apoštol ve Skutcích apoštolských /17,28/

Pán Bůh jako Duch je s každým z nás v přímém osobním spojení! Podobně jako když jsme my spojeni s někým nám hodně blízkým. Boží Duch se s námi slučuje a takřka vlévá do naší duše. Podstatné je však to, že tato pravda Ducha Božího, základ naší víry, základ našeho zvěstování, vychází a je zjevena ve Slovu Božím. Pro nás křesťany, především ve Slova evangelia.

Husovo srdce přímo hořelo Božím Duchem, hořelo pro samotného Krista! Hus vycházel především z vlastní zkušenosti. Žil a kázal z víry, která jeho život uváděla do kolejí Božího pořádku. Života založeného na Slově Božím! Žil podle toho k čemu Slovo Boží nabádá. To jistě znamená, že Slovo Boží a Bibli dobře znal, četl ji a promýšlel. Dokonce můžeme říci, že se Slovem Božím sytil. Slovem Božím byl živen. Jestliže dokážeme proniknout do hlubin a naslouchat tomu, co nám skrze své Slovo chce Hospodin sdělit, přijmeme-li svědectví apoštolů a samotného Božího Syna, můžeme prožít to, co zakusil a pro co obětoval svůj život Mistr Jan  

V takové chvíli se setkáme se samotným Bohem, který nás nechá přímo pocítit svou moc a pravdu Svého Slova. Prožijeme přímé a bezprostřední spojení a dokonce jakési sloučení se samotným Bohem, který je naším Otcem. To vše ve víře, která je založena a vychází z Písma svatého. Taková je moc Božího Slova zaznamenaná v Písmu svatém.

Buďme v tomto postoji věrní, jako byl Hus, buďme proniknuti živou vírou, zakládající se na Písmu. Nechť jsou náš cit, rozum a vůle proniknuty tímto Duchem pravdy. Mistr Jan Hus byl velikán právě v tom, že byl na tomto světě a ve své době, zrozen z víry a že byl vychovaný Písmem. Spojuje nás a naplňuje víra založená na Písmu, která k nám neustále promlouvá.

„Já jsem cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“ (Jan 14,6). Já jsem Pravda. Toto byla Husova Pravda a měla by to být také ta nejdůležitější pravda naše. My, dnešní lidé a často i kazatelé, však mnohdy nemáme na mysli pravdu, kterou vyznával Hus. Jde nám totiž dost často o pravdy lidské.

Husův vztah k pravdě vycházející a zakládající se jedině na Písmu svatém můžeme charakterizovat takto: Hus měl pravdu, protože pravda měla jeho. Hus se nevzdal pravdy, protože pravda se nevzdala Husa. To je onen duchovní způsob, jak by na nás mělo působit Slovo Boží. 

Hus byl člověk jako my, jako každý z nás. Dalo mu jistě hodně práce, než dospěl k té pravé pokoře a než se oprostil od závislosti na různých statcích. Sám svému žákovi napsal: „Pro Boha tě prosím, nemívej rád skvostný oděv, jaký jsem já – ach běda – rád nosíval, nedávaje lidem, jímž jsem kázal, příklad pokory. Čítej rád Bibli“.

Jinde Jan Hus  píše: „Prosím tě pro milosrdenství Ježíše Krista, abys mně v žádné lehkomyslnosti, již bys byl při mně shledal, následoval. Ale víš, že jsem dříve, než jsem se stal knězem rád a často hrával v šachy, mařil čas, a často jiné i sebe onou hrou až ke vzteku dráždil. Proto a pro jiné nesčíslné hříchy, jež jsem spáchal, poroučím se tvým přímluvám, aby mně nejmilostivější Pán odpustil, jak dalece ti to nebude za obtíž prosit o Jeho milosrdenství, - tak aby můj život spravovati ráčil, a až bych tohoto věku marnosti, tělo, svět a ďábla přemohl, mne aspoň v den soudu v nebeskou vlast uvedl.“ /prosím, to není slovo proti šachistům!/

Bylo to zcela jistě upřímné vyznání, které dělalo Husa člověkem. Tak by to mělo být s námi v našich životech. Tímto uvědomováním si svých slabostí byl Hus podněcován k tomu, že byl člověkem modlitby, bděl nad pravdou Boží, dokázal potom žít střídmě a v mírnosti v pokrmech i oděvu.

Hus si byl plně vědom svých hříchů, byl si plně vědom své lidské nedokonalosti a měl sílu na sebe tyto věci vyznat.

Právě toto poznání a vyznání hříchů je výchozím bodem Husovy víry v Ježíše Krista, který na sebe vzal lidské tělo a podstoupil smrt na kříži, a jedině proto, aby vykoupil ze soudu všechny hříšníky, kteří jsou proniknuti Jeho svatostí a bázní, kteří se k Němu svoji vírou utíkají a prosí o smilování!

Taková má být víra člověka, tak máme postupovat a vzhlížet k našemu Vykupiteli. Já jsem cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. Tak k nám znovu zaznívá svědectví Husovo! Podle toho se má ubírat náš život víry! Jedině tak může být naplněno Slovo zvěstované a vycházející z evangelia.

Hus ve své těžké situaci píše z vězení: „ Toto jest můj základ a má strava, kterouž sílí duch můj, aby byl zmužilý proti všem protivníkům pravdy“. Pravda, která je tím skutečným spojením člověka s Bohem a z toho vyplývající jistota, že všechny naše hříchy jsou pro Krista shlazeny.

Jan Hus je jistě muž Boží, jeden z těch charakterů, kteří ani nevědí, jak jsou velicí. Jistě to bylo způsobeno řízením Božím.  

„Nebyl jsem prorok ani prorocký žák, zabýval jsem se dobytkem a česáním planých fíků. Hospodin mě vzal od ovcí, Hospodin mi rozkázal: Jdi a prorokuj Izraeli, mému lidu!“ To jsou slova proroka Amose, když mu kněz Amasjáš zabraňoval, aby kázal v Izraeli. (Am 7,14-15).

Podobně tak to bylo s Husem. Hus byl tím vyvoleným, který ve své víře rostl, dalo by se říci téměř bez vlastního přičinění. Rostl bez velkých skoků, od kořínků vzhůru k nebi. Zrnko, které by  nepozorovaně zahynulo, jako tisíce jiných, kdyby  nepadlo na půdu, na kterou padlo, a kdyby se mu  nedostalo té vláhy, které se mu dostalo.

Tyto okolnosti ovlivnily Husův život tak, že přivedly na světlo tehdejší, ale i naší doby, tohoto muže Božího. Ano, to vše v životě Husa působil Hospodin, který je živý pramen všeho života, který si podle své vůle a svým způsobem připravuje jednotlivce, aby skrze ně působil na celek.

Cokoli se skutečně v Království Božím konalo a koná, koná se skrze jednotlivce. V celých dějinách vyvoleného národa a v dějinách světových i našich národních, tento Boží způsob jednání s lidmi, vidíme. Nikdy celý národ sám za sebe nevystoupil, aby učinil nový krok na dráze duchovního života. Za takovým národem stojí jednotlivci, kteří jsou řízením Božím připraveni, aby tento národ vedli tím správným směrem a ukazovali tím správným směrem.

Hospodin sám je pak tím vůdcem všehomíru, národů, a každého z nás. Je ten, který je sice skrytý lidskému oku, je tím, který svým dílem převyšuje všeliký rozum, ale je také tím, který ve své milosti dává svým dětem ještě i ten úděl, aby, pokud se dívají, pokud hledají ony nebeské drátky, tak je, tak nás, povede ze tmy k předivnému světlu Kristovu.

Tak se chceme dívat na Mistra Jana Husa a jeho život, který žil a který takto do poslední chvíle toto poznání dosvědčoval.

Při Sympoziu o Mistru Janu Husovi, které se konalo ve Vatikánu v roce 1999 a kterého se zúčastnilo několik desítek teologů, historiků, badatelů, akademiků a laiků všech denominací zastoupených v Čechách, zazněla mimo jiné tato slova z úst tehdejšího papeže Jana Pavla II.: „Hus je postavou hodnou připomenutí z mnoha důvodů. Je to ale zvláště jeho morální odvaha tváří v tvář protivenstvím a smrti, jež z něj učinila postavu zvláštního významu pro český národ, též těžce zkoušený v průběhu staletí. Zamyšlení nad Janem Husem a nad událostmi, na nichž se podílel, bude následovat krok zveřejnění výsledků sympozia, tak, aby co největší počet osob mohl lépe poznat nejen mimořádnou postavu člověka, jímž byl, ale také důležité a komplexní období křesťanských a evropských dějin, v němž žil. Rány minulých staletí musí být hojeny prostřednictvím nové perspektivy náhledu a prostřednictvím nastolení zcela nových vztahů. Kéž náš Pán Ježíš Kristus, který je naším pokojem a jenž zbořil zeď, jež nás rozdělovala, vede cestu dějin vašeho lidu ke znovunalezené jednotě všech křesťanů, kterou všichni vroucně vyprošujeme pro tisíciletí, u jehož bran stojíme. Osobnost Jana Husa, jež byla v minulosti velkým bodem sváru, se nyní může stát předmětem dialogu, výměny názorů a jejich společného prohloubení. Když nahlížíme pravdu o člověku, nemůžeme se neobrátit k postavě zmrtvýchvstalého Krista. Jen on dokonale vtěluje pravdivost člověka, stvořeného k obrazu a podobenství Božímu.“ Tolik z projevu papeže Jana Pavla. Václav Havel, který na setkání také vystoupil, formuloval nosné poselství Mistra Jana Husa pro přítomnost a budoucnost takto:

„Husovo vroucí, bytostné přimknutí k Pravdě, k jejímu věrnému následování v hlubokém souladu nejvnitřnějšího přesvědčení a skutků každodenního života, zůstává trvalou výzvou duchovního dědictví našeho národa. Velkým vkladem Jana Husa do evropských dějin byl princip osobního ručení. Pravda pro něj nebyla jen volně přenosnou informací, ale životním postojem, závazkem a nárokem. Tím se začala vlastně stávat rozhodující společenskou veličinou konkrétní a jedinečná lidská bytost a její transcendentálně zakotvená odpovědnost. Tedy přesně to, co by měla ctít a oč by se měla opírat celá moderní civilizace, nechce-li dopadnout špatně.“  

K tomuto prohlášení se připojili i Pavel Smetana, tehdejší synodní senior a Miloslav Vlk, arcibiskup pražský.

Podle papeže Františka je mnohé spory mezi církvemi třeba přehodnotit ve světle nového kontextu, ve kterém žijeme. Především je třeba mít na paměti, že církve spojuje jeden křest a jedno vyznání v Boha Otce, Syna a Ducha svatého. „Poslušnost vůli Pána Ježíše, který se v předvečer svého utrpení a smrti modlil k Otci za jednotu svých učedníků, nám ukládá povinnost usilovat o to, abychom se navzájem stále více poznávali a efektně spolupracovali,“ řekl František.

V souvislosti s Husovým upálením mluvil papež o „zranění církve“. „V našem svědomí musí být ono poprošení o odpuštění za dějiny naší rodiny, za každou událost, kdy jsme zabili ve jménu Boha,“

Mistr Jan Hus kázal ryzí Slovo Boží, tedy pravdu, proto měl ty pravé nástroje k tomu, že mohl vystoupit, a považoval to za povinnost, proti všelikým zlořádům a bludům tehdejší doby. Učení Písma svatého, které bezpočtukrát četl, se však pro Husa hlavně stávalo čím dále, tím více, radostným poselstvím o Kristu, příteli kajících hříšníků! i

 Hus nám i dnes ukazuje, že ne zdraví, ne životní úspěch, ani život náš, není to nejcennější, co máme, ale Kristus, ten ukřižovaný a zmrtvýchvstalý a Bohem oslavený. Vzpomínáme a díváme se na Husa, jak dovršil svůj život. Hus nám nechce dát za sebe vzor sám sebe, ale ukazuje na toho, který byl, který je a který přijde.

Při vzpomínce na Mistra Jana Husa si ještě dnes připomínáme soluňské Bratry Cyrila a Metoděje. Tito věrozvěstové nám přinesli překlad Bible. Skrze tyto bratry, kteří se podíleli na překladu Bible do slovanského jazyka, dostal  náš národ do vínku klenot nad jiné klenoty. V našich zemích byla přeložena bible, aby ji mohl každý číst, i když se těžce tento text opisoval, protože ještě neexistoval tisk. Zasvitlo k nám světlo evangelia. Z nejmenšího hořčičného zrna vyrostl veliký strom, takže i nebeští ptáci hnízdili v jeho větvích. Začalo tak šíření radostné zvěsti, za kterou jsme vděční a děkujeme všem svědkům víry, kteří nám toto Boží Slovo přinesli a zprostředkovali! „Navíc oba bratři se stali živými modely pro církev a misionáře všech dob. Dokázali totiž včlenit evangelium do domácí kultury a tím ji zapojili do života obecné církve. Právě láska ke společenství obecné církve, ať na Východě či na Západě a v ní k dílčí církvi, která se u Slovanů teprve vytvářela, charakterizuje oba bratry. Také nám, lidem 21. století adresují ekumenické pozvání k budování společenství, v němž by bylo možno  znovu najít viditelnou jednotu, která není a nemůže spočívat ve vstřebávání, ale jedině v setkávání v pravdě a lásce, které nám dává Duch svatý. Proto dobře rozumíme prosbě sv. Cyrila: Pane Bože,…dej, ať tvá církev hojně roste a až všechny shromáždíš v jednomyslnosti, učiň je lidem vyvoleným, stejně smýšlejícím o pravé tvé víře a správném vyznání a vdechni jim do srdce slovo tvé nauky.“ /KJ-Příloha č.4. 26.6.13/ To je odkaz bratří ze Soluně, odkaz Husa i mnoha dalších reformátorů.

 

Pane, nauč nás žít v Pravdě tvého Ducha a v síle životního odkazu bratří věrozvěstů i Mistra Jana. Amen.

 

Píseň: 580 Ó svatý Bože, slyš naše hlasy…

 

Ohlášky:

Přímluvné modlitby:

Trojjediný Bože, předkládáme Ti v modlitbě naše starosti, bolesti i naděje. K tobě voláme „prosíme tě, vyslyš nás“ – PVN

prosíme - požehnej dílo našich rukou, aby se naše práce a snažení stala požehnáním pro druhé - PVN

prosíme – sešli své požehnání v podobě naděje všem zoufajícím a zoufalým, nemocným a všem těm, kteří jsou postiženi povodní a jinými přírodními katastrofami – způsob, aby dokázali načerpat novou naději a sílu k životu PVN

prosíme – požehnej umírajícím a přijmi je do své slávy – pozůstalým v jejich vděčnosti přijmi jejich smutek a obdař je novou silou naděje – PVN

prosíme – dej nám sílu a odvahu k činům milosrdenství, lásky a obětavosti nejen pro sebe, ale i pro druhé – PVN

v tiché modlitbě ti předkládáme vše, co nám leží na srdci – bolí ale i potěšuje…     PVN

Povzbuzeni odkazem našich předků k tobě zpíváme: Otče náš…

 

Píseň:690 Soudce, všeho světa Bože…..

 

Slovo na cestu: Je to prosba Husova napsaná v okovech v žaláři. Nechť nás provází do příštích dnů.

Nejmilostivější Kriste, táhni nás slabé, neboť ty-li nás nepotáhneš, nemůžeme tebe následovati; dej mysl pevnou, aby byla hotova a bude-li tělo slabé, Tvá milost předcházej, provázej i následuj, poněvadž bez tebe nic nemůžeme učiniti…Dejž ducha hotového, srdce neohrožené, víru přímou, naději pevnou a lásku dokonalou, abychom pro tebe nasadili život svůj veletrpělivě a s radostí. Amen

„Vy jste tělo Kristovo a každý z vás je jedním z jeho údů. Držte se lásky a usilujte o duchovní dary.!“

 

 

 

 

 

 

 

Požehnání přijímejme srdcem otevřeným

 

Vidoucí Bože, požehnej nám, aby tě naše oči poznaly.
Slyšící Bože, požehnej nám, aby naše uši slyšely tvůj hlas.
Provázející Bože, požehnej nám, abychom zůstali na tvých cestách.
Milující Bože, požehnej nám, aby mnozí lidé cítili tvoji lásku.
Blízký Bože, požehnej nám a daruj nám pokoj a radost.  
Požehnej vám dobrý Bůh: Otec, Syn a Duch svatý.
Amen.

 

Píseň: 678 Jeden Pán, jedna víra….     

 

„Děkujeme Pánu Bohu za tak krásné společenství a děkuji vám všem – Pán Pokoje s vámi – jděte v pokoji.“

/ Marie Provazníková/

 

 

 

 

Pozvání ke společné modlitbě ve čtvrtek 14. května

 

Papež František spolu s vrchním imámem káhirské univerzity Al Azhar Ahmedem al Tajíbem vyzývají ke společné modlitbě ve čtvrtek 14. května. 

 

K iniciativě se přidaly stovky společenství po celém světě, včetně Českobratrské církve evangelické, která je jednou z členských církví zapojeného Světového luterského svazu.

Čtvrtek 14. května má být dnem, kdy se symbolicky spojíme v jednotě Ducha a společně se budeme obracet k Bohu.

Prosme jej za překonání pandemie, za moudrost a posilu pro všechny lékaře, pečovatele a dobrovolníky, stejně jako pro vědce, kteří vyvíjejí účinná opatření a hledají cesty z krize. Prosme za lidskost, vytrvalost a vzájemnou podporu jedni druhých. 

  

 

T e x t    m o d l i t b y   :

Přímluvná modlitba tváří v tvář šíření COVID-19

 

 

Ó Bože, náš uzdraviteli, ukaž své slitování nad celou lidskou rodinou, která je v nepokoji a zatížena nemocí a strachem. Slyš naše volání, Bože,

vyslyš naši modlitbu.

Pomoz nám, když se po celém světě šíří koronavirus, uzdravuj ty, kteří jsou nemocní, podporuj a chraň jejich rodiny a přátele od nákazy. Slyš naše volání, Bože,

vyslyš naši modlitbu.

Daruj nám svého Ducha lásky a vlastní odpovědnosti, abychom mohli koronavirus společně zdolávat a vymýtit. Slyš naše volání, Bože,

vyslyš naši modlitbu.

Dej, ať jsme opatrní, obezřetní a ať hledáme nové cesty při boji se všemi nemocemi, s malárií, s dengue, s HIV a Aids i dalšími [může být jmenováno nahlas nebo v duchu]…, které jsou příčinou utrpení a často vedou ke smrti mnoha lidí. Slyš naše volání, Bože,

vyslyš naši modlitbu.

Uzdravuj naši sebestřednost a netečnost, které nás zneklidňují jen tehdy, když nás ohrožuje virus, na druhé straně otevírej cesty z nesmělosti a bázlivosti, když naše bližní příliš snadno ignorujeme. Slyš naše volání, Bože,

vyslyš naši modlitbu.

Posiluj a povzbuzuj ty, kdo pracují ve veřejném zdravotnictví a medicínských oborech: pečovatele a pečovatelky, ošetřovatelský personál, lékaře a všechny, kteří se zasazují o potřeby nemocných a jejich rodin. Slyš naše volání, Bože,

vyslyš naši modlitbu.

Inspiruj všechny vědce, kteří pracují na vývoji vakcíny, dávej jim poznání a naději. Slyš naše volání, Bože,

vyslyš naši modlitbu.

Podporuj všechny pracovníky a zaměstnavatele, jejichž živobytí je kvůli uzávěrám, karanténě, zavřeným hranicím a dalším omezením ohroženo… ochraňuj a opatruj všechny, kdo musejí cestovat. Slyš naše volání, Bože,

vyslyš naši modlitbu.

Veď politiky a političky ve vedoucích funkcích na celém světě, aby říkali pravdu, zabraňovali falešným informacím a aby jednali spravedlivě, aby celé lidstvo došlo k uzdravení. Slyš naše volání, Bože,

vyslyš naši modlitbu.

Uzdrav náš svět, uzdrav naše těla, posiluj naše srdce a našeho ducha a dej nám uprostřed vřavy naději a pokoj. Slyš naše volání, Bože,

vyslyš naši modlitbu.

Drž ve svém pevném objetí všechny, kteří zemřeli a kteří dnes umírají. Utěšuj jejich milé v jejich zoufání. Slyš naše volání, Bože,

vyslyš naši modlitbu.

Pamatuj ve své lásce na sestry a bratry, celé lidstvo a celé tvé stvoření.

 

 

Amen. 

  

v e l i k o n o č n í    p r o g r a m   

 

texty nebo záznamy veškerých domácí bohoslužeb pašijového týdne i následujících velikonočních nedělí najdete na stránce bohoslužby 

 

 

 

Květná neděle 5.4. - domácí bohoslužba  - připravila Magdalena Ondrová     

 

středa 8.4. -  domácí pašijový večer - připravila Jitka Klubalová a Petr Brodský /audiozáznam

 

Velký pátek 10.4. - domácí bohoslužba - připravil P. Brodský 

 

Neděle vzkříšení 12.4. - domácí bohoslužba  - připravil  P. Brodský 

 

neděle 19. 4. 2020 - připravil Aleš Drápal / videozáznam

 

neděle 26. 4. 2020 - připravil Vladislav Páleník / audiozáznam

 

neděle 3. 5. 2020 - připravil Blahoslav Hájek / audiozáznam 

 

neděle 10. 5. 2020 - připraveno na text Maroše Klačka / domácí bohoslužba

   

 

 

   

p r o    t u t o     n e d ě l i 

 

5.postní neděle - 29.3.2020 

 

/ modlitba, B. Hejsková  

Milí bratři a sestry, nevídáme se, nejsme nyní spolu. Nezáleží tedy na tom, kdy a kde, ale připojte se ke společným modlitbám za všechny potřebné, nemocné a opuštěné, za bratry a sestry v našem sboru, za církev na celém světě, za celou naši zemi a planetu.

 

Pane Bože, Hospodine, Stvořiteli nebe i země,

Děkujeme Ti, že smíme žít v Tvé přítomnosti, děkujeme Ti za to, že v každé chvíli smíme spatřit Tvou tvář.

Situace kolem nás se vyhrocuje, opatření se zhoršila, když zvládneme jednu výzvu, jsou zde další. Nosíme roušky, držíme si odstup. Učíme se fungovat jinak, mění se nám priority.
Nesmíme se scházet. Nevíme, co bude zítra. Někteří z nás jsou v těžké finanční situaci, nemocní, vyčerpaní, docházejí jim síly. Prosíme Tě, v našich konkrétních situacích, stůj při nás. Dej ať dokážeme přijímat Tvé slovo, Tvůj pokoj a Tvou radost i ve chvílích, které radostné nejsou. Pane, uč nás vnímat věci, takové, jaké jsou, ale pomoz nám, abychom nepropadali úzkosti, panice a abychom se bránili beznaději. Pane, prosíme Tě, ať rostou počty uzdravených.

Najednou jsme si uvědomili, jak je společenství vzácné a důležité, jaký je to dar. Jak je to krásné jít v neděli do kostela, slyšet Tvé slovo, mluvit spolu a společně se radovat se. Zároveň nám tato doba otevírá nové možnosti. Děkuji Ti Pane za všechny on-line přenosy a Boží slovo, které v nich zaznívá, děkuji Ti za to, že můžeme prožívat společenství se sbory v celé naší zemi.

Děkujeme Ti za to, že Boží slovo není spoutané do jedné místnosti, do jednoho kostela, do jednoho okamžiku. Pane, děkuji Ti za to, že v modlitbách jsme všichni spolu.

Snažíme se v těchto chvílích něco naučit, věříme, že tato doba a to, co prožíváme, nám všem přinese i mnoho dobrého. Pane prosíme, uč nás slyšet a vnímat to, co nám říkáš. Uč nás chodit po Tvých cestách, ač jim nerozumíme. Pane prosíme, dej ať dokážeme dávat dál to, co jsme od Tebe dostali.

Prosíme za rodiny, které jsou nyní hodně spolu, často na malém prostoru. Dej ať si dokážeme být vzájemně oporou a dokážeme do rodiny přinášet radost a klid, které nám pomůžou překonat potíže.

Pane a děkuji Ti za to, že ať se děje cokoli, Ty o nás víš a převyšuješ všechno, co se kolem nás děje. Děkuji Ti za to, že Tvá láska od nás neustoupí. Děkujeme Ti, že i v těchto okamžicích silně zní Boží hlas.

Amen

 

 

/ kázání 29.3.2020, Lukáš Ondra 

 

Text: 1. Královská 17, 1-16 

1:Elijáš Tišbejský z přistěhovalců gileádských řekl Achabovi:"Jakože živ je Hospodin, Bůh Izraele, v jehož jsem službách, v těchto letech nebude rosa ani déšť, leč na mé slovo." 2:I stalo se k němu slovo Hospodinovo: 3:"Jdi odtud a obrať se na východ a skryj se u potoka Kerítu proti Jordánu. 4:Z potoka budeš pít a přikázal jsem havranům, aby tě tam opatřovali potravou." 5:Šel tedy a učinil, jak řekl Hospodin. Usadil se u potoka Kerítu proti Jordánu. 6:A havrani mu přinášeli chléb i maso ráno a chléb i maso večer a z potoka pil. 7:Uplynula řada dnů a potok vyschl, protože v zemi nenastaly deště. 8:I stalo se k němu slovo Hospodinovo: 9:"Vstaň a jdi do Sarepty, jež je u Sidónu, a usaď se tam. Hle, přikázal jsem tam jedné vdově, aby tě opatřovala potravou." 10:Vstal tedy a šel do Sarepty. Přišel ke vchodu do města, a hle, jedna vdova tam sbírá dříví. Zavolal na ni: "Naber mi prosím trochu vody do nádoby, abych se napil." 11:Když ji šla nabrat, zavolal na ni: "Vezmi pro mě prosím s sebou skývu chleba." 12:Řekla: "Jakože živ je Hospodin, tvůj Bůh, nemám nic upečeno, mám ve džbánu jen hrst mouky a v láhvi trochu oleje. Hle, sbírám trochu dříví. Pak to půjdu připravit pro sebe a svého syna. Najíme se a zemřeme." 13:Elijáš jí řekl: "Neboj se. Jdi a udělej, co jsi řekla. Jen mi z toho nejdřív připrav malý podpopelný chléb a přines mi jej. Potom připravíš jídlo pro sebe a svého syna, 14:neboť toto praví Hospodin, Bůh Izraele: »Mouka ve džbánu neubude a olej v láhvi nedojde až do dne, kdy dá Hospodin zemi déšť.«" 15:Šla a udělala, jak Elijáš řekl, a měla co jíst po mnoho dní ona i on i její dům. 16:Mouka ve džbánu neubývala a olej v láhvi nedocházel podle slova Hospodinova, které ohlásil skrze Elijáše. 

 

 

Milé sestry, milí bratři, 

období sucha, do něhož je situován náš příběh, je v něčem srovnatelné se situací, v níž se dnes všichni nacházíme. Náš běžný, každodenní život je jakoby rozkolísán, narušen výjimečnou událostí epidemie. Učíme se fungovat v jiném režimu a znepokojuje nás, že je to cosi, co zažíváme poprvé. Cosi, s čím nemáme zkušenosti, nás staví před úkol naše dny pouze „neodžít“ tak, jak jsme byli zvyklí. A s tím se přirozeně vynořuje otázka, kde hledat v nouzi pomoc. 

Eliáš, jenž v sedmnácté kapitole První knihy královské vstupuje poprvé na scénu, je, jak čteme, „jedním z přistěhovalců gileádských“, tedy muž původem z druhého břehu Jordánu, jakýsi polocizinec pocházející z oblasti mimo bezprostřední působnost královské správy. Jeho jméno znamená „Hospodin je Bůh.“ Už z jeho jména tedy jasně vidíme, kde brát naději. Hospodin je Bůh. Je důležité si také připomenout, že tento prorok se vymezuje vůči dvoru krále Achaba, jenž ztělesňuje pokus o propojení kultu Hospodina s kultem pohanského boha Baala. Sám motiv všeničícího sucha nám zdůrazňuje Hospodinovu nadvládu: Baal je přece bohem bouře a deště, tedy přeneseně i úrody a plodnosti, což patří do popisu práce jeho družky, bohyně Anat. Tím, že Hospodin vyhlašuje dobu sucha, dává jasně na vědomí, že je silnějším bohem on sám, ne nějaký Baal, jehož propagují vládnoucí kruhy. 

Eliáš promluví ke králi Achabovi, sídlícímu ve městě Samaří: vyhlašuje jménem Hospodina příchod sucha a poté na Hospodinův pokyn odchází na východ k potoku Keritu v blízkosti Jordánu. Přežívá tam díky vodě z potoka a jakémusi důmyslnému havranímu zásobovatelskému systému. Jenže voda vysychá, jak by ne, když bůh deště Baal je proti Hospodinovu slovu bezmocný. 

Scéna se proto znovu mění: na Boží pokyn se Eliáš znovu stěhuje, tentokrát na západ, až na pobřeží do Sarepty u Sidónu, tedy na pohanské území, z něhož 

pochází Achabova manželka Jezábel. Má tam vyhledat jednu vdovu, jež se o něj bude nadále starat. Vdově přitom dochází zásoby jídla a počítá s tím, že se svým synem zemře hlady. 

Jak je to tedy s tou pomocí? Jak je to se záchranou v době nouze? V našem příběhu vidíme několik rovin, které jsou spojeny s možnostmi odpovědi na otázku po záchraně a pomoci. Projděme znovu Eliášovu cestu. 

Nejprve jsme v Samaří, v centru moci; tam, kde se rozhoduje, vládne, pořádají se tiskovky a vytrubuje se do světa údajná moudrost velkého panovníka. Můžeme se ale v tomto epicentru nabubřelosti dočkat nějaké pomoci v nouzi? Achabům přece jde, tehdy i dnes, jenom o to, jak by co nejvíc vypulírovali svůj mediální obraz. Musíme jít jinam. 

S prorokem se posouváme do ryze přírodní scenérie. Že by následovala idyla střižená podle romantického vzoru? Ve stylu: „Bůh stvořil venkov a člověk město?“ Na břehu říčky, z níž se dá nějakou dobu pít, stráví Eliáš svých pár robinzonovských dní. Přežívá nicméně jen díky Božímu leteckému mostu. Ironičtí vykladači by si vzpomněli na situaci západního Berlína po válce. Poustevnický život však není Eliášovi dlouho dopřán, skutečná pomoc má totiž přijít od člověka, ne od havraních perutí. Útěk k přírodě Eliáše ani nás nespasí. 

Záchranou je nakonec chudá vdova. Ta představuje poslední rovinu příběhu. Tedy záchranou je Hospodin skrze vdovu v pohanské Sareptě. Vdova, ten biblický symbol chudoby, bezbrannosti, odkázanosti na druhé, na ty bohatší, schopnější, úspěšnější. Právě z práce rukou této totálně společensky deklasované osoby přichází pro proroka nasycení. Ne majestát krále, ne božská příroda, ale životní outsider zvyklý každý den zápasit o chléb představuje naději prorokova přežití. Naději pro přežití kritičtějších pohledů na svět, naději pro uchování řeči, jazyka, slov, jež nebudou poplatné právě vládnoucím achabovským doktrínám, ať již to je ekonomický žargón, 

komunistická či fašistická fráze, politicko-korektní paskvil nebo státně-firemní sebechvála. Pokud přežije prorocké slovo, tak přežije i naděje, že řeč ještě může být smysluplná. Boží slovo jsou totiž slova, která dávají smysl. Slova, jimž člověk může, po určité vynaložené námaze, také porozumět. Může se díky nim orientovat nebo s nimi třeba i vést polemiku. Může se jimi nechat povzbudit. Vždyť první prorokova slova, jimiž zareagoval na vdovino líčení bezútěšné situace, zněla: „Neboj se.“ Neboj se, vdovo, máš víc síly, než si myslíš. Hospodin totiž stojí při tobě. 

Eliáš prochází jakýmsi zvláštním zasvěcením. Od bohatství samařského královského paláce, přes přírodní epizodu k uvědomění si, že přežíváme díky chudým obyčejným ženám, které připraví podpopelný chléb z toho mála, co jim zbývá, které ušijí roušky potřebným a večer se pak unavené podívají na obrazovku, jak se Achab bije v prsa jako nějaký béčkový King-Kong. Tak to na světě prostě chodí. Zároveň však díky obětavosti naší vdovy dochází k jakési decentralizaci moci: klíčovými aktéry příběhů se stávají ti bezejmenní. Je otázkou, jak dlouho toto zvláštní období odhalenosti bude trvat. Achab to jen tak nevzdá. Kterýpak monarcha by si nechal dlouho líbit pokřik, že „král je nahý“. Achab a jeho divize baalových proroků připraví samozřejmě strategii protiútoků. Eliáš se ještě zapotí. Ale to už bude jiný příběh. 

Kapitola, v níž se poprvé objevuje prorok Eliáš, postupuje promyšleně, mohli bychom snad říci až pedagogicky. Tak, abychom se postupně dostali do té nejkrajnější nouze, k těm nejchudším lidem, k té nejméně pravděpodobné alternativě záchrany. A celou dobu se nám přitom připomíná něco, co ale přece dobře víme: uctívači Baala nám nepomohou. Pomůže nám Hospodin. 

Hodně sil do dalších dní přeje Lukáš Ondra, farář.

 

 

 

 

 

/bohoslužba pro modřanský sbor 22.3.2020,  Vladislav Páleník 

 

481

Čtení 1 K 13; Text:Gal 5, 13 - 15 – xxxx

Gal 5, 13 – 15

 

1. modlitba

Hospodine, náš nebeský Otče, znovu a znovu si s radostí připomínáme, že jsi nás našel v tomto světě, že jsi nás oslovil, že jsi nám dal poznat a uvěřit, že tvůj Syn zahladil naše viny a hříchy. Děkujeme, že smíme žít z tvé milosti, ne ze své spravedlnosti.

I když musíme vyznat, že si na své spravedlnosti často zakládáme, že máme sklon se považovat za lepší než ti druzí. Proviňujeme se, Pane, proti tvé milosti. Odpusť nám.

Pane Ježíši Kriste, děkujeme ti, že se nedáváš odradit naší samolibostí a pýchou. Hledáš nás v našich vinách, přicházíš za námi, když si nevíme rady, máme trápení. Odpouštíš nám, a tak nám umožňuješ začínat znova. Tak nám otevíráš cestu k Bohu.

Přijď prosíme i dnes mezi nás.

Duchu svatý, otevírej nám srdce pro Boží slovo, a pomoz nám, abychom rostli v lásce, víře i naději – kvůli sobě i kvůli všem, kteří jsou kolem nás. Pomáhej nám, abychom se stávali těmi, kdo budou rozsévat Boží lásku do tohoto světa.

Amen

479

 

Milé sestry a bratři,

Dnešní výklad Písma svatého budete mít bez mé osobní přítomnosti za stolem Páně. Tak vezměme za vděk alespoň takto setkání. Budu pkračovat ve výkladu listu blatským .

Většina dopisu určeného křesťanům v oblasti Galácie je, jak jste si určitě všimli, teologického rázu. Pavel se v něm zabýval – a to dosti důkladně – základní otázkou víry, tedy otázkou, co to znamená Bohu věřit? Na čem víra v Hospodina stojí, co je jejím základem? Je to poslušnost Zákonu nebo milost v Kristu? Otázky, kterými se zabýval, i jeho argumentace, nám pravděpodobně ale přišly hodně vzdálené a nudné. Máme dnes úplně jiné starosti a problémy, říkáme si. Nač se proto zabývat dogmatickými spory 1. století?

Závěr listu Gal ale ukazuje, že není ani trochu zbytečné se zabývat teologickými otázkami, ba že bychom se jimi měli dokonce zabývat ještě víc nežli doposud! Protože teologie, to jest, co tvrdím o Bohu, jak ho vidím a vnímám, jak se stavím ke Kristu, jeho oběti i Duchu svatému, to je základ ze kterého vyrůstá můj postoj víry! Moje teologie totiž určuje, co je pro mne ve víře důležité, na co položím důraz a co naopak pominu, a co tedy následně ovlivní můj styl života a chování ve všedním životě a všedních vztazích!

Že právě o tohle Pavlovi v listu Gal jde, vidíme ze závěru tohoto dopisu. Tady už nemluví Pavel teolog, ale Pavel pastýř! V 15. verši se totiž pravděpodobně dozvídáme důvod, proč Pavel ten dopis psal. Nebylo to z uražené ješitnosti, proto, že už s ním Galatští nepočítají, že dávají přednost jiným vůdcům a kazatelům. Ze začátku dopisu ovšem, když tak tvrdě útočil na kazatele, kteří přišli do Galácie po něm a křesťany v tamějších sborech vedli jiným směrem nežli on, ze začátku se mohlo zdát, že se Pavel bije za svůj vliv v galatských sborech, že nesnáší být odstrčen od moci. List Fp ale naznačuje, že tohle myšlení nebylo Pavlovi vlastní. Píše tam totiž: „Co na tom, že někteří zvěstují evangelium z touhy po uplatnění, ne z čistých pohnutek. Hlavní je, že se zvěstuje Kristus; z toho se raduji a budu radovat.“ (1,18)

Že má Pavel při psaní dopisu Galatským na srdci něco jiného nežli vlastní ambice a touhu po moci, naznačují už některé verše z předchozí kapitoly, nejvýrazněji je ale důvod, proč dopis píše, vyjádřen, řekl bych, právě v tom dnešním textu. V závěru čteme: „Jeden druhého koušete a požíráte, dejte si pozor, abyste se navzájem nezahubili.“ Z těchto slov vyrozumíváme, že v galatských sborech nevládne pokoj a bratrské vztahy, ale naopak nepokoj, řevnivost, stranictví, spory a hádky. Jistě právě proto je celý dopis hned od úvodních slov tak strohý a ostrý. Pavla trápí, že sbory, které vznikly z lásky a vzájemného porozumění, jsou najednou rozloženy zlobou, neláskou a vnitřními konflikty.

Není tu řečeno, jestli se ty konflikty týkají osobních sporů jednotlivců nebo jestli jde o pře a střety zastánců nového, tedy židokřesťanského směru, se zastánci Pavlovými. Je ale celkem jedno, kdo se s kým nesnáší, výsledek je stejný: mezi křesťany v Galácii nevládne láska jako v dobách, kdy tam působil Pavel, jak jsme se dočetli v předchozí kapitole. Tehdy, vzpomíná, mezi nimi vládlo porozumění a vstřícnost. „Čím to, že se ta atmosféra sborů tak náramně změnila?“, nedá člověku, aby se nezeptal. Odpověď je, myslím, po přečtení dopisu celkem nasnadě: změnu atmosféry způsobila změna teologie! Má velký vliv!, běžně si to neuvědomujeme. Dnes jsme na to ale upozorněni.

Pavel, jak víme, kladl důraz na milost Boží, která mi byla darována zcela nezaslouženě, jen a jen z lásky. Z toho proto vyplývá, že nemám být na co pyšný. Protože Bůh se ke mně nesklonil proto, že jsem byl výjimečně dobrý, nepřijal mne za své dítě proto, že jsem byl mimořádně poslušný, nadmíru a ukázkově zbožný. Božím dítětem jsem se stal jen proto, že jsem Bohu otevřel své srdce. Zásluha nijak zvláštní. Vždyť co mě přimělo Boha hledat? Nebyla to moje úzkost, bolest, touha po lásce a odpuštění, nepokoj v srdci?

Tohle vědomí, že nejsem nic jiného nežli hříšník, který má před sebou úžasnou budoucnost jen díky milosti Boží a díky Kristu, jeho oběti, tohle vědomí - aniž bych o tom nějak zvlášť přemýšlel -, se projeví v mém jednání a chování, v mých vztazích k lidem kolem sebe. Nebudu cítit potřebu se nad ně povyšovat, je soudit, chtít je nějak káznit. Vždyť vím, že jsem na tom stejně jako oni, člověk s chybami a nedostatky. Nejsem lepší, stojím s nimi v jedné řadě.

Mám-li ovšem dojem, že na rozdíl od ostatních jsem velice zbožný, protože chápu Boží vůli a podle ní žiji, dokonale plním Boží zákony a ustanovení; mám-li dojem, že jsem na rozdíl od jiných mimořádně obdarovaný Božími dary a proto mám k němu blíž nežli ti ostatní; mám-li pocit, že jsem svými dary vyvolený k tomu druhé káznit a vést ke stejné dokonalosti, jakou mám já, tak se to samozřejmě v mém jednání a vztazích projeví taky. Tentokrát v povýšenosti, pocitu nadřazenosti, v souzení a kritice druhých, v oddělování se a odtahování od nich, nedokonalých.

A přesně takhle, dozvídáme se dnes, to mezi Galatskými po Pavlově odchodu a po příchodu kazatelů, kteří kladli důraz na dodržování předpisů Zákona, přesně takhle to tam začalo vypadat. Zákonictví, které se mezi Galatskými začalo zabydlovat, začalo nést svoje ovoce. Nejen ve vztahu k Pavlovi, ke kterému najednou mají odstup, nýbrž i mezi nimi samotnými. Dokonale proměnilo jejich vztahy. Už mezi nimi nevládne pocit bratrské sounáležitosti, už tu neplatí slovo Ž 133: „Jaké dobro, jaké blaho tam, kde bratří bydlí svorně! Tam udílí Hospodin své požehnání, život navěky.“

Ze společenství Galatských už žádné požehnání neproudí, dozvídá se Pavel. Ke svému zármutku. Proto píše Galatským dopis. U vědomí, že společenství, kde nevládne láska, není společenstvím Kristova lidu! „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým“, klade na srdce Ježíš svým učedníkům, když od nich odcházel. (J 13,35) Je to jedno z jeho nejzávažnější slov, slovo, které křesťan nikdy nesmí pominout, nikdy o něm nesmí přestat přemýšlet, vtahovat ho do svého života.

Podle naší vzájemné lásky lidé poznají, že je Kristus uprostřed nás. Podle vzájemné lásky! Ne podle rituálů, správných úkonů a dokonalých výkonů víry a obětavosti. „I kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, i kdybych měl dar proroctví a rozuměl všem tajemstvím, i kdybych rozdal všecko, co mám, vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic nejsem, nic mi to neprospívá!“, napíše Pavel v hymnu lásky. (1 K 13) Láska je znakem pravé víry, láska k člověku je znakem pravého vztahu k Bohu.

Žít s druhými v lásce ovšem není nijak snadné. Láska, nemá-li být jen formální a nacvičená, nýbrž opravdová, skutečně ze srdce a tedy požehnaná a požehnání nesoucí, se nedá nanutit, nadiktovat, naučit. Láska vyrůstá z lásky, sytí se láskou, a je zalévána svobodou. Láska a svoboda totiž patří úzce k sobě. Nevím, nakolik si to uvědomujeme, ale skutečná láska přeje svobodu. Nechce milovaného omezovat, tlačit ho do svých forem a představ, dělat si z něj služebníka svých tužeb, zotročovat ho svým já. Skutečná láska si přeje, aby milovaný byl sám sebou, aby se mohl svobodně rozvíjet. Jak vzácná taková láska v našem světě je! Ale neměla by být, alespoň mezi křesťany ne.

Jak už jsem ale řekl, lásku k druhému nelze nanutit, láska vyrůstá z lásky, odpovídá na ni. A my máme na co odpovídat, lásku jsme dostali! Od Boha a to v nevídané míře. „Tak Bůh miloval svět, že dal svého jediného Syna...“ (J 3,15) Není v Písmu úžasnějšího konstatování nežli to, že Boží láska sestoupila až na dno mého hříchu, aby rozvázala pouta, která mi bránila žít svobodně. Tohle je hodně důležitá věta: Protože mě Bůh miluje, dal mi svobodu! V Kristu mě osvobozuje od všeho, co mě svírá, především od vin, které tlačí mé svědomí; ale vysvobozuje i z pout falešné lásky, úzkosti a strachu ze své nedostatečnosti a nedokonalosti; taky z pout přehnaných očekávání, vlastní dravosti, sobectví.

Láska a svoboda patří úzce k sobě, jedno bez druhého je neúplné. Láska bez svobody je karikaturou lásky, protože je láskou, která myslí jen na sebe, svůj prospěch. Stejně tak svoboda bez lásky je karikaturou svobody, protože taky myslí jen na sebe, svůj prospěch. Víte o čem mluvím, že? Svoboda je v poslední době velice frekventované slovo, kdekdo o svobodě mluví, kdekdo se svobodou ohání. A má tím na mysli: mohu si dělat, co chci, nemusím se na nic a nikoho ohlížet, mám právo dělat, co si usmyslím. Nemusím se držet ani žádných pravidel, protože ta mě omezují v mé svobodě! Je to ale ještě vůbec svoboda, když se točí jen kolem svého já, jen kolem vlastních choutek? Vždyť taková svoboda žije vlastně znovu v otroctví, otroctví sebe sama!?

Když proto Pavel Galatským připomíná, že byli povoláni ke svobodě, hned se jim také snaží vysvětlit, co to znamená, aby nedošlo k mýlce. I v jeho době totiž lidé chápali svobodu tak jako dnešní člověk: jako možnost žít si podle svého bez ohledu na druhé, vyhovovat svým tužbám a choutkám bez omezení. K tomu ale Pavel nevybízí! Galatským sice zdůrazňuje: „Byli jste povoláni ke svobodě, bratři.“ Ale dodá: „Jen nemějte svobodu za příležitost k prosazování sebe, ale služte v lásce jedni druhým. Vždyť celý Zákon je shrnut v jednom slovu: „Milovati budeš bližního svého jako sebe samého.“

Jako sebe samého je tu řečeno. To je jádro toho přikázání. Sebe ale někdy nemilujeme, sebe dovedeme nesnášet a nenávidět, protože naše já nenaplňuje naše představy o dokonalém člověku. Díky Bohu se ale můžu milovat! To je skvělá zpráva, kterou Pavel svou teologií přináší. Chápete? Mohu se milovat, protože jsem milován. Takový, jaký jsem, nedokonalý. A protože jsem milován, mohu milovat druhé. Dávat jim to, co jsem sám dostal. Však k tomu jsme také povoláni: abychom odráželi dál tu lásku, se kterou za námi Bůh přichází; odpuštění, které mi v Kristu daroval; svobodu, kterou mi vydobyl. Ano, proto Bůh za mnou v Kristu přichází, aby naplnil mé srdce těmito dary, ano přeplnil je jimi, až budou přetékat na všechny, kteří jsou kolem.

Žít v lásce, žít láskou – k tomu jsme povoláni. Protože láska je to nejdůležitější. „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým“, zdůraznil Ježíš svým učedníkům, když od nich odcházel. Kéž má toto jeho slovo v našem společenství pevné místo!

AMEN.

 

702  

2. modlitba

Pane Bože, nikdy ti nemůžeme být dost vděčni za tvou lásku, za to, že se neohlížíš na to, jestli jsme skvělými křesťany a lidmi, nebo ne. Máš nás rád proto, že jsme. Nemusíme si tvou lásku ničím zasloužit, nijak odpracovat. Vždy a všude ti na nás záleží. Trápíš se, když se trápíme; máš starost, když my máme starosti; bolí tě, když scházíme ze správné cesty a ubližujeme sobě i druhým. A toužíš, abychom ti podali ruku a nechali se tebou vést. Díky, Pane Bože, za tvou starostlivou péči o nás.

Díky i za svobodu, kterou nám dáváš. Možná ji ani neumíme dost ocenit. Máš moc námi manipulovat, donutit nás jednat, jak ty chceš. Můžeš nám diktovat, trestat nás, vnutit se do našeho života. A přece to neděláš. Čekáš, až ti sami otevřeme, až zaslechneme tvůj hlas, až poznáme, že nám dobře radíš. A někdy nám trvá hodně dlouho, nežli to poznáme a uznáme. Vyznáváme, Pane Bože, že nejsme vždy naladěni na tvou vlnu a tak tě neslyšíme, nevidíme. Chodíme kolem tvých rad jako slepí. Odpusť, Pane, že dáme častokrát víc na lidi nežli na tebe.

Odpusť i to, že neumíme mezi sebou žít v opravdové lásce. Dal jsi nám jí vrchovatou míru! Svého Syna jsi za námi poslal, abychom opravdu věděli, že ti na nás záleží, že nejsi někde vysoko v nedohlednu, ale stále s námi. Vždy a všude. Odpusť, že neumíme z tvé lásky žít, že neumíme tvou lásku dávat dál.

Duchu svatý, prosíme tě, připomínej nám stále, kým jsme a proč; co znamená být opravdu člověkem Kristovým. A dej nám sílu, abychom jím opravdu byli. K Boží chvále a cti a lidem k pomoci.

K této své modlitbě pak ještě přidáváme, Pane Bože, tu, kterou nás naučil tvůj Syn. Otče náš ...

Amen. 

 

487 

 

 

 

/ 22.3. 2020, Magdaléna Ondrová

 

Ve jménu Boha Otce, Syna i Ducha svatého.

 

Ž 24
Hospodinova je země se vším, co je na ní,
svět i ti, kdo na něm sídlí.
To on základ na mořích jí kladl,
pevně ji usadil nad vodními proudy.
Kdo vystoupí na Hospodinovu horu?
A kdo stanout smí na jeho svatém místě?
Ten, kdo má čisté ruce a srdce ryzí,
ten, kdo nezneužije mou duši,
ten, kdo nepřísahá lstivě.
Ten dojde požehnání od Hospodina,
spravedlnosti od Boha, své spásy.
To je pokolení těch, kdo se na jeho vůli dotazují.
Ti, kdo hledají tvou tvář.

 

Modlitba:
Hospodine, Bože náš,
prosíme tě především za místa, kde se epidemie vymkla kontrole, prosíme za všechny,
kteří pečují o nemocné a nasazují své vlastní zdraví, prosíme za všechny, kteří pomáhají, jak
můžou. Prosíme potěšuj ty mnohé, kterým umřel někdo blízký.
Prosíme dej, abychom se dokázali z dnešní situace poučit, abychom si ujasnili, co je
v životě důležité, abychom usilovali o dobrý život.
Buď svým svatým Duchem uprostřed nás,
Amen

 

Jk 1,2-12
Mějte z toho jen radost, moji bratří, když na vás přicházejí rozličné zkoušky. Vždyť
víte, že osvědčí-li se v nich vaše víra, povede to k vytrvalosti. A vytrvalost ať je dovršena
skutkem, abyste byli dokonalí a neporušení, prosti všech nedostatků.
Má-li kdo z vás nedostatek moudrosti, ať prosí Boha, který dává všem bez výhrad a
bez výčitek, a bude mu dána. Nechť však prosí s důvěrou a nic nepochybuje. Kdo pochybuje,
je podoben mořské vlně, hnané a zmítané vichřicí. Ať si takový člověk nemyslí, že od Pána
něco dostane; je to muž rozpolcený, nestálý ve všem, co činí.
Bratr v nízkém postavení ať s chloubou myslí na své vyvýšení a bohatý ať myslí na své
ponížení - vždyť pomine jako květ trávy: vzejde slunce a svým žárem spálí trávu, květ opadne
a jeho krása zajde. Tak i boháč se vším svým shonem vezme za své. Blahoslavený člověk, který
obstojí ve zkoušce; když se osvědčí, dostane vavřín života, jejž Pán zaslíbil těm, kdo ho milují.

 

 

Bratři a sestry, milí přátel

 

letošní postní dobu prožíváme poněkud zvláštně. V kázání na první postní neděli jsem
zmiňovala, že postní doba je jakási pomoc, kterou můžeme využít jako přípravu na
Velikonoce. Vzhledem k současné pandemii jsme ovšem dostali všichni postní dobu jaksi

naordinovanou svrchu. Každý z nás, ať to plánoval či neplánoval, musí dnes fungovat

v omezeném modu. Najednou mnozí trávíme mnohem víc času doma, sami, či jen se svými
rodinami, čas plyne pomaleji, nevíme, jak dlouho to bude trvat a jak se bude situace vyvíjet.
Jsme nuceni se nějak zastavit a nabízí se příležitost přemýšlet a zvažovat, co je důležité a co
je zbytné. Určitě si také mnohem hmatatelněji uvědomujeme, co znamená pomoc druhému,
ohroženému, jak jsou pro nás důležité mezilidské vztahy, jak máme strach jeden o druhého a
jak si ceníme těch, kdo se o nás dobře starají.
Několikrát jsem v posledních dnech slyšela povzdech: „Snad nám Pán Bůh pomůže!“
Jako kdyby Bůh čekal někde opodál a měl teprve přispěchat na pomoc. Není to ale trochu
jinak? Nezačal nám Bůh pomáhat už dávno? Není všechno co se dnes kolem nás děje vlastně
dialog Boha s jeho stvořením? Nebo spíše není to, co se kolem nás děje možnost Boha lépe
slyšet? Vždyť boží dialog v bliblických příbězích, které si neustále připomínáme, také
neznamená, že se všem dobře daří a mohou žít bez omezení. Nepřispěchal Bůh na pomoc
svému stvoření tím, že říká: „Dost, něco se musí změnit, něco je potřeba dělat jinak nebo to
s člověkem a s celým světem špatně dopadne.“? Možná se s námi musí jen trochu zatřást,
abychom začali skutečně naslouchat.
Apoštol Jakub, služebník Boží a Pána Ježíše Krista, říká ve své epištole: Mějte z toho
radost, moji bratři, když na vás přicházejí rozličné zkoušky. Na první poslech to zní trochu
cynicky. Jak máme mít radost tváří v tvář skutečnému nebezpečí? Apoštol ale nemá na mysli
radost ze zlých věcí či radost z utrpení (natož z utrpení druhých). Radost se týká toho že se
nám může osvědčit naše víra, protože k tomu ji máme. Víra přece není jen doplněk
v poklidných dobách, ale je to něco, co se nám má naopak osvědčit v těžkostech a v
problémech.
V souvislosti s Jakubovou epištolou je také důležité a pro dnešek určitě aktuální
uvědomit si, že apoštol neříká, že se rozličnými zkouškami máme osvědčit my, ale že se má
osvědčit naše víra. Víra není náš výkon, víra je vztah. Je to cosi, co je jakoby natažené mezi
dvěma body, mezi námi a Bohem. Nejde tedy o to, abychom my někomu předvedli svou
pevnou víru, abychom se ukázali nebo abychom před Bohem zkoušku úspěšně vykonali. Ale
jde o to, aby se víra osvědčila nám. Aby se ukázalo, že to, nač jsme vsadili, nás skutečně
podrží, že to je nosné, že to je živé, že nám to problémy osvětluje a ukazuje cestu. A že to
skutečně pomáhá. A pak se také samozřejmě v době zkoušek ukazuje, zda my se dokážeme
víry držet, jestli to s ní myslíme vážně, jestli to nejsou jen prázdné řeči. Ukazuje se, jestli to,
co se z biblických příběhů učíme slyšet (například že jsme život dostali jako dar, že ho darem
dostali i lidé kolem nás a všichni společně jsme dostali svět jako prostředí o které máme
pečovat) proniká až do našeho srdce.
Vždyť stačí jen krátký otřes naší lidskou civilizací a přírodě, božímu stvoření se uleví.
Delfíni mohou na výlet do Benátek a lidská bezohlednost a rozpínavost se náhle ukazuje bez
obalu, protože se pro ni těžko hledá omluva. Jako bychom znovu potřebovali zakusit, že
nejsme schopni zvládnout a zařídit vše, že se musíme především pokoušet zvládnout sami
sebe. Možná i situace, kdy nemůžeme jít do kostela, nemůžeme společně strávit bohoslužby,
společně zpívat, modlit se a poslouchat kázání, je příležitost, kdy se můžeme mnohem
intenzivněji soustředit na obsah toho, co většinou společně zpíváme, co se modlíme, co
posloucháme.
Mějte z toho jen radost, moji bratří, když na vás přicházejí rozličné zkoušky. Vždyť
víte, že osvědčí-li se v nich vaše víra, povede to k vytrvalosti. A vytrvalost ať je dovršena
skutkem, abyste byli dokonalí a neporušení, prosti všech nedostatků.
Zda skutečně vytrváváme u toho nosného a platného (protože samozřejmě možná ten
největší problém je poznat či přiznat si, zda se držíme právě toho, co se osvědčuje či zda
lpíme jen na nějakém strachu, iluzi, naivitě nebo toužebném přání) to se ukáže také podle
toho, kolik z toho, co nám krize osvětlila budeme schopni vnést do života. Skutečnost, že

jsme prošli nějakým utrpením, problémy nebo strachem a že nás při tom naše víra podržela,
by se měla ukázat v tom, že z té krize vyjdeme nějak zceleni, že se staneme „úplnými“ lidmi,
jak píše apoštol. Nebo je to spíše výzva: „A to, co vytrpíte ať způsobí, abyste byli dospělí a
úplní ....1“ Nestane se to automaticky a bez našeho přičinění, ale když se to povede, pak nás
víra učiní lepšími.
Bratři a sestry, přeji nám všem sílu Ducha svatého, ochotu slyšet Boží hlas a odhodlání
pokoušet se vnášet ho do života. Amen
Ef 5,10-11
Žijte proto jako děti světla - ovocem světla je vždy dobrota, spravedlnost a pravda; zkoumejte,
co se líbí Pánu. Nepodílejte se na neužitečných skutcích tmy, naopak je nazývejte pravým
jménem.

Kéž je nám Bůh milostiv a dá nám požehnání, kéž nad námi rozjasní svou tvář!
Ať je známa na zemi tvá cesta, mezi všemi pronárody tvoje spása!

Bůh nám žehná, Bůh náš.

Bůh nám dává svoje požehnání. Nechť se ho bojí všechny dálavy země!

 

 

Amen 

 

 

 

/ bohoslužba 15. března 2020 , Jiří Nečas 

Nové věci na úzké cestě 

 

Vstup: Zj.21.5,6 (Kr. zkrác.): I řekl ten, kterýž seděl na trůnu: Aj, nové činím všecko. Jáť jsem Alfa i Omega, počátek i konec.

 

píseň: 440  Ozvi se, Pane můj

 

modlitba:   Otče náš,

dnes si výrazně uvědomujeme, co pro nás nedění bohoslužby znamenají. Uvědomujeme si, kolik dobrého od Tebe běžně dostáváme a ani si to neuvědomujeme a nedovedeme být vděčni. Myslíme před Tebou na koronavirem zasaženou část světa. Děkujeme Tia všechny projevy lidské solidarity. Prosíme Tě, uč nás i v této pro násobtížné situaci slyšet Tvůj hlas. Prosíme Tě, abychom si uvědomili, jak jeden druhého potřebujeme, abychom Ti byli za své bližní vděčni a je uměli milovat. Prosíme Tě, abychom přes obtížnost vzájemné fyzické blízkosti si byli vnitřně stále blíže.

Amen.

 

 

1. Čtení.: Sk.10.34-36,44-48$: V domě setníka Kornélia, který nebyl židovského původu: A Petr se ujal slova: "Nyní skutečně vidím, že Bůh nikomu nestraní, ale v každém národě je mu milý ten, kdo v něho věří a činí, co je spravedlivé. To je ta zvěst, kterou Bůh poslal synům izraelským, když vyhlásil pokoj v Ježíši Kristu. On je Pánem všech. (44)Ještě když Petr mluvil, sestoupil Duch svatý na všechny, kteří tu řeč slyšeli. Bratří židovského původu, kteří přišli s Petrem, žasli, že i pohanům byl dán dar Ducha svatého. Vždyť je slyšeli mluvit ve vytržení mysli a velebit Boha. Tu Petr prohlásil: "Kdo může zabránit, aby byli vodou pokřtěni ti, kteří přijali Ducha svatého jako my?" A dal pokyn, aby byli pokřtěni ve jménu Ježíše Krista. Potom jej pozvali, aby u nich zůstal několik dní.

 

Evangelium: Mt.7.13,14 (B21) : Vcházejte těsnou branou. Prostorná brána a široká cesta vede do záhuby a kdekdo tudy kráčí. Těsná brána a úzká cesta však vede k životu a málokdo ji nachází.

 

píseň: 381  Ó přijdiž, léto Páně

 

O prvních letnicích vznikla církev. Z 2. kapitoly Skutků apoštolských sice víme, že při tom byli kromě Židů i příslušníci jiných národů, přesto však tato přelomová historická událost proběhla v židovském prostředí a nově vzniklá církev navazovala na židovskou zbožnost a židovskou náboženskou praxi. Ovšem už za svého pozemského života Pán Ježíš naznačil, že okruh těch, pro něž přišel, není omezen na potomky Jákobovy. Ve třetí kapitole Janova evangelia je zaznamenán Jeho rozhovor s farizeem Nikodémem, kde říká: Tak Bůh miloval svět, že Svého jednorozeného Syna dal, aby kdo v Něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Kristus tedy nepřišel pro jeden vyvolený národ, nýbrž pro celý svět. Na závěr kázání si připomeneme jeho pověření nést evangelium celému světu. Vykročení církve za hranice židovského světa je spojeno především s misií apoštola Pavla, nicméně už v době, kdy teprve probíhala Pavlova konverze, tedy dlouho před začátkem jeho misijní činnosti, došlo k události, která potvrdila, že Kristovo dílo se neomezuje na Boží lid Staré smlouvy. Čteme o ní právě v 10. kapitole Skutků, kde sympatický římský setník Kornelius zve do svého domu Petra, aby od něho slyšel evangelium. Setkání, které bylo součástí Božího plánu spásy pro svět, přineslo velký užitek. Svědčí o tom závěr čteného textu ze Sk.

Byla to úžasná událost! Nicméně první reakce jeruzalémské církve byla odmítavá. Jak si mohl Petr dovolit porušit zákon a stolovat s pohany! ● V tehdejším centru církve však následoval rozhovor, po němž si i konzervativní věřící uvědomili, že se stalo něco nesmírně důležitého. Prostor pro Boží působení je širší než si vůbec dokázali představit.

Často se setkáváme s lidmi, jejichž myšlení a životní usilování je blízké křesťanskému, a přesto o evangelium ani o církev nejeví zájem. Napadá mě, že jim ●my křesťané● zůstáváme dlužni skutečně věrohodné svědectví o Kristu. Pro Kornelia nebylo v představách konzervativních jeruzalémských věřících místo. Boží náruč však pro něho byla otevřena. ¿Není naše zabydlenost v současné církevní praxi překážkou pro hledající? ¿Nespojujeme evangelium příliš s našimi církevními strukturami, s naším stylem života, s naším způsobem vidění světa? ¿Nezužujeme prostor pro Boží působení? Rád si připomínám vyznání katalánsko-indického přírodovědce, filozofa a kněze Raimona Panikkara (1918-2010): "Jsem katolický kněz, hinduista a buddhista". Na poselství o Kristu se nedíval pohledem evropské filozofie, nýbrž prostřednictvím indického myšlení. Kristus přišel na svět jako Žid, avšak jeho poslání a dílo se týkají celého světa. Neomezují se tedy ani na svět naší kultury a našeho způsobu myšlení. Rád si připomínám i zajímavou a inspirující knihu buddhistického mnicha Thiče Nhata Nhana "Živý Buddha, živý Kristus", kde autor zůstávaje buddhistou se plně hlásí ke Kristu. Evangelium nejenže přesahuje židovské myšlení, ono není vázáno ani na evropské vidění světa, které konec konců vychází především z řecké - tedy z pohanské - filozofie. Evangelium je prostě pro všechny, nezávisle na tom, zda pocházejí z židovské, křesťanské, buddhistické, muslimské, hinduistické, racionalisticky agnostické či ateistické nebo z jakékoli jiné tradice.

V nakladatelství Karolinum vyšla roku 2018 zajímavá kniha profesora Ctirada Václava Pospíšila "Masaryk iritující a fascinující". Jak i z názvu je patrno, kniha ukazuje kontrast mezi Masarykovou hlubokou vírou na straně jedné a odmítáním některých podstatných prvků křesťanské víry či věrouky na straně druhé. Prezident Masaryk vyšel z tradičního křesťanského prostředí, avšak pod vlivem řady činitelů mnohé z tradičního křesťanství odmítal a postavil se na pozici liberálně demokratického humanismu. Nicméně následovat Krista bylo jeho životním cílem. Přijal však evangelium do ideového světa racionalismu, demokracie a humanismu. ⨀ Profesor Pospíšil píše o prezidentu Masarykovi velice mile a s velikou úctou; zpravidla uvádívá celé "pan prezident", či dokonce "pan profesor a prezident osvoboditel"; někdy ovšem o něm mluví jako o "bratru Tomášovi". A já se k tomu přidávám a zdůrazňuji, že v bratru Tomášovi vidím opravdového Kristova následovníka. Spolu s tradičními systematickými teology, mezi něž i bratr Ctirad Václav patří, mám ovšem za to, že mu něco z plnosti evangelia uniklo. Proto je nejen fascinující, ale i iritující. Ale přiznejme si, že nám zas může z evangelia unikat něco jiného. Rozhodně Pospíšilova kniha může přispět k prohloubení osobní víry.

¿Nejsou však zmíněné úvahy o úžasné šíři dosahu Kristova díla v rozporu s Jeho důrazem na úzkou cestu? Četli jsme Jeho slova z Kázání na hoře: "Vcházejte těsnou branou. Prostorná brána a široká cesta vede do záhuby a kdekdo tudy kráčí. Těsná brána a úzká cesta však vede k životu a málokdo ji nachází" (Mt.7.13,14). Položil jsem řečnickou otázku, na niž podle očekávání odpovím, že nikoli, spor tu není. Mantinely, které Ježíšovu úzkou cestu vymezují, nejsou totiž tvořeny našimi zvyklostmi, církevními řády, současnou teologií či liturgickou praxí. Nacházíme je v Ježíšově učení, především v celém Kázání na hoře a v přikázáních lásky. Týkají se našich vztahů, postojů a hodnotových systémů. Láska, Boží láska i láska mezi lidmi se jimi vine jako zlatá nit. Připomeňme si ona dvě přikázání, která Pán Ježíš uvádí jako shrnutí všeho toho, co učí Zákon i Proroci (Mk.12.30,31):  Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své mysli a z celé své síly! ⨀ Miluj bližního svého jako sám sebe! Většího přikázání nad tato dvě není.

 Uvažování o šíření evangelia v dnešním světě, o oslovení dnešního člověka nás vede přímo ke Kristu. On převyšuje všechna lidská, byť dobře míněná ustanovení. Nespouštějme tedy oči z Ježíše, původce a završitele naší víry (Žd.12.2), jak čteme v epištole k Židům. Jeho život a učení jsou normou pro naše životy, nikoli různá dogmata a církevní praxe. Spolehněme se na Něho a nechme se jím vést jako Jeho svědkové. ● Ve víře a i ve vědomí odpovědnosti před Bohem i před světem si na závěr připomeňme Jeho slova z konce Matoušova evangelia: "Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku" (Mt.28.18-20). Amen.

 

 

píseň: 256  Ježíši krásný

 

   

Děkujeme Ti, Pane Ježíši Kriste,

že jsi přišel pro všechny lidi, abys nám otevřel cestu k nebeskému Otci, do Jeho království, že jsi svou obětí překonal moc zla. Děkujeme Ti, že Tvá cesta není vázána na žádné kulturní či liturgické formy. Prosíme Tě, aby svědectví o této vzácné a slavné skutečnosti se šířilo světem. Myslíme při tom na země, kde kázání evangelia je spojeno s ohrožením osobní svobody, případně i života, myslíme však i na naše každodenní setkávání s lidmi v jejich konkrétních životních situacích. Prosíme Tě za zarmoucené, nemocné, za ty, jimž se ztrácí smysl života, za ty, kdo nemají nikoho blízkého, jimž se nedostává lásky.

Myslíme před Tvou tváří na ty, jimž se nedostává věrohodného svědectví o Tobě, a při tom si uvědomujeme, že naše svědectví bývá mdlé, že neoslovuje druhé a nemotivuje k cestě za Tebou. Prosíme Tě o probuzení z duchovního spánku, o nové nadšení pro Tvou věc tak, aby naše životy byly oním žádoucím věrohodným svědectvím o Tobě jako o pravé cestě, absolutní pravdě a skutečném životě.

Děkujeme Ti za slova modlitby, jimiž se můžeme obracet k nebeskému Otci:

Otče náš, který jsi v nebesích, posvěť se jméno tvé. Přijď království tvé. Buď vůle tvá jako v nebi,

tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes. A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme

našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť tvé je království i moc

i sláva na věky. Amen.

 

 

píseň: 382  Nadchni, Pane, nás svou láskou vřelou

 

Poslání: Mt.11.28-30:  Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží."

Požehnání: Nu.6.24-26:  Ať Hospodin ti žehná a chrání tě, ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv, ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem.

 

   

píseň:  559  Ó ujmi ruku moji   

 

 

 

 

 

 

m o d l i t b a    p r v n í h o     č t e n í  

 

 

/ z poslední neděle   

 

Pane Bože,  

zase jsi nás postavil na začátek čehosi nového 

postní doba se před námi otevírá jako nejisté území

prostor, kterým si musíme každý sám za sebe prošlápnout vlastní cestu, 

chceme-li k tobě blíž. 

Vstupujeme do období, které je svou podstatou v přípravě věcí budoucích jedinečné 

máme-li být na konci obdarováni, nelze ho přeskočit ani se mu vyhnout.

Můžemeho za to promarnit, propást nebo úplně ztratit

 a je jen naší volbou, jak hluboce do toho času zklidnění, myšlenek a vážnosti vstoupíme  

Vymlouvat se na tempo života, málo času, hodně práce tak to jsme jako Adam a Eva - trapní nazí v trní, když jsi zavolal:“Kde jsi?“

Prosíme stůj při nás 

cesta postní dobou je dlouhá a vyžaduje kuráž, vytrvalost a víru 

čas je ale krátký a prchavý, 

ovoce svůdné a had nejzychytralejší ze vší polní zvěře

Prosíme tě Pane, sejmi naše provinění – i ta nejmenší jsou kameny našich cest a stůj při nás 

nejsme vůbec silní, dobří a tak odhodlaní, jak bychom chtěli.

Pane, nezasloužíme si, abys k nám přišel,

ale řekni jen slovo a naše duše budou zachráněny.

Prosíme s pokorou o pomoc tvého Ducha,

prosíme o víru, lásku a naději.

Ámen

 

1.čteníje z knihy Genesis, 3. kapitoly - od začátku do 13. verše  

/ J.T., neděle 1.3. 2020

  

 

 

/ předešlá   

 

 

Pane Bože,

děkujeme za nové ráno, do kterého jsme se mohli probudit.

Děkujeme za to, že je pro nás neděle dnem, kdy se scházíme k písním, modlitbám a naslouchání.

Děkujeme za tenhle den odpočinku, že je to Tvůj den, i den pro nás…

Děkujeme i za uplynulé dny. Děkujeme, že i v nich, jak věříme, jsi byl s námi.

Chceme Tě společně chválit za všechno kolem nás. Za pestrost života – za střídání dne a noci, za roční období. Děkujeme za přírodu, za práci i odpočinek, za hudbu, knihy, umění, za sport i zábavu.

Děkujeme Ti za naše nejbližší, naše rodiny, přátele, děkujeme za naši církev i tenhle náš sbor, děkujeme jeden za druhého.

Děkujeme za to, co je v našich životech pevné, za naše kořeny, hodnoty a naše jistoty. Děkujeme ale i za to, že se všechno kolem nás vyvíjí a mění (i když někdy máme strach, že tomu přestáváme rozumět). Děkujeme za vědu, výzkum, za osobnosti moudré a tvořivé. Prosíme Tě, pomáhej nám orientovat se ve světě, pomáhej nám rozpoznat pravdu a lež, věci důležité od zbytečností, věci dobré a věci zlé, upřímnost od přetvářky, lásku od sebelásky.

Pane Bože, do Tvých rukou odevzdáváme naše dny, naše tužby i zklamání, naše radosti i bolest. Dej nám sílu i víru to všechno přijmout, pochopit a vědět, co dělat. Odpust nám, v čem zklamáváme – své nejbližší, sebe, Tebe… Odpust naše sobectví, pýchu a netrpělivost.

Otevři naše oči i uši, abychom vnímali potřebné kolem sebe, abychom rozpoznávali, co je Tvá vůle.

Promluv k nám, prosíme, i dnes. Buď se námi svým Duchem. S námi a se všemi, kdo Tě dnes na celém světě chválí a chtějí Ti naslouchat.

Amen   

 

/H.Š. nedělě 23. 2. 2020  

 

 

  

..a    k á z á n í    2 0 2 0    

 

/23.2.2020, Zdeněk Susa 

Mk 7, 31-37   

 

Je to na první pohled jednoduchý příběh. Ježíš kráčí s učedníkyzemí, přivedou před něj postiženého člověka a Ježíš ho uzdraví. Takových uzdravovacíchpříběhů je v evangeliu množství. Tenhle se však od nich při bližšímohledání liší – z několika ohledů.

Najdeme ho pouze v Markově sepsání evangelia – a to jezvláštnost. Markovo sepsání se považuje za jeden z pramenů pro sepsáníMatoušovo i Lukášovo. Matouš a Lukáš obvykle přejímají Markovy příběhy,převyprávějí je a doplňují. Tenhle příběh nepřevzali – proč?

 

Uzdravovací příběhy obvykle ukazují, že Ježíš není zázračnýléčitel. Ježíš nejprve něco učí a pak to dotvrdí mocným činem. Tím prokáže, žei jeho učení je mocné. Uzdravení je pak jako pečeť, jako razítko na zvěst. Ano,toto učení je pravé!

Nebo uzdravením vrcholí Ježíšův rozhovor s lidmi, tivyznají svou víru a Ježíš říká: Víra tvá tě uzdravila, jdi domů uzdraven zesvého trápení...

Tady se nic takového neděje. Žádný rozhovor nepředchází, Ježíštaké před tím nic neučí. Prostě přivedli postiženého a Ježíš ho uzdravil.Tečka. Žádné razítko na zvěst.

A navíc je tu podrobný popis postupu uzdravení: vložil prstydo jeho uší, dotkl se slinou jeho jazyka – bibličtí vědci tvrdí, že takhle setehdy pokoušeli léčit mnozí, udávají přímo, že tak léčili učitelé zákona. Dotekruky přenáší moc, dnes bychom řekli energii. Zrovna tak slina může přenášet moczázračného léčitele. A Ježíš navíc používá divotvornou formuli: Effatha –otevři se. Předvádí se jako léčitel a divotvorce. Možná právě proto si Matouš aLukáš nevěděli s příběhem rady, považovali ho za nadbytečný a do svéhosepsání evangelia ho nezařadili.

Ježíš sice i v tomto příběhu naznačuje, že zadivotvorce nechce být považován – to je to, že postiženého vzal stranou odzástupu, aby to neviděly davy, a pak nařídil lidem kolem, aby to nikomuneříkali. Ale tento pokus je chabý a stejně jako jindy neúčinný. Čím více tozakazoval, tím více to rozhlašovali. Důsledkem byly stále větší zástupy, stálevíce nemocných a postižených, až místy hrozilo, že Ježíše umačkají.

 

Proč tam ten příběh takhle je? Co měl sdělit posluchačům ačtenářům, co má sdělit nám? Určitou nápovědou je první věta – ač se to na prvnípohled nezdá. „Vrátil se z území Týru a šel přes Sidon k jezeruGalilejskému územím Dekapole.“ Nepředpokládám, že bychom všichni přesněovládali biblický zeměpis a dovedli si představit Ježíšovu cestu. Ta cesta jevšak podivná. V České republice by vypadala takhle: „Vrátil se z Prahya šel do Brna přes Karlovy Vary a Plzeň.“ Ano, Ježíš – kráčeje z Týru keGalilejskému jezeru –, se obrátil nejprve ke Galilejskému jezeru zády a vyšelopačným směrem do Sidónu. Prošel tak celou Fénicii – krajinu syrofénickou,v očích Židů pohanskou – a odtud se obrátil do Dekapole, krajiny desítiměst, měst řeckých nebo lépe helenistických, tedy v očích Židů neméněpohanských. Jeho cesta byla asi třikrát delší, než kdyby šel z Týruk jezeru přímo Galileou.

To jasně ukazuje, že mu nešlo o to přejít z místa namísto, ale tou cestou něco vyjádřit, že popis cesty je symbolem.

 

Našemu příběhu těsně předchází ta známá historka osyrofenické ženě; přišla Ježíše prosit, aby vyhnal zlého ducha z jejídcerky. Ježíš ji tvrdě odmítá, říká, že se nesluší vzít chléb dětem a hodit jejpsům – dětmi myslí Izrael a jako psy označuje pohany. Je to tak tvrdé, že jsemse tomu výroku vždycky bránil a nechtěl ho přijmout jako Kristův výrok. Ženaovšem Ježíši odpověděla tak dobře, že se smiloval a dítě uzdravil. Udělal to nadálku; žena přišla domů a zlý duch byl pryč.

 

A na to následuje naše vyprávění. Ježíš pokračujev cestě a důsledně prochází všechny pohanské krajiny kolem Galileje.Jestliže se nesluší vzít chléb dětem, jestliže byl poslán přednostně pro ovcez domu izraelského, proč se tak dlouho zdržuje v pohanskýchkrajinách? Proč nespěchá k dětem do Galileje a plýtvá svou mocí pro pohansképsy?

 

Asi je to celé jinak. Ježíš prochází pohanskými krajinami azáměrně tam dělá mocné činy, aby ukázal, že Bůh Izraele není jen nějaký kmenovýnebo národní Bůh, že je to Bůh celého světa a že jeho moc – moc lásky,milosrdenství, pomoci potřebných – není upoutána na nějakou krajinu či lid, žeje univerzální a platí pro všechny.

 

A proč tak tvrdě odmítal syrofenickou ženu. Možná proto, abyji vyprovokoval k jejímu vyznání. Vždyť od počátku jí chtěl pomoci. Kdybytotiž opravdu trval na tom chlebu pro děti a ne pro psy, proč by byl do Týruvůbec chodil?

 

Tady je první důraz našeho textu: Ježíšova klikatá cestakrajinami kolem Galileje a jeho činy v cizím, nežidovském prostředí jsoudokladem, že Boží moc funguje nejen v Izraeli (kde je Bůh jaksi doma), alei u všech sousedů, to jest všude na světě.

 

A protože je to moc lásky, milosrdenství, pomoci potřebným,všichni jakkoliv potřební – doma i v cizině – mají naději. Lidés jakýmkoliv postižením mají naději. Při tom tehdejší doba různé nemoci apostižení chápala jako trest za hříchy. A u postižených od narození hledala tyhříchy u předchozí generace – u rodičů. Nemocní a postižení byli nečistí,nebylo radno se jim přibližovat a už vůbec ne se jich dotýkat. Postiženýv našem příběhu, který nejen neslyší, ale i špatně mluví, je zřejmě postiženod narození – je pro své okolí ušpiněný nějakým dávným rodinným hříchem. Ježíšse ho ale na nic neptá, přiblíží se, dotkne se ho, pomůže mu. Opět tímprokazuje Boží suverenitu nade všemi a pro všechny.

 

Moc lásky a milosrdenství je větší než jakékoliv pohanství avlastní nebo rodinné hříchy – skutečné nebo smyšlené. Je větší než všechnydobové zvyklosti o čistém a nečistém. Všichni postižení proto mají naději! A toje druhý důraz našeho příběhu.

 

Co rozumět pod pojmem „postižení“? Obvykle to chápeme jakonějakou dlouhodobou poruchu v oblasti lidského těla nebo lidské psychiky.Ale ono je to mnohem širší. Člověk není jen psychosomatická jednotka – není jentělo a duše dohromady. Má i sociální rozměr, tj. rozměr vztahů – v rodině,na pracovišti, v obci atd. A nad tím vším je ještě duchovní rozměr – v tomje vztah ke Stvořiteli i ke stvoření. Ten duchovní rozměr je v našítradici určován tak zvaným dvojpřikázáním lásky: Miluj Boha a bližního jakosebe. Miluj Boha a bližního – to známe a opakujeme. Ale mnohdy sineuvědomujeme, že je tam ještě to třetí – „jako sebe“, že je to vlastnětrojpřikázání. Že i k sobě máme mít pozitivní vztah a že ten je mírouvztahu k druhým lidem – proto „bližního jako sebe“.

 

Takže postižením mohou být nejen poruchy těla či duše, ale iporuchy vztahů – k druhým lidem, k obci, zemi, světu, přírodě – a nakoneci vztahu k sobě. Jestliže může mít postižení tolik rozměrů, ukažte miněkoho mezi námi, kdo není nějak postižený!

Ale všichni postižení mají naději, všichni máme naději! A toje třetí důraz příběhu!

 

 

Je tu naděje vnitřní proměny; všechno staré – co nássvazuje, tíží, omezuje, tiskne k zemi – můžeme odložit, můžeme začít znovuz čistého stolu. Podmínkou je slyšet to slovo, které má moc proměňovatnaše životy, a nejen je slyšet, ale přijmout je. Jako ten, který neslyšel anemluvil správně a při setkání s Ježíšem se změnil – jeho uši i ústa bylyotevřeny. I naše uši mohou nově slyšet, když budeme s otevřeným srdcemnaslouchat. Kéž nám to dá milující a milosrdný Bůh! Amen.